Dobrodružné fotografování Pavla Brunclíka - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Cesty

Cesty

24. září 2004, 00.00 | Čína, Austrálie, Nový Zéland, Arizona, tichomořské ostrovy, Bretaň, Namibie, Island – na světě existuje jen málo míst, kde dosud nebyl a nefotografoval Pavel Brunclík. Roku 1998 málem zahynul v Údolí smrti. Jeho pohled na svět je naprosto originální a nezaměnitelný. Sedmdesát podivuhodných fotografických obrazů krajin, v nichž není ani památka po lidské přítomnosti, vystavuje až do konce září ve výstavní síni Mánes.

To, že Pavel Brunclík (*1950) na svých krajinářských fotografiích nezachycuje lidi, neznamená, že by byl bůhvíjaký misantrop. Tento uznávaný tvůrce dříve hlavně reklamních, nyní přírodních snímků o sobě řekl, že prostě nedokáže chodit po ulicích a dělat záběry jako dokumentaristé, i když si to kdysi moc přával. Zkrátka se ostýchá.

Rovnou řeknu, že je mi toto upřímné přiznání velmi sympatické. Ostatně stejně otevřeně Pavel Brunclík hovoří i o jiných aspektech své tvorby. Tím, že fotografie nikdy neupravuje ani z nich nedělá výřezy, už je znám. Na otázku, jak se záběru věnuje po stránce technické, Janě Chytilové při rozhovoru pro časopis Time-In odpověděl: „Všechno jedu na jednu expozici, jen když se jedná o nějaký extrém, tak udělám expozice dvě, pořád fotím na kinofilm a pořád nikonem ef pětkou. Když mě oblast zajímá, tak ji celou „profotím.“ Něco širokáčem, něco hodně dlouhým sklem.“ Přiznává rovněž, že ho láká velký formát, ale čím déle fotografuje krajiny, tím víc je přesvědčen o tom, že malý formát je to pravé. I za cenu toho, že snímky nejsou vždy tak prokreslené. A vysvětluje, že kinofilm dává zvětšeninám atmosféru.

Ano, atmosféra. Zdá se, že i přes precizní označení každé fotografie, odkud pochází, Brunclík vlastně nemá ctižádost zachytit konkrétní krajinu. Klíčovým slovem je právě atmosféra. Možná to souvisí s autorovým civilním životem. Říká, že se ke krajině obrátil roku 1997 po jisté osobní krizi. A na jeho snímcích je vidět i určitý posun od konkrétna k imaginaci. Nenajdeme tu žádnou ostrou hranici, spíš cítíme jakési prolínání. Záběr krajiny, který jen dokumentuje její vzezření, asi v autorově tvorbě nenajdeme. Je znát, že fotografa zajímá především výtvarná stránka, a že se hodně cítí spřízněn s malířstvím.

Pavel Brunclík říká, že se na malířství hodně poučil, a jako příklad uvádí díla klasiků českého moderního umění, která nasnímal pro Alšovu jihočeskou galerii na Hluboké. Řekla bych, že dar porozumět tomuto žánru měl v sobě odjakživa, a práce pro galerii byla jen logickou zastávkou na jeho tvůrčí cestě. Při pohledu na spoustu jeho snímků má totiž divák dojem, že skutečně hledí na malbu nebo grafiku. Autorova evidentní záliba v barvách, tvarech, strukturách a perspektivách se nejvíce projevuje v detailních záběrech, které mnohdy absencí jakéhokoli dalšího prvku, s nimiž by je bylo možno srovnat, zcela ztrácejí měřítko. Ať už je tedy u fotografie jakákoli jmenovka, je zřejmé, že je tam jen pro forma, neboť autor nám nabízí další svět, kterému vdechnul život svým objektivem, a je vlastně úplně jedno, v které části světa se nachází.

Atmosféra a krása, voda a poušť, jsou předmětem umělcovy fascinace. Dokáže zachytit nejjemnější barevné nuance sluncem prozářené vody u pobřeží, ale pomocí střízlivé barevnosti v ostrém protisvětle i stříbření posledních paprsků na hladině na pozadí výhrůžných skal, ponořených do stínu. Jeho záběry z pouště s plochami dun v sytých barvách, kladenými vedle sebe, včetně disonantních tónů v podobě trčících pahýlů stromů, jasně odrážejí autorovo malířské vidění.

Od těchto hýřivých, fantastických kompozic však Pavel Brunclík přechází do jiné, zdánlivě méně atraktivní, intimnější sféry. Jsou to snímky polí s brázdami, holých luk na oblých hřbetech, terénních nerovností, různých odstínů půdy i vegetace, cest a jiných „zářezů“ v krajině. Většinou bývají zabírány z ptačí perspektivy bez obzoru. Tady je autor asi „nejmalířštější“, přibližuje se grafice, basreliéfu, jinde se jemně nadýchnuté barvy, kladené vedle sebe a s pozvolnými přechody, podobají akvarelu či kvaši. Právě na těchto záběrech lze nejlépe identifikovat autorův dar vidět krásu, neboť zdánlivě obyčejná obdělávaná krajina třeba kdesi v hojně osídleném Toskánsku určitě nemůže co do atraktivity soutěžit s divokou krajinou exotickou. A přesto ji Pavel Brunclík nepřehlédl.

Výborně koncipovaná výstava 70 velkoformátových (80 x 120 cm) barevných fotografických obrazů Pavla Brunclíka v pražském Mánesu je šťastnou shodou výběru vystavujícího autora a pro expozici kvalitního prostředí skutečným zážitkem. A pokud vás třeba napadne, že Pavel Brunclík si dovede vybrat dovolenou na opravdu krásných místech, vzpomeňte si na jeho slova: „Tyhle cesty se s dovolenou kombinovat nedají, protože pak člověk nic neudělá. Když člověk fotí, tak nemůže na nikoho brát ohled.“

(Pavel Brunclík: ZEMĚ, výstavní síň Mánes, Masarykovo nábřeží 250, Praha 1, út-ne 10-19, vstup 50, do 30. září)