Exotická krása pro letní chvíle - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

8. července 2005, 00.00 | Pokud jste letos navštívili veletrh Holiday World, určitě jste nepřehlédli fotografie Davida Waltera. Toto spojení není náhodné, mladý fotograf totiž cestuje rád a často, čím dále tím lépe. Říká, že především dokumentuje svět národů, kmenů a tradic, které mizejí před očima. Stejně tak však dokáže pořídit brilantní záběr přírody, jakou většina našinců zná jen z katalogů cestovních kanceláří. V pohodlí domova je můžete obdivovat i vy, pokud přijmete pozvání k návštěvě virtuální World Webphoto Gallery.

To, že fotografa zajímají charakteristické tváře příslušníků nejrůznějších lidských ras a kmenů, má jistě souvislost s jeho studiem sociologie. Snaží se z rysů náhodně potkaného člověka vyčíst něco více o jeho letoře, způsobu existence na této zemi, a svým způsobem i o jeho významu ve vlastním společenství. Jeho portréty působí, jako by byly lehce nahozeny, v okamžiku a bez dlouhých příprav, což je důkazem vynikajících portrétistických schopností.

V expozici virtuální galerie je umístěno 23 snímků, z nichž je část věnována právě portrétům, zbytek pak zejména přírodě, přírodninám, několik i exotickým památkám. Společným jmenovatelem těchto záběrů je brilantnost, divácká atraktivita. Ne nadarmo je jejich autor zároveň šéfredaktorem časopisu Travel Life, nikoliv náhodou se jeho fotografie objevují v populárních periodikách typu časopisu Koktejl. Podobně dokonalé záběry znají také všichni ti, kdo čtou časopis National Geographic. Výběr nejkrásnějších scenérií, rafinovaně zvolený úhel pohledu, náladové osvětlení, zkrátka fotografická vybroušenost do nejmenšího detailu: záběry, jakými bývají vyzdobeny reprezentační místnosti firem či bank. Popisky, které se podle ředitele galerie Jiřího Hellera mají objevit kvůli autorově zaneprázdněnosti až koncem července, sice určí, kam si má divák tu kterou fotografii v duchu na slepé mapě zařadit, avšak na dojem, který v divákovi zanechá, budou mít vliv téměř mizivý.

Při jejich prohlížení (několikerém, protože jedno shlédnutí nestačí) mi před očima náhle vytanuly fotografie rovněž krajinářské, o nichž jsem psala minule, a jejichž autorkou je Jitka Hanzlová. Je jisté, že srovnávat tvůrčí postupy obou, to jest Hanzlové a Waltera, je cestou nikam. Hanzlová je introvertka, čerpající ze svého vnitřního světa a kráčející vlastní, ne právě jednoduchou cestou, zatímco Walter je dynamický objevitel, jehož cvičené oko umí na první, nejvýše na druhý pohled rozeznat atraktivní záběr. Příliš klidné, meditativní, a fotograficky jakoby malinko neohrabané fotoobrazy Hanzlové by na takovém veletrhu Holiday Inn vedle strhujících záběrů Davida Waltera u většiny diváků asi neobstály. A přesto existuje něco, v čem mají, alespoň pro mě, navrch.

Tím „něčím“ je autenticita, adresnost, intimita. Tu ale divák může nalézt i v tvorbě „atraktivnějších“ umělců. U nás mě napadá Ladislav Kamarád či Pavel Brunclík, z cizích vzpomeňme třeba na černobílé skvosty Clyda Butchera, jejichž výstava v létě roku 2001 ve Veletržním paláci zaznamenala veliký ohlas. Hanzlová, Kamarád, Brunclík i Butcher, každý svými specifickými prostředky, nás vtahují do svého světa, dávají nám prožít to, co prožili oni sami, poskytují nám iluzi zdůvěrnění snímané scenérie. Přímo cítíme, že krajinu procítili, strávili v ní určitý čas, naučili se ji znát zvenčí i zevnitř, je „jejich“. Z jednoho rozhovoru s Pavlem Brunclíkem vyplynulo, že tomu tak vždy nebylo, ale fotografova schopnost empatie tento dojem přesto dokázala vytvořit – i v tom je kus kumštu.

Záběry Davida Waltera si s nimi co do dokonalosti nezadají, ale přesně tohle jim chybí. Jsou jako krásná, ale chladná žena. Jako by bylo znát, že snímaná krajina autorovi nijak k srdci nepřirostla, vzal ji zkrátka jako fascinující fotografický materiál, který možná ani nemá jméno. Záběry zaujmou, nadchnou, ale takříkajíc do duše se neuloží. Zařadí se mezi desítky podobně dokonalých, reklamně nádherných snímků, které pořizují kvalitní fotografové, nejčastěji pro cestovní katalogy či populárně naučné časopisy. Za těchto okolností je vysvětlení, že autor fotografuje „smutně a nenávratně mizející svět“, poněkud nevěrohodné. Možná, že tento svět skutečně smutně a nenávratně mizí, Walter nám jej ale prezentuje jako zářící ráj bez poskvrny, který je – řečeno moderním slovníkem – v pohodě.

Pohled na záběry cestujícího fotografa Davida Waltera však divákovi připraví chvíli skutečného potěšení. Je to pravá letní výstava, odlehčená a inspirativní, což jejím artefaktům ovšem nic neubírá na kvalitě. World Webphoto Gallery měla i tentokrát při výběru autora šťastnou ruku.

(David Walter: MIZEJÍCÍ SVĚT, World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz, do 4.8.)