Fascinace Novým Zélandem - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

20. září 2002, 00.00 | Martin Slíva procestoval loni tuto zemi křížem krážem. Kochal se barevnými vrstvami sopky Tarawera, navštívil posvátné místo, kde duše maorských mrtvých vstupují do moře, díval se do očí vzácných tuleňů a prošel se zkamenělým lesem. Tvrdí o sobě, že není fotograf, avšak jeho působivé snímky nám mají tuto podivuhodnou zemi s nádhernou přírodou přiblížit.

Kdo je Martin Slíva? Fotograf? Cestovatel? Filozof? Zřejmě se nespleteme, zaškrtneme-li všechny tři možnosti. A zdá se, že se nejedná o styl „od každého trochu“: když cestuje, vybírá si krajiny hodně vzdálené, kde pobývá dostatečně dlouho, aby poněkud pronikl do místních zvyklostí. O těch pak přemýšlí způsobem, prozrazujícím osobnostní zralost. A hlavně často a dobře fotí.

Zhruba sedmdesát snímků, které Slíva pořídil loni při svých devět měsíců trvajících toulkách po Novém Zélandu včetně doplňujících fotografií z předchozí cesty Izraelem a Palestinou, právě vystavuje Muzeum keramiky na náměstí v Kostelci nad Černými Lesy. Jedná se o barevné fotografie většinou velikosti 30x45 cm, umístěné v půvabných, ale trochu stísněných historických prostorách miniaturního muzea. Autor je skutečně perfekcionista, neboť snímky jsou opatřeny zajímavým doprovodným textem s překvapivými postřehy, prozrazujícími jeho vřelý vztah k fotografované lokalitě, a navíc ještě mapkou pro lepší orientaci. Slíva v úvodním slovu informuje, že se jedná o výstavu putovní, prezentující celý Nový Zéland, přičemž v plné šíři (zhruba 100 fotografií formátu A3 až A0) bude poprvé uvedena nejpozději v lednu 2003 na zámku ve Frýdku-Místku. Autorovým dalším záměrem je nechat ji tři roky cestovat po českých a moravských městech.

Martin Slíva na sebe sice v pozvánkách férově prozrazuje, že je amatérským fotografem, v jeho případě bych však toto označení brala doslova: je amatérem, odvozeným od francouzského „amateur“, což znamená milovník, a kvalitně fotografuje to, co miluje. Nebo možná právě proto. Stylem, který takto vzniká, připomíná Clyda Butchera. Velkým pomocníkem je mu dobrý pozorovací talent, díky němuž z chaosu obrazových zážitků téměř vždy neomylně „vytáhne“ ten pravý, zajímavý pohled. I přes atraktivitu zobrazovaných přírodních scenérií se Slíva vyhýbá prvoplánovým pohlednicovým obrazům, a dokonce i v případě tolik ošemetných západů slunce dokáže v plné šíři zachovat atmosféru fotografovaného místa. To je ovšem v kontextu s tím, co autor slibuje: chce či pokouší se svým divákům (a posluchačům, neboť dle informací na své webovské stránce pořádá i přednášky) zprostředkovat své vjemy z podivuhodné země na opačné straně zeměkoule. Tedy zprostředkovat, nikoli je jimi ohromit.

Žánrově se expozice pohybuje od řídčeji zastoupených portrétů lidí a zvířat, přes detaily přírodnin, záběry z městského života, architekturu či architektonické prvky, až k fotografii krajinářské, která samozřejmě zabírá největší část výstavního prostoru. S výjimkou zhruba dvou či tří trochu podexponovaných a i barevně nevěrohodných snímků, pořízených, co se světla týče, v nepříliš příznivých podmínkách hustého lesa, jsou Slívovy práce po všech stránkách kvalitní. Přestože jen pokorně zaznamenává skutečnost, nemá sklon utopit se v popisnosti: snímky jsou kompozičně svěží a vynalézavé, fotograf odlišuje podstatné od marginálního. Dobře také využívá účinků světla (měkký přísvit v případě přímořských skalnatých scenérií jim dává snový nádech), dokáže jim však dodat zajímavosti i objektu jinak zcela nevýraznému (záběr na obrovské kolo z opuštěné těžařské osady, kterou postupně pohltil les).

A nenechá nás chvilku v klidu – na svého diváka působí i rytmem obrazového vyprávění: z pastvin, rozložených v neuvěřitelně členitém, travnatém terénu téměř bez lesů, nás vede na posvátné místo domorodých Maorů, kde se titěrný majáček ztrácí v ohromné mase mořské vody, aby nás opět vyzvedl do výše, na vrchol sopečné hory Tarawera, jejíž lávové navrstveniny hrají všemi odstíny červené barvy. Pak nám ukáže domorodou ženu s typickým líčením na bradě, pokračuje horou Ngaruahoe, čnící jako cukrová homole nad okolní hřbety, nechá nás obdivovat kámen bizarního tvaru na mořském břehu, ukáže nám město Queenstown z ptačí perspektivy, a nakonec nám dá spočinout u paty hor, věčně se zrcadlících pod vybělenými pahýly na hladině líně tekoucí řeky Karamea.

Mezi nejzajímavější snímky bych zařadila rafinovaně jednoduchý detail bahna kolem sirných gejzírů, které vytváří pravidelné kroužky v odstínech jedné barvy, dále netradiční pohled na geometrické tvary traverz přístavního mola zespodu či překrásný portrét holuba od jezera Mc Kerrow. Ty asi nejlépe reflektují skutečnost, že autor objekty pro svůj fotoaparát skutečně aktivně hledá a nenechává se strhnout do pohodlí povrchní atraktivity.

V expozici je ještě zastoupeno několik zmíněných snímků z Izraele a Palestiny, které doprovází líčení svateb, jak je v obou státech Martin Slíva skutečně zažil. Tady je přírodních snímků pochopitelně pomálu a převažují působivé charakteristické portréty většinou mužů, jimž na rozdíl od žen místní zvyklosti nebrání, aby se nechali zvěčnit.

Nový Zéland očima Martina Slívy je působivou a kvalitní fotografickou kolekcí, za kterou se vyplatí udělat si do Kostelce nad Černými Lesy výlet. Snímky, plné čistoty a respektu k tajemstvím přírody, nám i přes úlevnou absenci ekologického či sociálního podtextového mentorování dávají látku k úvaze, co může člověk udělat pro to, aby tento jedinečný svět zůstal zachován i dalším generacím.

(Martin Slíva: NOVÝ ZÉLAND, Muzeum keramiky, nám. Smiřických, Kostelec nad Černými Lesy, čt–so 10–12 a 13–16, vstup 5/3, do 21. 9.)