Dostal Oscara, no a? - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Eifel

Eifel

24. března 2004, 00.00 | Přísloví „Doma není nikdo prorokem“ vzniklo určitě v Čechách. Příkladů toho, jak se zde nakládalo s lidmi, kteří byli za hranicemi obdivováni a váženi, je bezpočet. Nejstarší český fotograf a filmař Alexandr Hackenschmied (*1907), držitel Oscara z roku 1965, jenž mimochodem stál i u zrodu trojrozměrné filmové iluze IMAX, by o tom mohl hodně vyprávět. Dvě výstavy fotografií této legendy, která již léta žije v New Yorku, máme nyní možnost vidět i v Praze.

Alexandr Hackenschmied je nepřehlédnutelný. Nejen vzhledem (na svá léta mimochodem vůbec nevypadá), ale i životním postojem, povahou, myšlením. Ačkoli vyrostl na dost nevábné průmyslové periférii v Karlíně, provinčnost ho vůbec nepoznamenala. Celý život se chová jako kosmopolita, světoobčan. Avšak, i když žije již pětašedesát let v cizině, z toho padesát šest let v New Yorku, a v Americe také dosáhl nejvíce úspěchů, nikdy nezapomněl na svůj český původ.Ve světě je Alexandr Hackenschmied ovšem znám spíše pod uměleckým jménem Alexander Hammid.

Začal nenápadně: proletářský Karlín v období krize mu poskytl ideový materiál pro jeho filmařský debut, jímž byl němý film o délce osmi minut. Natočil jej jako třiadvacetiletý vypůjčenou kamerou na zbytky filmů z vinohradských A-B ateliérů. Film se jmenoval Bezúčelná procházka a prozrazoval, že autor prvotiny má výrazný talent. Alexandr Hackenschmied se také celý život považuje především za filmaře, fotografování se věnoval nepoměrně kratší dobu. Po letech si námět i pojetí filmu, tentokrát v americkém prostředí, tak trochu zopakoval, a to snímkem Odpolední osidla z roku 1943, v němž, jak trefně říká fotograf a kritik Josef Moucha, „máme co dělat s nitrem Karlíňáka na odvrácené straně planety“. Tento film je považován za jedno ze základních děl amerického avantgardního filmu. Hackenschmiedova manželka a múza, krásná Maya Deren, sama schopná filmařka, charakterizovala styl svého muže jako „lyrismus, nádhernou kombinaci formálních a humanistických sklonů“. „Pro svůj fantastický smysl pro formu není schopen sentimentality a pro svou jakoby dětskou lásku a něhu není schopen formalismu,“ napsala.

Pražské výstavy (retrospektiva jeho filmů proběhla v kině Ponrepo) jsou připraveny s velkým zaujetím pro věc. Protože z Hackenschmiedova díla z 20.-50. let se dochovalo jen několik desítek původních negativů a zvětšenin, dohledali kurátoři Petra Kosková, Pavel Dias a Pavel Vančát poctivě reprodukce dalších, dnes již nezvěstných fotografií v předválečném tisku. Ty doplňují výstavu v podobě projekce.

Rozsáhlejší z obou výstav, ta v galerii Francouzského institutu ve Štěpánské ulici, soustřeďuje 45 černobílých fotografií, kterými divákovi otvírá okno do světa. V pravém slova smyslu, neboť zde najdeme záběry z Francie, Mexika, Indie, Kambodže i USA, ale i ve smyslu symbolickém: je to také, nebo přesněji řečeno především svět Hackenschmiedovy poetiky. Téměř rodné Čechy (narodil se českým rodičům v Linci, který byl v té době součástí rakousko-uherské monarchie) připomíná pouze jediný artefakt - portrét prezidenta Masaryka.

To, co na Hackenschmiedových fotografiích pokaždé vnímám nejvíce, je přítomnost starého i nového, jež koexistují v jakémsi „kontrastním souladu“. Co je tím míněno? Přestože snímky svými náměty často neomylně prozrazují dobu svého vzniku, zároveň nikdy nezapřou, že jejich autor uvažoval velmi moderně. Jsou to tedy dobové motivy, zpracované až neuvěřitelně soudobým způsobem. Alexander Hackenschmied kouzlí, mate a mystifikuje. A krásně. Možná jej navždy ovlivnilo ovzduší dvacátých let, období avantgardy, kdy dějiny ostrým střihem vstoupily do moderní doby. Styl „nové věcnosti“, který byl autorovi blízký, jej už nikdy docela neopustil. A toto střetávání, nebo spíše vzájemné prorůstání „historického“ a „současného“, je tím, co na Hackenschmiedových fotografiích nejvíce „voní“.

Jak správně cítila Maya Deren, to, co v Hackenschmiedově výrazové paletě nenajdeme, je sentiment. Jeho snímky jsou lyrické, něžné, ale přesto čímsi věcné, jakoby pevně „ohraničené“. Někdy nás, zvyklé na to, že slovo poetika je už dávno většinou jen synonymem pro „rozbředlost“, skoro šokuje tím, jak je jeho poetika programní. Všechno, co tvůrce dělá, a co na své fotografii zobrazí, má svůj smysl. Tím víc nás překvapí, že jeho obrazy jsou zvláštním způsobem tajemné; jako by mimo tuto věcnost existoval ještě nějaký „druhý plán reality“. A jsme u toho: nezobrazuje náhodou Alexandr Hackenschmied náš vlastní svět? Něco, co přes svou pochopitelnost a hlavně uchopitelnost, náhle překvapí svou nevyzpytatelností, čímsi, co jsme naprosto nečekali? Stojíte třeba před záběrem pahýlů bezlistých ořezaných stromů na pozadí raně barokních budov v Orléansu (pro umocnění je zde i rafinovaná negativní verze) a zkoumáte, co to jen je, čím autor vytvořil tak sugestivní atmosféru.

K unikátní imaginaci, espritu a rozhledu, který tvorbu Alexandra Hackenschmieda-Hammida organicky obohatil o to nejlepší z moderních fotografických trendů, přistupuje i dokonale zvládnuté řemeslo a smysl pro výtvarnou krásu. Můžete si vybrat, co budete považovat za nejdůležitější; všechno má ale špičkovou úroveň. Stejně si ale myslím, že ze všeho nejvíc si vychutnáte rafinovanou atmosféru, jež je poznávacím znamením jeho tvorby. Kouzlem, které přitahuje zvláštním chladem a rezervovaností, jako by vás pozorovaly něčí nezúčastněné oči. Jako by mimo obraz, na němž si můžete vše „ohmatat“, existoval ještě jeden, neproniknutelný svět …

(Alexandr Hackenschmied: PRAHA-PARIS-NEW YORK, Galerie Štěpánská 35 (Francouzský institut v Praze), Praha 1, po-pá 10-19, so 10-13, vstup volný; Ateliér Josefa Sudka, Újezd 30, Praha 1, út-ne 12-18 vstup 30/20, do 28.3.)