Chvála nádraží - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

8. ledna 2002, 00.00 | Co vás napadne při slově "nádraží"? Vůně dálek, prázdninová cesta s rodiči nebo devastace a podivné existence? Fotografku Marii Kracíkovou toto prostředí přitahuje, a tak se pokusila zmapovat jeho vnitřní život ... Kdy že to jede nejbližší vlak?

„Pražská nádraží jsou charakteristická svou atmosférou osamění, potkávání a míjení. Jsou to místa, kde se lidé uzavírají do svého vnitřního světa a oproštěni od okolní hektičnosti mají čas přemýšlet“. Maria Kracíková o tom musí něco vědět. Na pražských nádražích totiž strávila mnoho chvil s fotoaparátem v ruce, aby „ulovila“ jedinečné záběry, svědectví o svérázném společenství, jehož součástí se stává každý, kdo se rozhodl cestovat vlakem.

Fotografka, rodačka z Hořic v Podkrkonoší (*1973), je absolventkou Fakulty sociálních věd UK (obor žurnalistika, masová komunikace) a také FAMU, kde pokračuje v doktorandském studiu (obor teorie fotografie). Roku 2000 obdržela Grant Prahy Czech Press Photo za soubor z prostředí romské komunity Romano maro. Připravila již několik samostatných výstav doma a podílela se také na dvou expozicích zahraničních (Bratislava, Krakov).

Tvorba mladé umělkyně je výrazně humanisticky orientovaná. Snímky z nádražního prostředí, jímž je evidentně fascinována, nejsou žádnou esencí existenciality, dokonce se ani prvoplánově nezaměřují na jeho typické prvky, totiž sešlost, devastaci, nepořádek a podezřelé typy, i když se to přímo nabízí. Objektiv Kracíkové nedělí lidi na „lepší a horší“, na spořádané cestující a nádražní folklór, nýbrž snímá všechny se vzácným pochopením. Všichni jsou totiž pro ni cestujícími, pouze ti první mají to štěstí, že je čeká vytčený cíl. Zároveň jsou však pasažéry na dlouhé či kratší cestě od zastávky zrození do stanice konečné. Zajímá ji i nádražní zákulisí – posunovači, strojvůdci a hradláři, jejichž činnost zaznamenává s věcností, ale přitom s citem pro zvláštní, drsnou poezii prostředí. Nelze na tomto místě nezmínit sugestivní záběr posunovače u nákladního vagonu na kolejích, kdy rozžatá světla v syrovém večerním příšeří zdůrazňují stále se vracející pocit odosobněnosti a osamění uprostřed pulzujícího velkoměsta. Portréty lidí, které Kracíková pořizuje na nádražích, jsou charakteristické a většinou prodchnuté lidským teplem. Někdy je obohatí napětím (portrét chudě oblečeného chlapce s charismatickým úsměvem vedle rukou psané staré cedule), melancholií (výrazné oči opuštěného snědého dítěte u vozíku na zavazadla na peróně), tajemstvím (tušený obličej ženy za sklem vlakových dveří) nebo vřelou radostí (vousatý muž s kloboukem, objímající svého psa).

Nezanedbatelnou součástí tvorby Marie Kracíkové jsou nádražní interiéry. V jistém smyslu do nich možná vkládá ještě silnější poselství než do snímků lidí. Na jedné straně nám ukazuje devastaci prostředí, do něhož běžně vstupujeme, kterou jsme ale už přestali vnímat (můžeme to pojmout i jako jistou paralelu s naším životem). Zároveň nás upozorňuje na mizející svět, kdy cestování bylo událostí, na svět, jehož nenápadná poezie bude co nejdříve převálcována profánností postmoderního věku. Fotografčina nádraží nejsou žádné odpuzující špeluňky. Mají svou, pravda velmi omšelou, důstojnost, odkazující až kamsi ke starému mocnářství. Jejich nostalgii tvůrkyně ráda narušuje světlem, a to spoustou převážně slunečního svitu, jenž ve spojení s letitou únavou zobrazovaných prostor působí silně emotivně.

Fotografie z tak svérazného prostředí, jakým jsou městská nádraží, snad ani nemohou být jiné než černobílé. Kracíková ideálně využila nabízených možností černobílé fotografie, předvedla intuitivní cit pro kompozici a pointu a zároveň obohatila své snímky osobním velmi silným vkladem. Obyčejní lidé v obyčejném prostředí tak díky autorčinu smyslu pro jemný humor a empatii bez sentimentální příměsi získávají pečeť individuality, která je vyčleňuje ze šedého davu. Nádraží jsou prazvláštní relikty z dávných dob, přeživší pod nánosem neudržovanosti až do našich dnů. Fotky nepřikrášlené a pravdivé, s pochopením pro současnost i pro minulost, odcházející do nenávratna. Syrová, ale přesto přitažlivá poezie …

(Maria Kracíková: NÁDRAŽÍ, Komorní galerie Domu fotografie Josefa Sudka, Maiselova 2, Praha 1, denně kromě po do 18.00, vstup 40/20, do 20. 1.)