Co si počít se Sárou Saudkovou? - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Sara

Sara

19. prosince 2003, 00.00 | Při tiskové konferenci před vernisáží výstavy v Pražském domě fotografie se na její hlavu snesla sprška výtek ze strany kolegů-fotografů. Narážely zejména na údajně ordinérní náměty jejích záběrů, padla i zmínka o kopírování stylu Jana Saudka. Spíš se ale zdá, že Sáru prostě nelze zaškatulkovat.

I ten, kdo Sáru Saudkovou (* 1967) příliš nemiluje, by jistě uznale pokýval hlavou nad tím, jak se fotografka dokázala v „kotli“ tiskovky obhájit. Nic jiného jí ani nezbývalo, protože celou koncepcí své expozice v prestižním Pražském domě fotografie dává najevo, že už je na čase, aby ji veřejnost začala brát vážně jako fotografku. Zřejmě i proto oslavil Jan Saudek podle Sářiných slov úspěch své partnerky a žákyně v teple domova, a nestál jí tentokrát po boku.Umělkyně se svého záměru zhostila se ctí a dokázala, že je osobností skutečně svébytnou.

Pokud návštěvníci očekávali, že na zdech uvidí Sářiny nejnovější práce, byli možná poněkud zklamáni. Naprostou převahu ve výstavním souboru, nazvaném prostě Fotografie, totiž tvořily snímky starší. Autorka však měla o koncepci expozice určitou představu, do níž novější snímky podle jejích slov nezapadly. O tom bylo možné se na místě přesvědčit, neboť Sára Saudková využila vernisáže i jako příležitosti představit druhé vydání knihy svých fotografií, doplněné o práce zcela nové.

Vedle návrhů na reklamu na vodku Absolut, k jejichž realizaci byla vedle mnoha světově známých fotografů přizvána i Sára, lze v knize mezi letošními snímky najít převahu takových, jejichž námět sice předešlé vydání knihy letmo předznamenávalo, ale on sám rozhodně autorčině tvorbě nedominoval: dítě a rodičovství. Není divu, modelkou je totiž její vlastní, nyní více než roční dcera.

Uctívače tradičního pohledu na ženu-matku to asi příliš nepotěší, ale skutečností je, že nová role fotografku nezatlačila do známého stereotypu, a neotupila její inteligentní, a přitom hravě provokativní pohled na svět. Dítě není v jejím podání rekvizitou sentimentálních příběhů, jejichž tvůrkyně berou své ženské a mateřské poslání s tak smrtelnou vážností, že je v duchu téměř stydno i divákovi. Není však ani sladkou panenkou, kterou lze aranžovat do kýčovitých pohlednicových výjevů. Sára používá dvojího pohledu na situaci: jednak se dívá očima dítěte, radostně a živelně objevujícího svět kolem sebe (Noční inspekce), a zároveň glosuje „pozici“ rodičů (Muž a Žena v domácnosti). Ačkoli se v převážné většině jedná o aranžované záběry, nepůsobí dojmem přehnaného vykonstruování. Asi proto, že Sára nepředstavuje nic jiného než situace, které zná každý, kdo má ve svém okolí batole. Ale činí tak s vizuální vybraností a především – a to je vlastnost, která je základem autorčiny osobitosti – s nadhledem. Právě nadhled a dostatek smyslu pro humor jí umožňují vidět tyto prosté situace překvapivě okouzlující optikou bez psychologizujících kliček, nasládlých banalit a jiných, pro ženy-umělkyně bohužel často nezbytných rekvizit.

Jakýmsi lakmusovým papírkem expozice je fotografie Panenka Marie, která je autoportrétem umělkyně, stylizovaným do lety ustálené podoby madony. I tady se Sáře podařilo vyhnout se sentimentalizujícímu pojetí tohoto čistě ženského tématu, a zároveň i profanaci náboženského symbolu. Jako by spíše svým příkladem ukazovala, jak vznikaly madony velkých mistrů štětce: jejich modely byly skutečné ženy, které znali. Tak i Sára je plnokrevná ženská, jejíž mateřství má blíže k onomu slavnému obrazu, na němž Maria Ježíška výchovně plácá po zadečku, než k transcendentnu. Jakoby bezděčné zachycení něčeho, co do obrazu zdánlivě nepatří (tady prázdné židle), a tím i „rozrušení“ kompozice je autorčiným vyzkoušeným způsobem, jak dát aranžovaným scénám nádech improvizace.

Sára Saudková se ostatně ani netají tím, že současný ideál (ženské) krásy pro ni není směrodatný. Její modelky jsou různého vzhledu, hezké, všední i takové, které by před zraky jiných fotografů neobstály. Pro ni jsou ale zajímavé, a tím, respektive prostřednictvím jejího objektivu se stávají zajímavými, potažmo přitažlivými i pro diváka. Pokud tedy autorka v některém směru stále pokračuje ve šlépějích Jana Saudka, pak je to právě tato schopnost objevit osobitost či přímo půvab i v ženském těle, jež nemá požadované parametry krásy. Další vystoupení umělkyně na veřejnosti potvrdilo, že máme před sebou stále tutéž „neosedlatelnou“, originální, byť pro někoho třeba těžko stravitelnou osobnost, jejíž projev se ale stává stále svébytnějším a nezávislejším na svém vzoru.

(Sára Saudková: FOTOGRAFIE, Pražský dům fotografie, Václavské nám. 31 (přízemí ve dvorním traktu), Praha 1, po-ne 11-18, vstup 20/10, do 11. 1. 2004)

Snímek z vernisáže: HELLER.CZ