Dana Kyndrová: Dělám jen to, co mě zajímá - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Rozhovor kyndrova

Rozhovor kyndrova

10. března 2006, 00.00 | Za křehkým zevnějškem klasičky české humanistické fotografie Dany Kyndrové (*1955) byste stěží hledali dobrodružku, popíjející vodku s podkarpatskými dřevaři, vnikající do hrozivých ghett francouzských muslimů nebo mezi účastníky pánského striptýzu. Pro dobrou fotografii udělá maximum, ale přiznává, že její odvaha má své hranice, takže třeba válku by nikdy fotit nešla. Život ji naučil stát nohama na zemi, ale nedokázal ji připravit o optimismus a zdravou porci romantiky. Při setkání s ní mě napadlo: jemná žena, ale vnitřně silná jako chlap.

Vaše fotografie, i když se kolikrát dotýkají velice citlivých stránek lidského života, nejsou vůbec sentimentální. Často jim nechybí nadhled a specifický suchý humor. Jak to děláte? Foťák je určitá clona. I v těch situacích, které jsou nějakým způsobem ožehavé. Tím, že jste nucena se soustředit na to, abyste to i technicky zvládla, jste trošku mimo, i když to samozřejmě na vás působí. Kdysi jsem fotila pánský striptýz, což byla reportáž pro Cosmopolitan. Ono dostat se do toho prostředí totiž není vůbec jednoduché, takže jsem nabídku od nich přijala s tím, že to budu fotit černobíle, abych to mohla využít. Bylo to tak náročné, ta situace i ti chlapi – jsou zvláštní, což jsme s tou redaktorkou konstatovaly -, že jsem se na to musela tolik soustředit zase až tak to na mě nezapůsobilo. Kdybych tedy měla nějaký ožehavější úkol a musela to přinést, tak se na to člověk tak soustředí, v tom momentě jste profík, že vám to pomůže překonat třeba nějaký psychický moment. Já jsem to měla jako závazek, že ta reportáž musí být hotová. Kdybych tam možná šla za sebe, tak se na to vykašlu.

Na ten striptýz ...? Na ten striptýz, nebo i na nějakou jinou situaci. Někdo také třeba nechce, abyste ho fotila, lidi dovedou být nepříjemný. Můžete se na to vykašlat. Když máte ale úkol, tak to musíte překonat. A foťák tam skutečně vytváří určitou hráz, takže úplně nepodlehnete, psychicky vás to nezničí. To si myslím, že platí i u smrti. Myslím si, že když někdo fotí reportáže, nějaké dramatické věci, jede tam za strašný peníze od redakce, ale pro něj to určitě také není žádný med, to zvládnout. Ale on je profík. Musí to udělat, a ten foťák ho nějakým způsobem vyčlení. Ti ostatní třeba pomáhají, zachraňujou, ale on je tam za tímhle účelem. Myslím si, že to pomáhá.

V roce 1993 jste dostala nabídku stipendia ve Švýcarsku. Ve srovnání se zeměmi, kde jste fotografovala, takovou Zakarpatskou Ukrajinou, Ruskem, severní Afrikou, vysloveně luxusní svět. Máte pocit, že by se vám tam pracovalo lépe? Vůbec ne. Pro mě to bylo jedno z nejhorších, co jsem kdy zažila. Protože civilizace s sebou přináší obrovskou uzavřenost lidí a všichni si chrání své soukromí, ale ve Švýcarsku je to vybičované na nejvyšší míru. Tam se dostat někam, kde byste mohla fotit, bylo velice těžký, a i lidé jsou všichni vycvičeni tak, aby nebyli zneužiti, znají svoje práva. Takže se tam fotilo velice obtížně, a já jsem se tam naučila tvrdě jít za tím, abych se dostala do nějakého prostředí. Třeba do fabriky na čokoládu, to je taková volovina, zdá se to jednoduchý, tam se mi vůbec nepodařilo dostat. V Bernu je slavná velká veterinární klinika, to se taky vůbec nepodařilo. Všichni tam totiž znají svá práva a bojí se, aby to nebylo zneužitý. Takže mnoho dokumentaristů míří na východ, protože tam to ještě není v té fázi, že by všichni byli zdevastovaní tím strachem ze zneužití. Je to otevřenější. V civilizaci je těch omezení čím dál víc. Markéta Luskačová mi třeba vykládala, že fotila zakázku pro otevření pobočky nějaké banky ve Francii. Měla na to asistentku, dva dny tam blbnuly před nějakým vchodem, kde byl napsán název té banky, a fotily lidi, jak chodí okolo. Její asistentka šla koupit bagety a Markéta jí řekla: ´Hele, já tě taky vyfotím před tím vchodem, ať máš vzpomínku, jak tady dva dny blbneme.´ Pak těch osm filmů zpracovala a předložila je vedení, aby si vybrali. Vybrali si asi pět fotek, které se jim líbily, a ptali se: ´A kde máte podpisy těch lidí, že s tím souhlasí?´ Ona říkala: ´Vždyť oni tam jen kráčeli ... To nemáme.´ Víte, jak to dopadlo? Ze dvoudenní práce byla nakonec použita fotka té asistentky. Protože banka si prostě „nelajsla“ použít fotku někoho, kdo neměl ten podpis, protože dneska je doba už taková, že by je to mohlo zničit. Takzvaná lidská práva už jsou v Evropě tak přehnaná, že se a priori bojíme, aby se něco nestalo. Markéta mi posílala i nějaký článek, kde se o tom píše. A tam se uvažuje, že v Evropě vznikne dokumentární fotka bez hlav. Když budete mít šikovného advokáta, tak může říct, že vám to uškodilo, a podobně. Tohle je třeba velký problém, a začíná to být čím dál horší. Lidská práva vyhnaná ad absurdum. Na východě to ještě takhle nepokročilo. Ti lidé se třeba stydí, že to tam vypadá ošklivě, ale tohle vám tam nehrozí.

