Čtyři, kteří mají rádi mašiny - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

4. září 2003, 00.00 | Opravdu nerada píšu o akcích, které v okamžiku, kdy vyjde článek, už skončily. Tentokrát mi snad jistým ospravedlněním bude čas prázdnin, který letí nějak rychleji než jiná roční období. A také to, že výstava, o níž se chystám napsat, mě mimořádně zaujala, dokonce i ve srovnání s momentkami, vonícími člověčinou, která je tolik typická pro Bohdana Holomíčka – ty jsem viděla chvíli předtím. Tajemný název 3:1 není výsledek sportovního utkání. Slovo „strojnictví“ v závorce za ním odkazuje k tématu, kolem nějž se výstava točí.

Tři fotografové a jeden sochař totiž hledali (a našli) skrytou krásu obyčejných věcí a industriálních interiérů, kam by asi většinu výtvarníků sotva napadlo zajít za inspirací. Z těchto artefaktů se organizátorům výstavy podařilo v nevelkých prostorách Galerie Velryba vytvořit působivou a esteticky krásnou instalaci. Jediný nedostatek bych viděla v tom, že objekty se z důvodu nouze o místo „přelily“ i do blízkých prostor kavárny, která pro podobné projekty poskytuje naprosto nevyhovující podmínky. Nekvalitní osvětlení a ztráta intimity prostoru se podepsaly na fotografiích Matěje Raka tím, že z nich udělaly nenápadnou dekoraci interiéru, kterou bez problému vizuelně přebije kdejaký barevný plakát.

Výstavou se přenesete do dvacátých let minulého století, do věku okouzlení technikou, rychlostí a silou, kdy Rössler , Funke a další vepisovali do dějin fotografie zcela nový příběh. Industriální náměty tří fotografů jsou většinou zpracovány s toutéž důslednou snahou o zachycení krásy snímaného předmětu, jež se z obrazu díky umělcovu objektivu skutečně vyloupne. Tato snaha je výrazně podporována černobílou fotografií, jež dává vyniknout osvětlení, tvarům a liniím.

Matěj Mlčoch (*1977) je studentem FAMU a v současné době se věnuje tvorbě velkoformátových fotografií právě s industriálními a architektonickými náměty. Soubor nazvaný prostě „Pára“, který ve Velrybě vystavuje, zobrazuje fragment šedesát let staré parní lokomativy, čekající jako pohádková Šípková Růženka na nadšence, jenž by ji opět uvedl do provozu. Na svých snímcích v jednoduchých kartónových paspartách se Mlčoch věnuje detailům, jakými jsou například různé matice, kola nebo součásti pro laika nepojmenovatelných zařízení. S kultivovanou věcností a přitom s obdivem objevuje pomocí svých fotograficky čistých záběrů ušlechtilost forem a fantaskní půvab linií obrovitého stroje. Mlčochovy snímky jsou ukázkou klasické, klidné kompozice, a schopnosti soustředit pohled na objekt tak, aby vydal co nejvíce ze své krásy.

Tomáš Rasl (*1975) je absolventem strojnické průmyslovky a FAMU. Během studií s oblibou pracoval s kontaktními fotografiemi formátu negativu 9x12 až 18x24 cm. Inspiraci k vytvoření cyklu „Železniční opravna vagónů“, jímž se ve Velrybě prezentuje, našel v opravnách v Praze-Bubnech, kde podle jeho vlastních slov na konci 90. let ještě dozníval hrabalovský svět dělníků. Našel v nich ostatně zdroj motivů již dříve, v době studií na FAMU, kdy koncipoval své školní práce. V letech 1998-99 byl dokonce spolutvůrcem krátkého dokumentárního filmu o životě zaměstnanců opraven.

Rasl se představil snímky dvou velikostních formátů. Na šesti malých čtvercových zobrazil především industriální interiéry, které pomocí objektivu proměnil v tajemné prostory, provokující obrazotvornost svými bizarními nástroji a absencí lidského prvku. Na dalších fotografiích, z nichž dvě jsou většího formátu, adjustované opět stylově na lepence s rámy z přírodního dřeva, se stejně jako Matěj Mlčoch soustředil na výtvarně působivé detaily strojních částí a předmětů, sloužících k práci. Na těchto obrazech je znát autorův objevitelský přístup k estetickému hodnocení zdánlivě obyčejných, nezajímavých věcí, snaha představit je zcela novou, plastickou optikou.

Poslední z trojice fotografů, Matěj Rak, se narodil roku 1977 ve finském Jyväskylä. FAMU opustil, fotografii však nikoli. Nejraději pracuje s přenosnou velkoformátovou kamerou ZONE VI a s formátem negativu 4 x 5 palců. Jeho záběry ze souboru „Dílna mého dědy“ zapadají do expozice stejným důrazem na klasickou kompozici a využíváním světla pro rozvíjení vlastní imaginace. Na rozdíl od prací prvních dvou autorů však působí současněji a spíš se nechávají inspirovat minimalismem. Většinou zobrazují běžné řemeslnické nástroje, zaměřují se však i na různé detaily zařízení místnosti (elektroinstalace). Najdeme zde i jediný snímek expozice, zobrazující člověka – pravděpodobně dědu, o němž se hovoří v názvu souboru.

Expozice je působivě doplněna objekty Michaela Stránského (*1971), které tematicky navazují na fotografickou kolekci. Autor vytvořil různé strojní prvky ze dřeva či kamene, aby estetickou dokonalost jejich forem dokázal i použitím klasického materiálu. Výstava 3:1 (strojnictví) v Galerii Velryba proběhla za minimálního zájmu médií, a to ještě v letním období, které kulturnímu životu příliš nepřeje. Škoda. Vystavené fotografie tří talentovaných autorů řadím mezi to nejlepší, co jsem viděla nejen ve Velrybě, která se soustřeďuje na výtvarníky mladé generace, nýbrž ve výstavních síních v poslední době vůbec. Návrat ke klasickým kořenům novými výrazovými prostředky byl osvěživý.

(3:1 (strojnictví) – Matěj Mlčoch, Matěj Rak, Tomáš Rasl, Michael Stránský, Galerie Velryba, Opatovická 24, Praha 1, výstava skončila 1. 9.)