Chtěl bych být reportérem National Geographic - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Roman Garba

Roman Garba

22. dubna 2005, 00.00 | Bývaly doby, kdy byl skutečným mořským vlkem; jako radiodůstojník brázdil světové oceány na českých lodích. Nyní se prozaicky usadil v Dobřichovicích u Prahy, má rodinu a suchozemské zaměstnání. Ale dálky ho lákat nepřestávají. Působivé fotografie, které na svých dobrodružných cestách pořídil, zákonitě vyvolaly otázku: kdo je Roman Garba?

Co vás přivedlo k fotografování? Dostal jsem se k němu přes svého otce, protože ten byl vášnivý fotograf. Nevěnoval se tomu profesionálně, ale dělal si černobílé fotky. Fotil hodně hory. Tu lásku k horám, k cestování a k fotografování jsem vlastně zdědil po něm. Měl starou praktiku, se kterou jsem si hrál, a on mě do toho zasvětil. Dělali jsme nějaké fotky v temné komoře a tyhlety věci, fotili jsme cesty na diáky … Nejdřív jsem fotografování spíš bral jako takovou doplňkovou činnost k tomu cestování, ale poslední roky to vyloženě začíná nabírat na intenzitě a převažovat, a už dokonce jsem měl a budu mít nějaké cesty čistě s hlavním účelem fotografováním. Předtím to bylo vždycky cestování a hory, a to fotografování bylo spíš na druhém místě, ale teď už jsou cesty, kde je tomu naopak.

K fotografování jste se tedy dostal díky tatínkovi. To, co dnes umíte, vás naučil také on? Ne, ne. On mi dal základy, ten prvotní směr a energii, abych se tomu věnoval. Myslím si, že výrazný skok ve fotografování jsem udělal díky tomu, že jsem začal chodit do fotografického klubu KFA Praha. Je to jeden z vůbec nejstarších klubů v České republice. Tam myslím jsem objevil krásu fotografie, tu dimenzi umění a fotografování. Členové přinášejí do klubu každý měsíc fotky, a vzájemně si je hodnotíme, kritizujeme. Scházíme se každý týden, máme přednášky o kompozici, o teorii, posíláme fotky na soutěže, organizujeme fotografické workshopy, takže ta činnost je tam hodně aktivní. Moje poslední výstava (v Národním domě na Vinohradech – pozn. E.P.) je vlastně také v galerii, která patří klubu, a členové tam vystavují své fotografie. V červnu se bude konat velký fotografický workshop za účasti fotografů z osmi zemí.

Začalo to tedy klubem … Ano, tam jsem se ponořil do tajů fotografování, hlavně teorie a zásad, což mě velice obohatilo. Poskočil jsem úplně mílovými kroky dopředu, co se týče komponování, přístupu k fotografování. To byl tedy ten hlavní impuls, který mě dostal dál.

V současné době nejste profesionálním fotografem. Přál byste si to změnit? Pracujete na tom, abyste se fotografováním v budoucnu mohl třeba i uživit? Bylo by to krásné. Ale vím, že to je strašně náročné, nejen na čas a na úsilí. Jenom ta špička, těch pár jedinců, kteří se dostanou úplně na výši, vydělávají velké peníze a jsou schopni se fotografováním uživit. Ale ta cesta je strašně trnitá, a kdyby člověk neměl stabilní zaměstnání, které ho uživí a uživí i jeho rodinu, tak by to bylo těžké. Své výstavy si financuji ze svého, takže je to pro mě stále ztrátové. Ale je to potěšení. Mým největším snem by samozřejmě asi bylo být nějakým reportérem pro National Geographic, to by bylo fantastické, přesně to, co by se mi líbilo.