Takže podle vás není těžké se tam přiblížit lidem a fotografovat je ... Nemohu říct, že by to bylo jednoduchý. Ale tyhle problémy se zneužitím, o nichž jsem mluvila, jsou v podstatě nepřekonatelné. Protože to je dané nějakými zákony, legislativou. Kdežto tam narážíte zase na jiné problémy, lidské. Třeba se lidé stydí, že žijí ošklivě. Ale můžete je zpracovat lidsky. Což pro mě v podstatě není problém, protože umím jazyk. Samozřejmě to také není tak rychlé. Třeba tam přijedu zpátky, přivezu jim fotky, a ti lidé se otevřou. Zdaleka to není tak, že jedete na východ, a tam se vám dobře fotí. Ale nejsou tam tyhle problémy, které mi připadají velice obtížné. Takový případ byl i na Kladně, kde jsem fotila ženy u strojů, tam to taky bylo těžký. Teď už je ta Poldovka zavřená, ale tehdy byl veliký problém, abychom se tam dostali. Je to soukromník, a nikdo nechce ukazovat, jak to vypadá. Takže i toto začíná být čím dál horší. To lidské překonám, ale tuhle zábranu ne. Pokud je u toho šéf nějaké organizace, tak nemáte šanci, protože to jsou profíci, velice tvrdí.

Jaká největší překážka je na východě? Řekla bych, že bezpečnost ... Na východě je náboženství. Já jezdím často do Ruska, a tam je pravoslaví. Nejsem aktivní katolík, ale to je jedno, pro ně jste z týhle země. Mně pomáhá vladyka Kryštof, česká hlava pravoslavné církve. Bez něj bych se nedostala třeba do kláštera. Je tam hierarchie a nepustěj vás. Musíte mít požehnání, někdo se za vás musí zaručit, takže je to velice obtížný. Tam je to třeba atraktivní, ale máte tenhle problém, a i když jste na tom místě, tak ti lidé to vědí, že jste z téhle země. A tam je problém pravoslaví a katolíků velikej. To je velice těžký, protože obyčejní lidé to cítí, tam je nevraživost vůči katolické církvi veliká. To jsou věci, které se musejí při tom fotografování stále překonávat.

Čili se zase potvrzuje stará známá pravda, že náboženství lidi rozděluje, místo aby je spojovalo. Vždyť ona každá ideologie, když se přežene, způsobí problém. To jsou všechny –ismy, to je i ten feminismus, ekologové ... Myslím si, že pokud je to extrém, tak to není dobrý.

