Festival mužské krásy - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

24. července 2002, 00.00 | V Českém centru fotografie probíhá po dobu obou letních měsíců zajímavá akce: výstava mužských aktů od předních českých fotografů (za všechny jmenujme Františka Drtikola, Jana Saudka či Roberta Vano), jejíž exponáty budou průběžně obměňovány.

Pod pojmem „akt“ si lze představit průběh či výsledek činnosti z různých oborů lidského konání, řekne-li se „fotografický“ akt, téměř pokaždé si představíme tělo ženy. Jako by v naší kultuře, na rozdíl třeba od antiky, bylo nahé mužské tělo považováno za cosi méně vhodného k zobrazování. O tom, že tento náhled je nesprávný, se nás léta snaží přesvědčit několik fotografů, kteří se na krásu mužského aktu přímo zaměřili. Za všechny si připomeňme alespoň Roberta Vano, o jehož výstavách jsme psali i na stránkách Grafiky (naposledy o expozici ve virtuální World Webphoto Gallery letos v květnu).

Fenoménu mužského aktu se věnuje atraktivní výstava, probíhající v současné době v Českém centru fotografie. Jedná se o reprezentativní výběr z tvorby zhruba dvou desítek renomovaných fotografů (a fotografek). Ačkoli expozice důsledně nedodržuje časovou linii, zprostředkovává nám vývojový oblouk v rozmezí zhruba sta let. Mezi nejstaršími snímky jsou například studijní fota Alfonse Muchy pro nástropní malbu Tragédie v Německém divadle v New Yorku z roku 1908, najdeme zde i práce Františka Drtikola a Rudolfa Schneider-Rohana ze 30. let, vše ale pouze jako reprodukce původních zvětšenin. Právě na nich lze velice dobře sledovat pozvolné odpoutání se fotografie jako svébytného žánru od malířství. Proti Muchovi, jenž využívá fotografii ještě téměř výhradně jako „skicy“ pro své malby, a neznámému autorovi, stylizujícímu svůj model na pozadí „ateliérové“ přírody do podoby antického athléta, oceníme přístup Františka Drtikola, jehož moderní styl (nejsilněji asi ve Faunovi) oslovuje i naši generaci. V tomto směru bych uvítala zastoupení prací Emanuela Juliana Kodeta, které jsou jakousi ilustrací tohoto přerodu.

Pak následuje jakási „modulace skokem“ a divák se ocitá v osmdesátých letech minulého století, jež reprezentuje například Jan Saudek svým kolorovaným černobílým Portrétem muže, velmi pozoruhodným, zřejmě vlastním torzem ve vlhké textilii. A jsme v létech devadesátých, začíná se vydatně experimentovat. Z vystavených prací, které tehdy vznikly, bych jmenovala například dvě Geláže Michala Macků, hologram Kateřiny Scheuflerové Akt s květinou nebo Vanovy již klasické Chlapce z Adršpachu. Právě vstup ženského prvku do hry, a tudíž přijetí obrácených rolí (žena je nyní tvůrkyní a muž objektem), je také možností porovnat přístup obou pohlaví k danému tématu. Zajímavé je, že proti aktům fotografů-mužů, kteří kladou vesměs důraz na krásu těl a její zmnožení pomocí nápaditého aranžmá, jsou snímky fotografek-žen věcnější, zbaveny zbytečného estetizování a často vypointovány spíše sociálně. Sérií inklinující vysloveně k sociální studii jsou Podoby mých přátel Jolany Havelkové, Irena Armutidisová pak vytvořila zajímavou, i když poněkud prvoplánově působící kolekci čtyř fotografií mužů v různém věku, jejichž jednotícím prvkem je fakt, že se dotyční nacházejí na svých pracovištích. Vedle architekta, osvětlovače a řemeslníka zde vidíme i malého chlapce, stojícího u svého stolu s glóbusem, kde se pravděpodobně připravuje do školy. Na fotografiích nejvíce zaujme dobrá typová charakteristika jinak neutrálně a odcizeně působících modelů a možná i jistý humorný podtext, dávající hádat, do které kategorie asi jednou vstoupí šibalské dítko. Do světa „mužů objektivem muže“ nás opět vrací brilantní akty Radima Broda, provokativní, neskrývanou erotikou jiskřící a nápadité pózy, virtuózně si pohrávající s osvětlením.

Přelom tisíciletí, experimenty pokračují, výrazněji než kdykoli předtím přejímají charakter doby svého vzniku, někdy už překračují vymezenou hranici a začínají žít – někdy na úkor fotografie samé – vlastním životem. Takových případů však v expozici příliš nenaleznete, možná trochu provokativně humorný nápad Matúše Tótha, který umístil snímek spodní poloviny mužského těla s rukou, třímající vztyčený penis, na vyšisované džíny. Ale i v tomto tuším poselství: takoví jsme my (džíny), konformní a skrývající či spíše zakrývající, a takové (fotografie) jsou naše myšlenky, naše spády; autor tedy vystavuje naše podvědomí na světlo dne. K zamyšlení diváka přiměje také barevná série Micro B Ondřeje Přibyla, zobrazující model, ležící na loži z hliníkové fólie a potažený průhlednou fólií. Podle nádechu a výdechu je fólie napnutá či zkrabacená – nepřipomíná nám scénka poněkud supermarketový rytmus našeho pozemského pobývání?

Výstava Mužský akt bude během svého trvání do 31. 8. obměňovat svoji podobu tak, jak se budou shromažďovat další práce; v popsané podobě bude k vidění do neděle. Závěrem se uvažuje o vydání drobné publikace s touto tématikou.

(MUŽSKÝ AKT, České centrum fotografie, Náplavní 1, po-ne 11-19, vstupné dobrovolné, do 31. 8.)