Chutnají mraky jako šlehačka? - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

4. prosince 2001, 00.00 | Koho v dětství nenapadlo, jak asi chutná mrak? Nebo jaká křídla měl Ikaros? Zda může nůž obživnout? Nyní se konečně dozvíte pravdu. Z reality do snu vás zve výstava fotografií, jimž neodoláte!

My, racionálně uvažující dospělí dobře víme, že se mrak nedá strčit do pusy, nůž nemá duši a mořské Sirény že jsou výplodem námořnické latiny!!! Nu, ehm, opravdu …?

Navštívíte-li galerii Francouzského institutu ve Štěpánské ulici, zjistíte, že všechno je jinak. Ocitnete se mimo realitu, přesněji ve snu. Kolekce fotografií, která je tam právě nyní vystavena, se také proto jmenuje Kousek snu. Francouzka Madeleine Millot-Durrenberger shromáždila během let díla, která ji něčím oslovila, a to podle jejích slov i negativně. Následovalo pátrání po autorech, někdy se to však seběhlo spíše naopak – nejprve poznala fotografa a teprve později se setkala s jeho tvorbou. „Pro mě patří výstava do stejné kategorie existenciální zkušenosti jako kniha nebo film. Zavěšuji fotografie na zeď, abych je lépe viděla, ale hlavně, abych je lépe prožila, a také proto, aby je mohli vidět a prožívat i ostatní,“ říká sběratelka.

„Prožít“ je také ten správný způsob, jak snímky přijmout. Žádný z nich vás totiž nenechá v klidu. Jsou vybrány tak šťastně, že každý je vypointován: někde až do groteskna, jinde naleznete vzpomínku na myšlenky svého dětství, nad některými se vznáší jako lehký opar neuchopitelné tajemno. Můžete obdivovat nejen nápad, ale i způsob, jímž každý z autorů dosáhl požadovaného efektu.

Američan Bob Carey, zastoupený třemi brilantními černobílými autoportréty, které však mají s jeho skutečnou podobou málo společného, je prý vždy udiven strachem diváků z těchto bizarních obrazů. Černobílé snímky Alaina Fleischera z 80. let zdůrazňují působením světla ušlechtilé tvary přehlížených užitných předmětů, kuchyňského náčiní, které odrazem ženského těla či tváře získává nádech tajemství. Yannig Hedel se představuje minimalistickým cyklem šestnácti fotografií, zaměřených na stejnou plochu stěny obyčejného domu. Navzájem se odlišují geometrickými obrazci osvětlení nebo zastínění vždy jiné části plochy. Projekt vznikal téměř šest let.

Nejstaršími vystavenými exponáty jsou snímky francouzského fotografa, Françoise Truffarda, který otevřel před druhou světovou válkou první fotogalerii v Paříži. Pocházejí z roku 1942 a autor na nich zachytil vzrušující svět cirkusu. Zejména záběr artisty, balancujícího v ostrém světle reflektoru na dvou židlích na sobě, uchvátí svou mistrovsky zachycenou atmosférou. Cirkusem se nechala inspirovat i Nancy Wilson Pajic, která navíc pro umocnění neopakovatelného kouzla prostředí exotických zvířat a létajících lidí použila starou techniku gumotisku.

V expozici naleznete i skutečně okouzlující malé fotopříběhy. Ian Paterson použil na svých fotosekvencích princip camery obscury a také byl většinou sám sobě modelem v různě bizarních situacích. Při expozičních časech cca 10 minut pro každý snímek se jeho umělecká tvorba přesunula do kategorie slušných sportovních výkonů. Thierry Urbain je autorem nejen impozantních nočních panoramat dramaticky osvětlených kaňonů a skal, vytvořených vždy ze šesti černobílých snímků čtvercového formátu, ale i tří fotografií záhadné pouštní krajiny v paspartě tvaru arabesky – při posledních slunečních paprscích, za soumraku a pod hvězdnou oblohou. Fotograf si zde s divákem docela slušně pohrál, neboť obloha je skutečná, zato poušť byla „uměle“ vyrobena v nádobě s pískem … Mě osobně uchvátil Ton Huijbers svými hříčkami, využívajícími optiky vzdáleného a blízkého.

Rozhodně nelze opomenout ani dvojí způsob kouzlení se světlem a stínem, jak nám jej, každý po svém, nabízejí Mac Adams a Colette Hyvrard. Adamsovy černobílé kompozice jsou jemnější a poetičtější, propracované do nejmenšího detailu, zatímco pointa barevných objektů Hyvrardové (mimochodem vytvořené z drobných odpadků ze sběratelčiny zásuvky) je jasná a úderná. V expozici jsou zastoupena také díla jediného slovenského umělce Mira Švolika, plná poezie a půvabné naivity.

Výstavu Kousek snu bych doporučila každému, kdo má chuť na dobře namixovaný elixír estetična, vtipu, hravosti a skvěle zvládnutého řemesla. Každému, pro koho nejsou jediným důvodem existence jeho vlastní světoborné starosti, kdo má ještě stále blíž k dítěti než k pánovi tvorstva, a pochopí, proč spisovatel Pascal Quinard váže do jednoho uzlíčku lásku, podvědomí, nerozvážnost, bláznovství a sny …

KOUSEK SNU, fotografie ze sbírky Madeleine Millot-Durrenberger, Francouzský institut v Praze, Štěpánská 35, Praha 1, po-pá 9-18, so 10-13, vstup volný, do 11. 1. 2002)