Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!
Zadejte Vaši e-mailovou adresu:
Kamarád fotí rád?
Přihlas ho k odběru fotomagazínu!
Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:
![OBLIBENE_TITLE2](/templates/104/gr/print-logo.gif)
Výstavy
Duše ve fotografii
26. května 2006, 00.00 | Duše – kolik představ se skrývá ve slově o pouhých čtyřech písmenech! Nehmotná součást lidské bytosti, přežívající i po fyzické smrti, o níž se ještě v 6. století teologové přeli, zda vůbec sídlí i v ženách. To, co lidé hledají u svých partnerů, má-li být jejich vztah i něčím jiným, než tělesnou záležitostí. „Nic“, které dokáže bolet víc než fyzická trýzeň. Po duši pátrali i fotrografové Alexander Serebryany (*1966) a Valerie Bondarenko, jejichž společná expozice je právě nyní k vidění v Gallery Art Factory. Jmenuje se Anima, latinsky "duše".
![serebryany_jesus](/old-idif/fotografovani/images2/serebryany2.jpg)
Důvod, proč tito dva autoři vystavují v Gallery spolu, vysvětlila umělkyně: „Se Sašou pracuji již delší dobu a je to velmi příjemná spolupráce, při které se vhodně doplňujeme,“ avšak dodala, že právě u této výstavy záměrně nekooperovali: „Chceme se radovat ze zážitku z objevování symetrie a dynamiky, která se objeví, až budou díla vystavená vedle sebe.“ Přesto z jejich tvorby občas vyplyne pocit jakéhosi vzájemného ovlivnění.
Výstavní kolekce převážně černobílých snímků Alexandra Serebryanyho a velkoformátových fotografií Valerie Bondarenko, které jsou dále upraveny kolorováním a někdy i mechanickými zásahy, však působí přes své kontrasty velmi vyváženě. Bondarenko pochází z Ruska, Serebryany z Ukrajiny, dlouhá léta však prožili v USA. Toto spojení emotivního Východu a kultivovaného Okcidentu sehrálo v jejich tvorbě významnou roli, která je patrná zejména na černobílých snímcích Serebryanyho. Jsou fotograficky ukázněné, čisté a preferují výtvarnou krásu, zatímco jeho kolegyně sází na neotřelost námětu a specifický, hodně bizarní humor. Její kolekce, u níž nelze kvůli absenci jakýchkoli popisek či jiných pramenů bohužel zjistit, v jakém časovém rozmezí byla pořízena, je také tematicky i umělecky ucelenější.
![serebryany_kriz](/old-idif/fotografovani/images2/serebryany10.jpg)
Serebryany naopak „bojuje“ na několika frontách najednou. Jednotlivé fotoobrazy jsou opatřeny rokem vzniku, takže je možné tematické okruhy, jimž se věnoval, zařadit i datově. Všechny pocházejí již z nového tisíciletí, avšak úroveň jejich obsahu je značně rozdílná. Například v námětech, odkazujících ke (křesťanské) mystice nezapře východní exaltovanost, je to však spíše poblouznění než hluboká víra. Její atributy jsou více než tradiční, tedy takové, na jaké je spoleh, že u diváctva zaberou: bílé roucho, pohled ve vytržení obrácený k nebesům, prostý kříž, nehostinné skály. Umělec však nepostrádá schopnost určitého až humorného nadhledu, který mu dává schopnost vidět věci v souvislostech. To dokládá třeba záběr na kříž a transparent s nápisem JESUS, nad nímž se vznáší letadlo.
Serebryany nazývá své fotografie „myšlenkami o nezměrnosti a neuchopitelné nekonečnosti, která se nazývá Žena“ a rovněž se přiznává k zálibě v groteskním realismu. Obojí se, tu s větším, tu menším úspěchem snoubí v jeho fotografiích. Někde – jako například u torza těhotné ženy, stylizované do podoby staré sochy s rozpraskaným povrchem, jež drží zelené jablko, se opět jedná pouze o prvoplánovou symboliku. Další sázkou na efekt, tentokrát již značně sofistikovanější, je fotograficky brilantní záběr ženy s rukama přivázanýma k břevnu kříže, jehož trám má mezi nahými ňadry.
