Fešáci z krimu - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Krim

Krim

23. září 2005, 00.00 | Vejdete-li do nevelké místnosti galerie Gambit v Mikulandské ulici, ocitnete se přímo „tváří v tvář“ vypracovanému mužskému pozadí, ozdobenému filigránským tetováním, kopírujícím tvar pánského spodního prádla, zvaného boxerky. Společně s vedlejším snímkem, který zobrazuje majitele hustě potetovaného předloktí, se jedná o největší z dvanácti velkoplošných černobílých fotografií z cyklu Klášter ve Valdicích. Ten pořídila autorka Gabina Fárová (*1963) před zhruba patnácti lety.

Slovem „klášter“ v názvu chtěla s lehce cynickou ironií naznačit paralelu mezi klauzurou dávných řeholníků, kteří zde zásluhou vévody Albrechta z Valdštejna původně skutečně pobývali, a nuceným odloučením současných obyvatel – vězňů. Je nasnadě, že tyto dva světy nelze i přes známou askezi kartuziánského řádu ve skutečnosti vůbec porovnat. To potvrzuje i velmi expresivní úvodní slovo k výstavě, které pod (rovněž ironickým) názvem „Zdobíme ženy celého světa“ mistrně sepsal Jan Brabec. Text se vztahuje k životu vězňů před rokem 1990, a mimo jiné líčí brutální podmínky ve vězeňské výrobně skleněných korálků, určených pro vývoz. „Jedinou šancí, jak se dostat pryč, bylo sebepoškozování, nejúčinnější – oslepení inkoustovou tužkou,“ suše konstatuje autor, zřejmě sám (bývalý?) vězeň.

Dlužno říci, že fotografie s tímto textem příliš nekorespondují. Rozhodně na nich nejsou „postavy s vyholenými hlavami ve filcových černých mundúrech, ostře kontrastujících s bledými vychrtlými tvářemi a zapadlýma očima“, o nichž hovoří Brabec. Spíše jsou na nich vězeňští fešáci, přičemž výjimkou není ani tělo vypracované jako z posilovny. Není tudíž úplně jasné, zda si autorka vybrala z řad trestanců málo opotřebované exempláře, nebo jestli už totalita ve svém posledním tažení neměla sílu na udržování ďábelských poměrů v zařízení, takže se režim poněkud zmírnil. Je však evidentní, že Fárová neměla od prvopočátku v úmyslu pořídit nějaký dokument, ale věnovala se žánru, který je jí blízký: inscenované fotografii. Svět trestanců jí pak poskytl to, co by u běžných modelů jen těžko hledala: výrazné, životem poznamenané tváře a rozměrné tetování, o jehož masivní oblibě u civilního obyvatelstva, jaká panuje v dnešní době, se před patnácti lety nikomu ani nesnilo.

Mezi fotografiemi nalezneme portréty, torza i detaily, většinou soustředěné na vytetované obrazce. Muži zapózovali jako skutečné modely, což má kouzlo zejména ve spojení s „nemodelovským“ vzezřením obličeje a občas i těla. Většinou uvolněně či provokativně hledí přímo do objektivu, a i obyčejné kalhoty na nich zásluhou autorčiny stylizace vypadají eroticky. K vrcholům výstavy patří akt s cigaretou, kde mírný podhled a dobré nasvícení zdůrazňuje estetiku vypracovaného mužského těla. Kromě cigarety je jedinou rekvizitou dravý pták. „Podle pověsti“ mu ve vězení kdosi zachránil život, skutečným důvodem, proč se objevil na fotografiích, však patrně bude záměr autorky. Zaprvé je spojení dravce s mužskou nahotou, zvláště tam, kde je vyvinutá muskulatura a tetování, velmi efektní, a navíc může symbolizovat i touhu po svobodě, která je vězňům odepřena.

Za pozornost rovněž stojí detailní záběry. Například tvář muže, který si nechal potetovat víčka, a na snímku je tudíž zobrazen se zavřenýma očima, je zajímavá určitým napětím. To vzniklo kontrastem jeho charakteristického až romantického vzhledu s tím, že snímek vypadá jako pořízený na patologii či v pitevně. Působivý je rovněž detail potetované paže se sedícím dravcem. Toto spojení vytváří představu až čehosi prehistorického, barbarského, jakéhosi archetypu z dob, kdy lovci očarovávali svou kořist tím, že ji načrtli na stěnu jeskyně. A „kreslení“ na tělo má přece společnou podstatu: touhu zachytit, podržet si to, co je pro člověka, jenž se rozhodne nechat se tetovat, důležité. „Ženy, nápisy, vzkazy, jména, symboly na živé kůži,“ upřesňuje Jan Brabec.

Gabina Fárová ukončila roku 1982 Státní průmyslovou školu grafickou, obor fotografie, poté až do roku 1990 studovala totéž na FAMU. Později pracovala jako fotoreportérka. Rovněž stála modelem několika mistrům fotografického aktu, z nichž nejvýznamnější byli Jan Saudek a Tono Stano. V letech 1995 až 1997 byla jako jediná žena členkou volného sdružení fotografů NOX, které dále tvořili Ivan Pinkava, Rudo Prekop, Vasil Stanko, Tono Stano, Kamil Varga a Peter Župník. Kromě módních a portrétních zakázek se věnuje inscenované volné tvorbě. Dobře známé jsou její cykly Praha (noční snímky s použitím flashe z konce 80. let), Třídy (ženské a mužské akty) a Gabinetky, vytvořené velkoformátovou kamerou 13 x 18 cm, které měli ctitelé fotografického umění možnost spatřit na souhrnné výstavě v Ateliéru Josefa Sudka roku 2001.

Výstava dvanácti fotografií valdických "mnichů" našla v galerii Gambit ideální útočiště. Malá klenutá místnost podporuje atmosféru strohého vězeňského interiéru. Fotografie sice nekorespondují s Brabcovým drastickým líčením poměrů v kriminále, je to spíše jakýsi vězeňský folklór, leckdy vědomě přioděný do hávu naivity, avšak autorce není co vytknout. Ač jsou snímky pořízeny dívkou, které tehdy bylo kolem pětadvaceti, prozrazují již oko zkušeného fotografa, který má svůj styl. A originální nápady.

(Gabina: KLÁŠTER VE VALDICÍCH, Galerie Gambit, Mikulandská 6, Praha 1, út-pá 12-18, vstup volný, do 14.10.)