A jak se cítíte v zemích muslimských, kde k tomu navíc přistupuje, že jste žena? Je to samozřejmě komplikovaný, ale zase, když umíte ten jazyk ... V severní Africe, kam jezdím jako průvodkyně, jsem žádný fotografický projekt nedělala. Byla jsem konfrontovaná s muslimy v severní Francii, to bylo v roce 1994, dělali jsme projekt Nejasná rodina: Galerie 4 v Chebu, jedna anglická galerie v Newcastlu, ve Francii v Amiens a jedna galerie v Essenu. Byl plán, že každý rok bude asi patnáct fotografů fotit v té jedné zemi. Téma bylo rodina, jak se rozpadá, byl to dost velký okruh. Když jsme byli ve Francii, v Amiens, tak určili, že já půjdu fotit na sídliště, protože jsem byla cizinka, byla jsem v arabský a černošský zemi, a tuhle sociálně komplikovanou vrstvu zvládnu.

To byl asi dost těžký úkol, ne? Já jsem v životě nezažila takovou nenávist jako tam od těch lidí. To bylo něco strašnýho. Tam byli nezaměstnaní, Arabové především, a pak černoši. Nakonec se mi podařilo, že ty ženský mě vzaly, byla jsem v rodinách. Neudělala jsem ale ani fotku vevnitř v bytě, protože se muselo čekat na manžela, všechno bylo podřízený těm chlapům. Ve Francii mi to přišlo ještě horší než třeba v arabských zemích. Oni, jak jsou v diaspoře, tak cítí ještě větší sounáležitost, ještě více se dodržujou zvyky. Říkala jsem si tenkrát, tohle je šílený. A vidíte, kam to dneska dospělo. Francie s tím má obrovitej problém, a podle mě i dost neřešitelnej. Takže něco jsem tam vyfotila, ty komunity, kde si hrály ženský s dětma, to šlo, ale třeba do bytů bez manžela, který musel být u focení, se mi nepodařilo.

Nabyla jsem dojmu, že jste tak trochu dobrodružka. Každý by se neodvážil jít mezi neznámé lidi, navíc diametrálně jiné kultury, když neví, co se tam může stát ... Samozřejmě, stát se může. Teď spíš pro pobavení. Také jsem byla na Podkarpatské Rusi, fotila jsem v Užhorodě, kde byla cikánská svatba. Tak jsem se kolem nich pohybovala, a oni říkali, pojeďte s náma do vesnice, zveme vás na svatbu. Říkala jsem si, to je úžasný, ráda pojedu. Naložili mě do auta a jeli jsme do vesnice patnáct kilometrů od Užhorodu. Ženich řekl, jste můj host, nikdo vám tady nemůže nic udělat. Jenže došlo k tomu, že jak se tam postupně pilo, a ti mužští jsou živočišnější, tak najednou zjistili, ženská sama... Začali mě tam různě tahat do těch jejich chatrčí, a ty ženský mě nakonec všechny obklíčily a v chumlu odvedly do druhé části vesnice, kde byl autobus, aby mě před těmi chlapy uchránily. Pamatuji si oči těch mužských – jednak jsem byla podstatně mladší – a tam jsem si v podstatě uvědomila, že proti živočišnosti tý rasy neuděláte nic. Žena bez mužskýho, to bylo pro ně jasný. Zajímavý je, že na Podkarpatské Rusi, když třeba pijete vodku s dřevaři a zeptají se, jestli máte manžela – já jsem vždycky říkala, že mám, že jsem vdaná -, tak oni to respektujou. Takže ono to není tak, že ty ženský znevažujou, oni ženskou respektujou jako matku a manželku. Když řeknu, že jsem vdaná, nebo s tím kolegou průvodcem říkáme, že on je můj manžel, tak si absolutně nikdo nedovolí.

Netroufnou si na majetek jiného muže ... Ano, je to tak.

Několikrát jste se vyjádřila, že digitálně nefotíte a že to ani nemáte v úmyslu. Trvá tato situace stále, anebo jste již své rozhodnutí změnila? Já si digitální fotoaparát asi koupím na takové ty běžné záznamy, co potřebuji, třeba, když se fotíme doma nebo jiné situace. Letos bych ale ráda dokončila Podkarpatskou Rus jako knížku, a pak chci pokračovat v Rusku. Takže, když jedu někam na Sibiř, tak si raději vezmu klasickej mechanickej foťák, kterej vás nezklame. A to je i ten hlavní důvod. Je to jednoduchý a nemusím se bát. Když jsem měla nějakou elektroniku, tak stačilo, aby byl trochu mráz a nešlo mi to mačkat. A co tam s tím potom. Já nejsem demagogicky proti tomu, to vůbec ne, ale pro tyhle účely, jako jsou cesty, je to určitě lepší. Je to dva roky, co jsem si koupila novej Canon Eos, který je elektronický, a ještě jsem si nepřečetla návod. Tenkrát jsem totiž udělala rozhodnutí, že si to musím koupit. Bylo to po náboženské pouti v Polsku, kdy jsem šla davem a viděla jsem, jak všichni fotografové mají perfektní vybavení, samo jim to ostřilo, a tak. Říkala jsem si, ježíš, já tady s tím – tak musím udělat změnu! Tak jsem si to zakoupila, ale ještě jsem ani neprostudovala návod. Ale na tenhle můj projekt jsou lepší ty moje třicet i více let starý mechanický mlátičky. Ty to vydržej.

