Člověk má právo dělat si s fotografií, co chce - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Frank

Frank

8. dubna 2005, 00.00 | Tento výrok pronesl fotograf Robert Frank nad snímkem svého švýcarského kolegy Gottharda Schuha. Co všechno se s fotografií dá udělat, můžete vidět na výstavě snímků ze sbírky Galerie VU´. Jedná se o největší pařížskou soukromou fotogalerii, a tak i výběr exponátů je impozantní: téměř sto fotografií od 28 autorů z celého světa! Možná jen trochu zamrzí, že není zastoupen ani jediný fotograf z české kotliny.

U expozic, poskládaných z prací většího počtu autorů, zejména u „výstav ze sbírek“, je vždy třeba počítat s určitou roztříštěností, neboť jen málokdy se podaří najít opravdu výrazný jednotící prvek. V případě expozice ze sbírek významné pařížské fotogalerie se to povedlo, a navíc vznikla atraktivní podívaná s velkou výpovědní hodnotou. Nemusíte být nadšeni vším, co vidíte, abyste si přiznali, že výstavní soubor tvoří vyrovnaný a působivý celek, po jehož shlédnutí rozhodně nemáte pocit promarněného času.

Galerie VU´ nabízí pohled na tvorbu především mladé a střední generace autorů z celého světa, v expozici však najdeme i práce několika již nežijících umělců. V překvapivém počtu jsou zastoupeny fotografující ženy, jejichž snímky většinou patří k nejpůsobivějším. Je rovněž zajímavé sledovat, jak se v rozpětí několika generací mění chápání věrnosti žánru – například čistě umělecký akt je na výstavě zastoupen jen jednou. Vše ostatní se zdá být podřízeno výpovědi. Tak úplně bych nesouhlasila s recenzentkou HN Magdalenou Čechlovskou, že snímky vypovídají především o „starostech, vzpomínkách a pocitech, o kterých se moc nemluví, i když tu neustále jsou“. Autoři, jak už tomu tak bývá, se prostřednictvím svých prací vyjadřují k životu – a ten je někdy bezstarostný a klidný, jindy zase ukáže svou nepříznivou tvář.

V expozici najdete několik skvostů, například černobílé snímky francouzské oceánografky Anity Conti (1899-1997), jež strávila šedesát let svého života na moři. Vědecká práce byla její hlavní činností, fotografii používala jako dokumentu, který by doprovázel její studie a články. Talent, který byl této ženě dán, však nedopustil, aby zůstala u snímků jen „amatérských“ kvalit, a citlivost pro výtvarno tyto snímky směrovala na pomezí dokumentaristiky a poetické fantazie. Dobře volenými prostředky dovedla zdůraznit atmosféru okamžiku (paluba lodi, zahalená v mlze) i vytvořit jasně čitelnou situační zkratku (tři námořníci, kladení bójky). V případě rozměrově nevelké fotografie bouře na guinejské pláži se „záznamy“ blesků, přímo cítíme vibrující, napětím nabitý vzduch. Práce Anity Conti jsou unikátem i v tom smyslu, že jsou prakticky nereprodukovatelné. Vyžadují totiž papíry s velkou koncentrací stříbrných solí.

Zaujme i vrstevník Anity Conti, Švýcar Gotthard Schuh, jehož život se uzavřel roku 1969. Schuhovy záběry se vyznačují zvláštní nenápadnou, civilní poezií, která je o to niternější, oč méně velkých gest ji tvoří. Proto není divu, že se dnes, v době, kdy jen ti nejvtíravější vítězí, na něj téměř zapomnělo, a jeho tvorba byla znovu objevena až v roce 1999. Výběr devíti Schuhových prací pro expozici byl velmi moudrý, neboť ukazuje jeho nevšední talent hned z několika úhlů. Vedle portrétu mladé Súdánky z roku 1938, zpodobňující exotickou tvář dívky s cudnou něhou a nádechem tajemství, je tu brilantní a čistá studie pohybu chlapce, který cvrnká kuličky, a rovněž až piktorialisticky pojatá scéna v malířském ateliéru, kde měkké světlo vykresluje zejména křivky odpočívající nahé modelky. Vystavené pozitivy pořídil umělec osobně, nebo se alespoň na jejich vzniku podílel.

Černobílým fotografiím Michaela Ackermanna z let 2001-04 je věnována jedna menší výstavní místnost. Své náměty sbírá převážně v nočních ulicích velkoměsta, ale i v interiérech, které rozhodně nepatří k luxusním. Neostrostí, zrnitostí, nekonkrétností a úsporným kontrastem téměř bez polotónů vytváří dojem expresivity a zároveň nezúčastněného voyerství. Jeho snímky působí jako zhmotnění depresivních snů nebo pocitů, zatlačených hluboko do podvědomí.

Na fotografii s názvem Růžový muž v ráji od Thajce Manita Sriwanichpooma (*1961) je zajímavé hlavně aranžmá. Myšlenka, kterou má naplnit, totiž ztělesnění neduhů západní (rozuměj: konzumní) společnosti, je pojata až příliš demonstrativně. Což může snadno přivodit to, že se stane parodií sebe sama. Také obraz Španělky Ouky Lele (*1957) je na první pohled barevný, jeho téma je však předchozímu dílu velmi vzdálené. Rozhodně nezapře, že je figurální malířkou, neboť vynalézavě využívá prvků, používaných právě v malířství. Nahá žena s dítětem, stojící po pás ve vodě, je moderní madonou, jejíž nadreálnost podporuje kolorování původně černobílé fotografie akvarelovým způsobem. Autorkou fotografie, jejíž reprodukce je jakýmsi mottem této výstavy, je Francouzka Léa Crespi (*1978). Vyrovnává se s existencí člověka v místech, která jsou pro něj v podstatě nevhodná: v industriálních, zchátralých a zanedbaných prostorách, na staveništích. Kontrastem neostré postavy nahé holohlavé dívky, vznášející se jako duch tovární halou, kde je pečlivě zaznamenána každá roura, trčící ze zdi, izolace, přípojka nebo kabel, chce demonstrovat odcizenost přírodě i vlastnímu druhu, provázející a svírající člověka na každém kroku.

Expozice skutečně dokládá, co se – řečeno s fotografem Robertem Frankem – dá udělat s fotografií. Je zajímavou výpovědí o člověku posledního století, které mu přineslo netušené technické možnosti, ale zároveň prudce zamíchalo s jeho sociální rolí. Je to vyprávění někdy depresivní, jindy bizarní či poetické, pokaždé však přínosné a obohacující.

(GALERIE VU´, Langhans Galerie Praha, Vodičkova 37, Praha 1, út-pá 12-18, so 11-16, vstup 60/30/10, do 23.4.)