Vy jste zcestoval pořádný kus světa, ale hlavně země, kam se běžný turista asi nepodívá, třeba Omán, Ázerbajdžán … Co vás tady nejvíc zaujalo? Jak jste již řekla, ty země, které nejsou tak populární a známé, ve mně zanechaly ten nejlepší dojem. Protože ta země není zkažená masovou turistikou, lidé nejsou zdegenerovaní tím, že vidí cizince, a tím automaticky i plnou peněženku, a všechno tomu přizpůsobují. Když člověk navštíví zemi jako Ázerbajdžán, kde jsme za celou dobu nepotkali ani jednoho turistu, nebo v Etiopii, kde jsme potkali jenom pár lidí, tak ti lidé ani nemají šanci se chovat nějak jinak a zvláštně k cizincům, a berou je přirozeně, normálně, bez nějakých špatných nebo postranních úmyslů. Takže ten vztah je o hodně jinačí.

Kam byste se ještě někdy rád vrátil? Z těch zemí, které ve mně zanechaly hodně hezký dojem, je to hlavně Írán, to je úžasná země, co se týče přírody – jsou tam hory, pouště, obrovské, husté, krásné lesy -, ale i lidé jsou tam strašně milí a příjemní. Je to největší nearabský národ, který uznává islám, Peršané, kteří mají dlouhou kulturní tradici. Další země, která se mi hodně líbila, je Omán, což je krásná ukázka toho, jak země, která má silnou islámskou tradici a dodržuje ty islámské rituály, dokáže být hodně tolerantní k cizincům a progresivní v myšlení. Dokážou mít všechno na úrovni, v pořádku, čisté, dodržovat nějaký řád a podobně. Další zajímavá země byla určitě Etiopie. Je to samozřejmě chudá země, kde už jsme naráželi na spousty žebrajících dětí, ale i tak tam byly zážitky hodně příjemné a překvapivé v pozitivním slova smyslu. Nejšťastnější lidé mi připadali být v Súdánu …

Ale tam je přece Dárfúr? Súdán není jenom Dárfúr. Bylo to spíš na pobřeží, jak je Port Súdán. Ti lidé nemají nic, a možná díky tomu nikomu nic nezávidí, a jsou šťastni, že žijou, že mají co jíst a pít, a to jim k tomu životu stačí. Nejsou zasaženi materialismem a civilizací. Tyhlety chudší země byly zajímavější pro poznání kultury. Bohužel ty země, které jsou na úrovni, jsou už většinou hodně zasažené pohodlím, materialismem.

Pohybujete se v zemích, kde nebývá příliš bezpečno. Jak se tam cítíte? Setkal jste se tu někdy s nebezpečím? Bezpečí i nebezpečí je relativní. Naše veřejné mínění je vesměs tvořeno médii, a to je nevypovídající. V televizních zprávách vidíme, jak jsou někde atentáty, výbuchy, unášejí se lidé, a jak je to nebezpečné, ale to až na nějaké výjimky nevypovídá o té realitě. Té zemi to samozřejmě škodí, nejezdí se tam, lidé mají obavy. Krásným příkladem je třeba Írán. Každý má pocit, že jsou tam teroristé, že je tam hrůza, ale to vůbec není pravda. Podobný případ je Etiopie. Všichni to známe: bída, lidé umírají hlady. Ty záběry jsou jen z jedné pouštní oblasti, ale dvě třetiny Etiopie jsou položené na náhorní plošině ve velké nadmořské výšce, a tam je relativní dostatek jídla a lidé tam rozhodně hlady neumírají, netrpí a jsou relativně spokojeni. Je ale pravda, že na svých cestách jsem občas natrefil na nebezpečnější situace. Ta nejdivočejší asi byla v Alžírsku, když jsem tam byl v období intenzivní občanské války. Střílelo se tam i na ulicích a lidé nás zastavovali a upozorňovali, abychom nechodili dál, že by nás mohl někdo zastřelit. Ale v jiných zemích jsem problémy neměl. V současné době, asi kromě Iráku, kde situace stále není stabilní, jsou ostatní země relativně bezpečné.