Čím tedy fotíte? Fotím Canonem, mám taky Leicu. Můj tatínek byl v šedesátých letech jako volejbalový trenér v Japonsku, kde je vzali do fabriky Canon a darovali mu tam fotoaparát. Takže od té doby je rodinná tradice Canon. Dříve jsem fotívala na filmy Orwo, to bylo takový klasický, bezvadný, pak nám ho zrušili, takže jsem se naučila vyvolávat Kodak TriXPan a fotím na něj. Asi je spousta dalších dobrejch filmů, ale já vím, kolik dílečků vývojky si tam mám odlejt, a vyvolávám to furt stejně. Takže je to spíš taková pohodlnost.

Sára Saudková říká, že každý fotograf se má naučit řemeslo, to jest umět vyvolávat fotografie. No, já nevím, jestli to řemeslo tak úplně mám, protože nevím, jestli ty negativy jsou tak excelentně vyvolaný, ale umím si s tím poradit. Jenže to je všechno relativní, protože když si vezmete, kam ta technika dneska dospívá ... Jestli vůbec za takových deset, dvacet let budou filmy! Tohle je velice diskutabilní.

Klasická fotografie je údajně mrtvá, firma Nikon také ukončila výrobu klasických fotoaparátů ... Vždycky říkám, že zvětšené a ručně dělané černobílé fotky nás, romantiků, se stanou tím „uměním“, protože už to bude tak cenný, že se to posune někam dál než do toho umění, které mohou dělat všichni. To bylo vlastně trochu kontraproduktivní, třeba proti takovému výtvarnému umění. Tady se říkalo, to je jednoduchý, fotky přece může dělat každej. Nemyslím si, že heslo Kodaku „Umění, které mohou dělat všichni“ fotce tak pomohlo.

Vy osobně máte ovšem krásné heslo, které jste také vtělila do názvu své knihy: Nepolepšitelná víra v lepší budoucnost. Máte opravdu víru v lepší budoucnost? Název té knížky vychází z úvodního textu, který napsal Ludvík Vaculík. A Ludvík Vaculík už je takovej, jakej je. Ta knížka je věnovaná komunistickým manifestacím, listopadu 1989 a devadesátým létům. Když jsme to tvořili, dívali jsme se na fotky, a Ludvík vzal jednu fotku ze sedmdesátých let, nějakýho člověka, jak tam mává na Prvním máji, a pak vzal listopadovou fotku. Takhle se na mě podíval těma svejma očima a povídá: ´Jakej je rozdíl mezi těma lidma?´ A já povídám: ´Žádnej.´ A on: ´Ano! A v tom je to celý!V tomhle smyslu to napíšu, rozumíme si.´ Napsal text v tom duchu, že lidé budou pořád chodit na náměstí, protože si myslej, že to bude lepší, ale holt problémy vždycky budou. Což vidíme i dneska.

Jste zklamaná? Když někdo říká, že je zklamanej, jak to dopadlo po listopadu, tak to je relativní. Já jsem si nikdy nemyslela, že to bude procházka růžovým sadem, protože lidé pořád jsou, jací jsou, a nikdy to nebude ideální. Pořád v něco věříme. Teď zase všichni doufaj, že Zelení to spasej, ale až se potom vyloupnou konkrétní lidi, tak se možná budeme divit. Mně se třeba Bursík líbí, ale když vidím, kdo tam třeba ještě je, tak k těm lidem mohu mít veliký výhrady. Až se dostanou k moci, budeme třeba koukat, jaký budou mít ambice. Myslím si, že problémy budou vždycky veliký. My jsme asi morálně zdevastovaný, toho se hned tak nezbavíme. I když si nedělám iluze, že v jiných zemích Evropy je to extra lepší.

