Čtyři ženy vypovídají o kráse i perverzi barev - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

4. dubna 2003, 00.00 | Barvy, barvy, všude barvy. Představte si modrozelenou domovní fasádu, růžová vrata garáže, fialový bazének pro želvy, a dokonce puntíkaté kameny či rozložitý kaktus, hýřící jasně žlutou a červenou barvou. Až na výjimky jsou tyto objekty v Mexiku, kde se také ocitly v hledáčku čtyř umělkyň, jež spojuje jediné: odvážná a přesná práce s barevnou fotografií. Vidět je můžete na výstavě Barevné povrchy v nových prostorách Pražského domu fotografie.

„Ve světě, kde umělci migrují z jednoho prostředí do druhého stejnou rychlostí, jakou mění styly nebo přecházejí geografické hranice, se i slovo „fotograf“ občas stává zavádějící,“ říká James Oles v katalogu k výstavě a tím vlastně dává návod, jak tuto nevšední expozici, jejíž rozšířená verze se veřejnosti představila v září loňského roku v Mexico City, rozklíčovat. Předesílá také, že skutečnost, že se jedná o čtyři tvůrce ženského pohlaví, je zcela náhodná. Umělkyně patří k různým generacím, nesdílejí styly, nemají žádný společný program. To, co je spojuje, je barva, přesněji umělá barevnost povrchů, kterou tři z žen hledají, a čtvrtá dokonce sama vytváří.

Výstava ideově vyrůstá ze všeobecně rozšířené představy, že „v Mexiku je všecko barevné“. Každý si určitě ihned vybaví zářivé barvy lidových oděvů, nízké domky v idylických barvách, a třeba i kýčovitě pestré sošky světců. Fotografky ukazují, že barva tu je nejen proto, aby krášlila nebo odlišovala jedno od druhého, nýbrž mnohdy hlavně z toho důvodu, že je podle Mexičanů i cizinců, zejména turistů, neoddělitelná od mexické kulturní identity. I když zemité a tropické odstíny zde existovaly odjakživa, má bouřlivá expanze „mexické barevnosti“ svůj počátek až v polovině čtyřicátých let minulého století, kdy se spolu s komercí a industrializací začala i v této latinskoamerické zemi šířit móda průmyslových nátěrů.

Každá tvůrkyně přispívá podle mentality svým dílem do této mozaiky barev: tradičních i průmyslových, oku lahodících i nepřirozených, ale, jak říká James Oles, vypovídajících ve své podstatě o kráse a perverzi „mexické barvy“. Výsledkem je různorodá, avšak překvapivě působivá směs, hra s barvou v pravém slova smyslu, která pozorovatele nenechá nezúčastněným. Vynikne ve strohém, ale dobře osvětleném, klidném a celkově sympatickém interiéru nového sálu Pražského domu fotografie, který po kratším intermezzu v prostorách Rakouského kulturního fóra na Jungmannově náměstí – snad již natrvalo – zakotvil ve dvoře domu čp. 31 na Václavském náměstí.

Nejstarší z umělkyň, Mariana Yampolsky (1925-2002), byla původem Američanka a její zájem se soustřeďoval zejména na mexické lidové umění. V kontextu s výstavou Barevné povrchy je zajímavý fakt, že se v osmdesátých a devadesátých letech proslavila hlavně černobílými fotografiemi. Její barevné snímky z let 1970-90 zachycují především tradiční architekturu, z níž si Yampolsky vybírá samostatné polocelky či fragmenty. Převážně čtvercový formát záběrů a častá eliminace okolí fotografovaných budov vyvolávají dojem, že se jedná spíše o abstraktní obrazy. Někdy do snímků vkomponovává lidské postavy, které však svou statičností působí spíše jako figuríny ve skansenu, a pro celkové vyznění snímků nejsou podstatné. Autorka se cíleně zaměřuje na barevné plochy a pozoruje efekt, který kombinace barev vyvolávají. Někdy nechává do svých kompozic proniknout i hru světla a stínu (lidé na snímku Červenozelený obchod ve stínu, naopak velká plocha ostrého slunečního světla na zdánlivě zcela nepodstatných betonových blocích vpředu).

Oproti uměřeným, spíše esteticky zaměřeným fotografiím Yampolské působí rovněž čtvercové obrazy Lourdes Grobet (*1940) z cyklu Malovaná krajina (1977 a 1981) až agresivně. Není divu, neboť tvorba této rodilé Mexičanky má blíže k performanci než k fotografii v její klasické podobě. Své objekty totiž pouze nesnímá, nýbrž i dotváří: v krajině si vybere přírodní formu, kterou transformuje do bizarního úkazu pomocí zcela nepřirozených barev. Kontrast, který vznikne umístěním modrého, růžového či žlutočerveného těla kaktusu do tradiční mexické krajiny či pestrého skalního útvaru na pozadí jednotvárně zelených anglických pastvin, oddělených tradičními zídkami ze šedého kamene, je hrou, mystifikací, tajným snem, provokací (zvláště pro ekology, neboť umělkyně pokaždé nepoužila biologicky nezávadné barvy), sice zprvu atraktivní, avšak prvoplánovostí a nedostatkem hlubší myšlenky stále více zplaňující.

Angličanku Melanii Smith (*1965) Mexiko okouzlilo jako turistku, avšak vábení mexického folklóru nikdy nepodlehla. V pražské expozici je zastoupena pouhými šesti pracemi (z let 1995 a 2001), které jsou tematicky vzdálené, ideově však mají k sobě blíž, než by se zdálo. Autorka se nechává inspirovat soudobým civilizačním koloritem, který za pomoci globalizace stále více stírá geografické rozdíly. Prostředí baru i obchodu s prádlem, které nám předkládá, může být kdekoli na světě, zaujme však zejména osobitý způsob, jak na ně umělkyně pohlíží: velké (opět) čtvercové plochy zabírají místnosti tak, aby působily až monumentálně, takže divák se cítí téměř atakován množstvím světelných a barevných informací, které odsud vycházejí. Na snímku, nazvaném Žena, která skládá prádlo, je zmíněná žena zcela nepodstatná; ve skutečnosti je zde nejdůležitější chaotické dění v krámě,obrážející se vzhůru nohama v obrovském zrcadle na stropě. S těmito náměty korespondují i jedovatě líbezná zátiší z barevných plastických hmot na menších snímcích.

Claudia Fernández (*1965) je rovněž Mexičanka. Na výstavě představuje dvě kompozice, sestavené ze čtyř dvojic snímků – Brány a Fasády (obě z let 1998-2000). Nechává se inspirovat především geometrickými tvary těchto agresivně barevných objektů a skládá je tak, aby jejich srovnáním vznikly bizarní imaginace. Přesto, že některý z nich působí sám o sobě vysloveně nevkusně, jsou oba celky, zejména pak Brány, víc než esteticky přijatelné – jsou krásné.

Last but not least: ke kladům expozice patří i katalog s vynikajícím překladem textu (zdarma) a rovněž titulky ve třech jazykových mutacích.

(Mariana Yampolsky, Lourdes Grobet, Melanie Smith, Claudia Fernández : BAREVNÉ POVRCHY, Pražský dům fotografie, Václavské náměstí 31, Praha 1, po-ne 11-18, vstupné 20/10, do 20. 4.)