Emila Medková - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

4. ledna 2002, 00.00 | Unikátní retrospektivní výstavu surrealistických fotografií Emily Medkové navštivte do 6. ledna 2002 v Domě U kamenného zvonu.

Emila Medková se narodila jako Emilie Tláskalová v roce 1928 v Ústí nad Orlicí. Během války byla totálně nasazena u Pragofilmu na Barrandově. K fotografii se dostala v roce 1945, kdy začala studovat u profesora Ehma na státní grafické škole v Praze. Nejdříve pracovala jako profesionální fotografka, ale v roce 1947 se sbližuje s Mikulášem Medkem. V roce 1951 se za něho provdala. Toto partnerství pro ni znamenalo celoživotní inspiraci. Medek měl významné kulturní a umělecké zázemí, přátelil se s nejrůznějšími umělci, výtvarníky, básníky, dramatiky, hudebníky i teoretiky.

Lukostřelec - z cyklu Stínohry, 1962

Medkovi se připojují k mladým umělcům soustředěných kolem teoretika české meziválečné avantgardy Karla Teiga. V tomto spolku byla Medková jedinou fotografkou.

Ruka s hodinkami, 1949

Její tvorba se rozvíjela v přímé závislosti na tvůrčím prostředí pražské surrealistické skupiny. Pracovala se středními formáty negativů a ze střední školy měla dobrou řemeslnou průpravu. Její tvorba je přiřazována k názvu "Magický realismus", to je nacházení nadreality v reálných objektech. Nejdřív to vypadá jako obyčejné konstatování: tady je zeď, tu jsou zavřená vrata, zde si hrály děti a nechaly po sobě na zdi klubko a skrumáž čar, tam se zase do zdi vryla kulka a zbyla z toho dvojice děr připomínajících oči, tam zase plují dvě ryby, ale nejsou to ryby, jsou to zrezivělé dráty. Je cítit, že toto prosté konstatování nám nestačí, ale přerůstá v působivý obraz, který je výplodem naší imaginace. My jsme vlastně tvůrci obrazy tím, jak se na něj díváme. Je to jakási osobitá řeč fotografické metafory a symboliky. Všední skutečnost se proměňuje v báseň. Popis se mění v myšlenku, myšlenka v cit, cit v úsměv nebo slzu, smutek v jemný humor nebo v utkvělou melancholii. Objekty se převlékají a mění tváře. Zdá se, že všechny tyto ztracené a nalezené předměty dostávají lidskou duši, hlas i srdce a začínají vyprávět o lidských pocitech. Je v nich mnohem více prostoty, tichého soucitu a vzácného porozumění, než jsou schopna vyjádřit lidská slova.

Už od prvních fotografií z konce 40-tých let je cítit jejich později charakteristickou nejednoznačnou znepokojivou atmosféru, černou razanci i plachou křehkost, nevyslovenou erotickou vnímavost, i střídavě sarkastický humor.

Vítr, 1949

Medek byl považován za jednoho z nejvýznamnějších českých malířů dvacátého století. A tak není divu, že jeho tvůrčí zaměření bylo pro medkovou životní inspirací. Jejich dílo je řazeno k surrealismu, který je charakterizován nejen jako umělecký směr, ale především jako myšlenkové hnutí, které se neustále vyvíjí a nabývá nových podob. Dalí například mluví o inspiraci v tvůrčí metodě hledání a objevování vlastního autorského subjektu v různých podobách reality. A takto bychom mohli vyjádřit způsob práce Emily Medkové. Kromě inspirace v malířské tvorbě Mikulášově, můžeme vidět vliv také Jindřicha Štýrského, Toyen, Miroslava Háka nebo Vladimíra Boudníka. Všechny tyto vlivy a inspirace je možno shlédnout a porovnat na výstavě, která je koncipovaná právě tak, aby bylo možné vidět právě tvůrčí prostředí a také zázemí doby, ve které Medková pracovala.

Z cyklu Kulisy (San Spirito), 1968

Celkově se Medkové tvorba vyvíjela bez výraznějších vnějších zvratů. Velmi ji však oslovila tvůrčí návštěva Paříže a Janova, kde vytvořila cyklus osobitých fotografií.

Na zámku La Coste, 1972

Po smrti Medkově v roce 1974 se opět sbližuje se Sürrealistickou skupinou, kterou na počátku šedesátých let opustila a pokračuje v díle až do své smrti v roce 1985.

Negativní hlava, 1976

Na výstavě v domě U zvonu je možno vidět celou retrospektivu jejího pozoruhodného díla. Je zde vidět autorčin vnitřní a tvůrčí vývoj jak se pozvolna měnily její objekty zájmu a způsob vyjadřování, od aranžování a dotváření reality (stínohry, oči atd.), tak k pozdějšímu projevu, kde převládá čistota a autentičnost. Zvláštní pozornost si zaslouží také osobní korespondence mezi Emilou a Mikulášem Medkem. Podstatnou součástí výstavy je konfrontace Medkové díla s výtvarnými projevy jiných autorů, kteří se názorově hlásili k sürrealismu poválečné doby.