Erotické dusno Sáry Saudkové - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

9. října 2002, 00.00 | Její snímky navazují na originální atmosféru, kterou všem socialistickým vykladačům umění navzdory vnesl kdysi do české fotografie nezkrotný živel Jan Saudek. Krása lidského těla, slastná senzitivita nejintimnějších doteků bez náznaku obscenity, nahořklý, lehce bizarní humor i hravá poetika, vše umocněné dobře zvládnutým řemeslem a inteligencí pohledu – taková je tvorba Sáry Saudkové, jejíž první virtuální výstava právě probíhá ve World Webphoto Gallery.

Sára Saudková se vlastní fotografické tvorbě věnuje relativně krátkou dobu, od roku 1999. Jako životní partnerka Jana Saudka však v atmosféře intenzívního zrodu uměleckých děl prožila řadu let a v roli modelky měla možnost jeho snímky, byť nepřímo, ovlivnit. Pohledem do hledáčku potvrdila, že skutečně kreativní člověk může být k vlastnímu projevu povolán v kterémkoli období svého života.

Sára tak učinila až ve dvaatřiceti letech. Řemeslu se vyučila u Mistra Jana, neboť, jak sama říká, není lepší školy. Rok poté, co se z múzy stala tvůrkyní, vystavila své fotografické obrazy ve zlínské galerii Masson, v roce 2001 v uznávané G-4 v Chebu a v galerii Michalský dvor v Bratislavě, později v olomoucké Moně Lise a ve Východoslovenské galérii v Košicích. Příští měsíc Sára Saudková zahájí svou výstavu v Galerii Pyramida na Národní třídě v Praze a zároveň jí v nakladatelství BB ART vyjde první monografie. Za úspěch můžeme považovat i uvedení jejích snímků v publikaci Masterpieces of Erotic Photography, kterou roku 2000 vydal londýnský nakladatelský dům Carltonbooks. Fotografka je vedle toho říjnovým hostem virtuální World Webphoto Gallery, která vystavuje 27 jejích černobílých fotografií pod společným názvem Obrázky ze Žižkova.

Na první pohled je mnoho z nich od těch Saudkových k nerozeznání. Sára je nejenom jeho žákyní, ale sdílí i styl, který tak dobře známe. Slovo „sdílet“ jsem nepoužila náhodou a už vůbec mi neslouží jako zdvořilé synonymum za výraz „kopírovat“. Prostě považuje styl svého učitele za vhodný i k vlastnímu vyjádření, a také to dělá. Vidím v tom značnou porci respektu a ocenění obdivovaného umělce i muže, ale díky Sářinu osobnostnímu vkladu i stálé vyrovnávání se se stínem košaté osobnosti jejího učitele.

Jan Saudek pojímá erotiku jako muž, Sára pak jako žena, což se však neprojevuje nějakým citlivůstkářstvím. Ví už o životě své, a tak aranžuje své intimní fotografické obrazy jako drobné příběhy plné vášně, citlivosti, ale často i s ironickým podtextem a občas dokonce se zřejmým nádechem bizarnosti. Stejně jako u Saudka hraje i u Sáry klíčovou úlohu svébytná estetika, která je až puntičkářsky pečlivým aranžmá a využitím hry světla a stínu dovedena k dokonalému účinku. Lidské tělo je pro umělkyni nejen erotickým objektem, ale za všech okolností i zdrojem fascinujících tvarů a linií. Ať už jsou to obrazy ještě značně ovlivněné stylem Jana Saudka, například nahý muž, ležící na kulatém stole a vzhlížející k ženě, z níž je na snímku zachyceno jen torzo, nebo fotografie, kde už „cítíme“ jen Sáru: působivě čistý záběr nahé dívky, ladně sedící na okraji vany, nebo dívčí akt, jehož útlé tvary korespondují se stativem fotoaparátu, který právě obsluhuje. Díky stylizaci svých snímků fotografka také nikdy nepřekračuje úzkou hranici mezi odvážností a obscenitou. U dvojice, milující se zezadu na koberci s orientálním vzorem, proto především zaujme krása vypjatého pohybu a půvabný kontrast opáleného těla muže s mléčnou pokožkou jeho partnerky.

Od svého učitele Sára převzala nejen pozadí proslulé stěny s vlhkými mapami, pompézní interiérovou všehochuť i dramatická oblaka, ale také několika záběry prozradila, že jí není cizí ani jeho smysl pro humor. I zde je však možné vycítit míru vlastního vkladu, kterým fotografka míří za hranice Saudkova vlivu: obrovský chlupatý pes, netečně kráčející kolem klasicky saudkovské skupinky dvou nahých dobře stavěných žen a tří více či méně obnažených mužů, přetahujících se o lano, snímek nahé dvojice, věnující se natěračské práci, mohutná stehna buclatého děvčátka, sjíždějícího po zábradlí ve starém činžáku, Mistr osobně v tragikomické roli odmítnutého ženicha vsedě s opelichanou kyticí za dveřmi na chodbě. Nejkrásnějším exponátem vystaveného souboru je pro mne však záběr muže, stojícího po kotníky ve vodě a házejícího „žabky“ na její hladině. Šťastné spojení dokonale zachyceného pohybu s dobrou kompozicí, světlá vodní plocha v kontrastu s tmavou vegetací, atmosféra poetické nostalgie, která má však daleko k prvoplánovému kýči, to vše ukazuje na nevšední fotografickou vlohu.

Vědomě zcela na závěr, protože to považuji pro další uměleckou cestu Sáry Saudkové za nejméně podstatné, jsem ponechala námět na sociologickou studii o tom, proč má naše kultura tolik odsuzující vztah k ženám, které si spojením s uznávanými muži zajišťují půdu pro vlastní expanzi do kterékoli tvůrčí sféry. Lidské i umělecké partnerství Saudkových je možné srovnávat se soužitím předválečných hereckých hvězd Hugo Haase a Adiny Mandlové. A to nejen publicitou, kterou vzbuzuje, nýbrž i vzájemným tvůrčím obohacením, jak tomu u inteligentních jedinců bývá. Stejně jako v případě tolika před ní, bude však i Sára Saudková v budoucnosti posuzována nikoli jako morálnímu standardu údajně se vymykající přítelkyně Jana Saudka, ale za to, zda její tvorba posunula fotografické umění opět o kus dále.

(Sára Saudková: OBRÁZKY ZE ŽIŽKOVA, World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz, do 3. 11.)