Co dělají, když jsou samy v ložnici - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

25. listopadu 2003, 00.00 | Ložnice. Slovo, které evokuje představy, většinou silně emotivní. Jak se chovají ženy, jež právě překonaly pubertu, i ty v důchodovém věku, v soukromí své ložnice? Čím jim je tato místnost? Co jsou schopny samy na sebe prozradit? Ptala se izraelská fotografka Lily Almog. Odpovědi pod názvem „Ložnicová epizoda“ vystavuje Pražský dům fotografie.

Izraelská fotografka Lily Almog (*1960), přesněji její „Ložnicová epizoda“, mě poněkud přivedly do úzkých. Dlouho jsem k tomuto projektu nedokázala zaujmout pevný postoj. I přes zcela jasné vyjádření umělkyně, proč jej vytvořila, jsem hledala nějaký jiný, reálnější důvod, který by mou zvědavost uspokojil podstatně více. Fotografie žen v nejposvátnějším soukromí a videosekvence jejich výpovědí mi přes veškerou proklamovanou autenticitu připadaly nepravděpodobné, občas afektované a teatrální; nevěřila jsem, že mohou být naší mentalitě blízké. Jenže: ty snímky se mi líbily. I přes veškerou americkou (neboť fotografované ženy jsou obyvatelkami New Yorku, i když většinou pocházejí úplně odjinud) výstřednost obrazů i zpovědí mě projekt zaujal. Překážkou nebylo ani to, že fotografie samy nevybočují z dobrého průměru.

Čím to jen může být? Začněme fakty: umělkyně uvádí, že vystavované fotografie vznikly v letech 1999 až 2002, ale projekt sám je dosud neukončený. Jedná se o velkoformátové digitální cibachromové tisky naaranžovaných portrétů žen ve věkovém rozpětí od osmnácti do sedmdesáti šesti let. Almog pro ně odmítá název dokumentární a prosazuje spíš „montáž“. Aranžmá ovšem není jejím dílem, nýbrž přiznává, že nechala ženy, aby se prezentovaly tak, jak samy chtějí být přijímány. „Devadesát procent žen hrálo nějakou roli,“ říká umělkyně, „což nevadilo.“

Role – to je ono. Co jiného než role, je módní slovo „image“? Napadlo mě, jaké výjevy by Lili Almog asi nafotografovala v ložnicích českých žen. V New Yorku postupně navštívila učitelku jógy, herečku, tvůrčí ředitelku, vzdělávací konzultantku ve škole, tatérku (ženu, která se živí tetováním), právničku, studentku s kuchařkou, interiérovou návrhářku, psycholožku, návrhářku šperků, veterinářku i důchodkyni (samozřejmě nikoli šedivou babičku v obnošených šatech a s taškou na kolečkách jako v tuzemském podání). A co viděla? Třiapadesátiletá, dobře vypadající ředitelka se mazlí s plyšovým krokodýlem na posteli pokryté vzorem kůže divokých šelem. Ložnice osmačtyřicetileté černošské právničky je zároveň fan-koutkem Marylin Monroe; není zde nic, co by tuto blonďatou sexbombu nepřipomínalo. Jednačtyřicetiletá návrhářka šperků imituje slavnou scénu „dole bez“ z filmu Základní instinkt a cítí se pak jako Sharon Stone. Osmadvacetiletá Dragonfly má vyholenou hlavu, potetované tělo a na něm kilogramy piercingu. Dvě černé dívky a jedna bílá spějí v lesklém spodním prádle v posteli s gotickým čelem. Padesátiletá psycholožka sedí na lůžku uprostřed irsky zařízené místnosti a zpívá irské písně.

„Na této náhodně vybrané skupině žen, žijících v New Yorku, nám Almog předvádí, jak přetvářejí svoje ložnice a postele v nebesa, svatyně, hnízda, a jak se v těchto prostorách chovají, když je přijde navštívit fotografka,“ cituji úvodní slovo k výstavě (bez gramatických chyb). A tady je myslím onen zakopaný pes. Přestože fotografka vstupuje do intimního prostředí žen (nejmenovaný autor úvodního slova správně poznamenává, že ze záběrů nevyzařuje nic výrazně erotického, a nejsou pojaty ani voyersky), mohly by tyto ženy být ve stejných pozicích vyfotografovány prakticky kdekoli jinde. Ony hrají svou hru „na ložnici“: čtou si, zpívají, relaxují, tančí a meditují, ale vše jen předstírají pro fotografku, ačkoli nevylučuji, že tyto aktivity provádějí, i když jsou samy. Je to tedy hraná intimita – a to není nic jiného než protimluv.

Myslím, že autorka zcela dobře nepochopila ani význam „vlastního pokoje“, o němž mluví spisovatelka Virginia Woolf, a který uvádí jako příklad své inspirace. Ten vskutku nespočívá v tom, že se žena obklopí relikviemi Marylin Monroe, ba ani v tom, že nápadně změní svůj vzhled. Příliš nevěřím ani tomu, že by některá žena chtěla být svým okolím doopravdy vnímána jako kopie Sharon Stone. Přínos Lili Almog tkví v tom, že bez obalu představila jeden z fenoménů současné doby, který dovede dokonale využívat zábavní průmysl: snahu po věčném mládí, jejímž výsledkem bývá neschopnost koexistovat se světem, infantilita, drogy.

Přesto se mi projekt líbil. Nejen pro některé půvabné fotografie (jednoduchý záběr zdvižených překřížených nohou ženy na zádech, éterický portrét ležící Asiatky, aj.), ale i proto, že se autorce zdařilo ženy většinou odlišit, citlivě identifikovat. Z kolekce se tak nestala beztvará šedá masa, nýbrž zůstala přitažlivou podívanou na hranici mezi uměním, sociologií a psychologií, která má divákovi co sdělit.

(Lili Almog: LOŽNICOVÁ EPIZODA, Pražský dům fotografie, Václavské náměstí 31, Praha 1, po-ne 11-18, vstupné 20/10, do 30.11.)