Ale odsun sovětských vojsk jste určitě fotograficky dokumentovala s chutí ... Odsud sovětských vojsk? Tak to už je naštěstí minulost. Fotila jsem to asi tři čtvrtě roku a je to jediný projekt, kde mám i barvu. Já dělám černobíle, ale výzdoba těch kasáren byla tak neuvěřitelná, že jsem si říkala, to tu barvu prostě chce. Udělala jsem přes dvě stě diáků a čekala několik let. Před dvěma lety jsem si řekla, že už není nutný čekat dál, a dám to do kupy. Vydala jsem knížku, kde mám pětadvacet barevných snímků, a zbytek, ten obyčejnej život jsou černobílý fotky. Po projektu Žena vždycky slýchám, že se zaměřuju na ženy, tak tohle byl projekt naopak absolutně mužskej, tam žádná ženská nebyla. Na tom vidíte, že prostě fotím, co mě zajímá, co mě osloví. Ten odchod sovětských vojsk byl klíčový pro mě i pro celou mou generaci. Listopad byl sice fajn, to jsme si „zablbli“, ale důležité bylo, že odsud Rusové odešli. To pro mě bylo završení normalizace, a to jsem svou knížkou pro ně i pro sebe tak nějak uzavřela. Manifestace, ani ty současný, mě už nezajímají. Myslím, že k tomu se už dál nevyslovím, a dělám jiné věci. Ještě takovou perličku: asi před dvěma lety jsme s ředitelkou Českého centra v Moskvě měly nápad, že bychom to mohly nabídnout moskevskému Domu fotografie. Ředitelka byla z toho projektu nadšená, říkala, a co kdybychom udělaly v Moskvě takovou výstavu Sovětská vojska v Československu, rok 1945 a 1968, a ten váš odchod? Já jsem se zeptala, jestli si myslí, že je to v Moskvě reálný. A ona: ´No, Rusko už je dneska jiný, proč ne?´ Já jsem se toho kurátorsky ujala a začala jsem hledat ty nejlepší fotky z roku 1945 včetně archivů, a z roku 1968, protože je spousta fotografů, kteří to fotili, ale nikdy s tím nevyšli ven. Objevila jsem dost pěknejch fotek z roku 1968 Velká výstava by měla být na podzim v novém Pražském domě fotografie.

Jak to, v pražském? Ta výstava už byla připravená k vypravení do Moskvy, a najednou se tam toho šíleně lekli, že by to asociovalo Čečensko a podobně, a výstava tam neodjela. Takže myslím, že paní ředitelka Rusko přecenila. Ono je to tahle. Třeba jak tady byl Putin, oni řeknou, udělali jsme chybu, ale pak jsem se dozvěděla, že pro ně je nepřekousnutelný, když dáte vedle sebe rok čtyřicet pět a šedesát osm. Když něco víme o historii, je jasné, že nebýt roku čtyřicet pět, který byl udělaný tak, jak byl udělaný, protože ta historie byla dohodnutá a nebylo to jenom o nějakým tady našem povstání a jejich rychlém příjezdu, tak to už byla příprava na šedesátý osmý. To je historická pravda a já si myslím, že v Moskvě to neuděláme (smích). Ale v Praze to bude. Protože knížka o odchodu je hotová, dávám teď dohromady „příchod“, kde samozřejmě nebude jediná moje fotka, protože to jsem nefotila, ale měly by to být nejlepší fotky z roku pětačtyřicet a z šedesátého osmého. Musím říct, že jsem objevila spoustu skvělejch fotografií, které nebyly vůbec nazvětšované, takže si myslím, že to bude pro lidi zajímavý. Pokud všechno dobře dopadne, vyjde to na podzim kolem 17. listopadu.

Znát vlastní historii je potřebné ... Ano, ta doba je vizuální, fotografie můžou oslovit. Chceme, aby tam chodily školy a podobně. Tohle je kromě mých fotografických plánů taková kurátorská ambice.

A jaké jsou vaše další plány? Můj úplně nejbližší plán je, že letos dokončím ten projekt Podkarpatskou Rus a vydám knížku. Chci to udělat do vánoc. Teď jsem tam byla na začátku roku v lednu na pravoslavné vánoce a ještě se tam vypravím. Už tu knížku skládám. Pak chci jet také do Ruska, protože další projekt, na kterém už dělám strašně let, budou Rusové. Na to se chci v budoucnosti soustředit.

Děkuji za rozhovor.

S Danou Kyndrovou se můžete osobně setkat na Večeru s fotografem, který pořádá IDIF 22.3.2006 od 19hodin. Bližší informace a regitraci najdete zde.