![bondarenko_zena](/old-idif/fotografovani/images2/bondarenko1.jpg)
V okamžiku, kdy se Serebryany zcela oprostí od působivých klišé a začne být svůj, vytváří také umělecky nejsilnější obrazy. Pokud by anima měla mít vlastní symbol, asi bych jej viděla v torzu těhotné ženy, zabíraném zespoda, kde vlající šál připomíná andělská křídla. Tento záběr, patřící k uměleckým i emočním vrcholům výstavy, vyniká působivě prostým osvětlením a nápaditou, byť klasicky průzračnou kompozicí. Umělec ale hledá animu i jinde – třeba v krajině. Nahá žena, která je do ní situována, zde již není sama za sebe, není estetickým objektem zájmu muže-umělce. Vkleče na cestě z betonových panelů nebo odcházející po silnici mezi stromy je spíše symbolem přírody, kterou člověk přes její krásu a spjatost s ním stále zraňuje a opouští. Mezní hranice umělec dosahuje snímkem totálně znásilněné krajiny, pohlcené devastující civilizací, znázorněnou komunikacemi, chátrajícími domy a sloupy elektrického vedení. Zde původní prostředí připomínají již jen zmrzačené stromy podél silnice, ořezané jedním směrem, a chaotické plevelné nálety. Proti tomu staví dynamickou krásu skutečné krajiny, ať již chladné zimní, se sluncem, které se marně prodírá temnými mraky na obzoru, nebo vodní hladiny se slunečními odlesky.
![bondarenko_tubusy](/old-idif/fotografovani/images2/bondarenko3.jpg)
Valerie Bondarenko oproti tomu zcela postrádá lyrický odstín a, jak se zdá, pohrdá jakýmkoli smířením, k němuž se nakonec Serebryany uchyluje. Je více sarkastická a dravá a dává najevo, že hledání animy je zbytečné – protože neexistuje. Představuje divákovi archetypálního tvora, jakéhosi poživačného červa, který snad žije uvnitř lidstva: nahou tělnatou ženu se svářečskými či hornickými okuláry a se směšným kloboučkem na hlavě, živící se syrovým masem ve fólii na tácku, a skrývající se v podivném tunelu. Dívky na jedné z fotografií, hledící se slepičími mrtvolkami v rukou z okna na holý strom, připomínají námětem i mechanickou úpravou fotografií tvorbu Jana Saudka. Ale úplný konec „animy“, to jsou portréty krásně upravené ženy v plynové masce. Originalita pohledu Valerie Bondarenko je tady dána spojením klasického portrétu se sarkasmem a groteskou, to vše zpracováno kvalitně a s minimálními výrazovými prostředky.
![bondarenko_maska](/old-idif/fotografovani/images2/bondarenko4.jpg)
Místo, kde se oba umělci přes rozdílné způsoby vyjadřování setkávají, je spíše na straně Valerie Bondarenko. Na její monstrózní akty s kovovými tubusy na hlavě, umístěné v nevlídném industriálním prostředí, avšak v poloze dam u kadeřníka, odpovídá Alexander Serebryany se stejnou odzbrojující groteskností, například nahými cestujícími ve zdevastovaném vlaku, kteří připomínají zapomenuté figuríny. Jako by v této části své tvorby chtěli oba umělci vyjádřit svou obavu, že v okamžiku, kdy se z lidí stávají monstra, už přestává být místo pro animu.
Společná výstava umělců s východními kořeny v pražské Gallery Art Factory stojí za shlédnutí. Sice neobjevíte nového Mapplethorpa či Cartiera-Bressona, ale uvidíte zajímavé a kvalitní fotografie, jimž nechybí myšlenkový náboj. A to není – zejména v dnešní době – málo.
(Valerie Bondarenko, Alexander Serebryany: ANIMA, Gallery Art Factory, Václavské náměstí 15, Praha 1, po-pá 10-18, vstup volný, do 4. 6.)
-
14. května 2014
Jak vkládat snímky do galerií a soutěží? Stručný obrazový průvodce
-
2. února 2012
-
23. dubna 2014
Konica Minolta přenesla výhody velkých zařízení do kompaktních modelů
-
12. června 2012
-
9. dubna 2014
-
30. listopadu 2014
Nový fotoaparát α7 II: první plnoformát s pětiosou optickou stabilizací obrazu na světě
-
15. prosince 2014
Konica Minolta pomůže živnostenským úřadům s digitalizací dokumentů
-
11. května 2014
-
26. listopadu 2014
Canon Junior Awards již posedmé ocení mladé fotografy v rámci Czech Press Photo
-
21. srpna 2014