Fotograf s modrou krví - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

15. května 2002, 00.00 | Znáte legendu o mladíkovi, který zvítězil nad údajně neporazitelnou mouřenínskou princeznou v šachovém souboji o svobodu mnoha křesťanských zajatců? Možná ale nevíte, že hrdinův prapotomek fotografuje! Václav Bořek-Dohalský, hrabě z Dohalic, příslušník 600 let starého českého rodu, vystavuje nyní své snímky přírody, lidí a koní na západočeském zámku Manětín.

Západočeské městečko Manětín znají mnozí z vás jako perlu barokní architektury a sochařství. Skutečně stojí za návštěvu: kromě čerstvě opraveného zámku, jehož autorství se přisuzuje Santinimu, a soch Brokofova žáka Štěpána Borovce, jsou zde k vidění i obrazy Petra Brandla. Zajímavostí je ikonograficky vzácný soubor 13 obrazů z počátku 18. století s neobvyklou tématikou: zachycují zámecké služebnictvo přímo při práci. V současné době je na zámku provozována také menší výstavní síň. Navštívíte-li ji do konce května, můžete zde shlédnout společnou výstavu fotografií Václava Bořka-Dohalského a drobné plastiky Oldřicha Drahotušského. Umístění expozice výše zmíněného fotografa na zámku považuji za velmi stylové. Václav Bořek-Dohalský, hrabě z Dohalic (*1941), je totiž příslušníkem jednoho z nejstarších rodů české státotvorné šlechty, jehož původ sahá až do konce 14. století.

V Manětíně vystavuje kolekci 52 zvětšenin barevných fotografií z let 2001-2002, jež jsou rozděleny do dvou nestejně velkých tématických okruhů. Ten větší tvoří přírodní snímky ze Šumavy, deset fotografií je věnováno koním. Dohalský je totiž také čestným předsedou České klusácké asociace, takže nemohl chybět na přehlídce koní, patřících jinému známému šlechtickému rodu – Kinským, jež se konala v srpnu loňského roku právě v Manětíně.

Autor úvodního slova k výstavě, prof. Mojmír Horyna, hovoří o Dohalském jako o „okouzleném amatérovi v původním smyslu toho slova, který je milovníkem, člověkem hluboce zaujatým svými tématy a nasazujícím do díla cosi ze sebe sama, pociťujícím vždy znovu a neotřele vděčnost za schopnost vidět a radost z viděného“. Celkem přesně tím vyjádřil i můj dojem z fotografií. Na svých přírodních snímcích Dohalský skutečně nejvíc ze všeho projevuje svou lásku k tomuto kraji, své okouzlení jeho půvaby. Nehledá žádné neotřelé pohledy; kromě některých, až lehce kýčovitých záběrů nám představuje i zákoutí na první pohled ničím mimořádná: lesní cestu, průhledy mezi stromy, místečko na břehu rybníka. Z atmosféry záběrů je však patrné, že autor nechce svého diváka ohromovat, nýbrž podělit se s ním o svou radost z pobytu na těchto místech, vtáhnout jej do světa, v němž je šťasten. A ono to funguje: skutečně máme pocit, že vysoké letní mraky letí nad korunami stromů či nad bájným Čerchovem, cítíme chuť vyšlápnout si po vyhřáté cestě mezi letitými velikány nebo jen tiše pozorovat žluté kosatce na břehu rybníka.

Autorovi bohužel nelze odpustit některé technické nedostatky: málokdy, ale stane se, že barvy nejsou příliš věrné, poměrně častým prohřeškem je přílišný světelný kontrast mezi popředím a pozadím, nesprávně nastavená expozice, na snímku „Bříza“ se zcela nelogicky objevuje jakási postavička a záběr „Západ slunce nad Babylonem II“ je nepěkně, „amatérsky“ křivý.

Snímky z přehlídky koní Kinských jsou většinou momentky, někdy také portréty. Stejně jako v případě přírodních záběrů nedělá Dohalskému problém navození atmosféry. K nejzdařilejším exponátům patří například portrét ohlížejícího se koně, či minisérie „Nebylo by něco na zub? Bylo“, kde zvíře úspěšně vyloudí pamlsek od jezdkyně. Líbit se jistě budou i portréty zejména ženské části diváctva, které prozrazují Dohalského cit pro charakteristiku.

Zdá se však, že skutečnou doménou fotografa jsou detaily rostlin. Ačkoli na výstavě nejsou výrazně zastoupeny, dávají tušit, že tohle Dohalský skutečně umí. Ať už se jedná o nádherný exemplář orosené bílé růže, kvítek obyčejné kopretiny, pampelišky nebo přívěsky jehněd, předkládá nám autor technicky dokonalý, prokreslený snímek obohacený osobitým viděním skutečnosti.

Expozice představuje dobrou amatérskou tvorbu, jejíž hlavní klady spočívají v opravdovosti pohledu, oproštěného od snahy po laciném efektu. Odmyslíme-li si některé nedostatky, je fotograf skutečně citlivým krajinářem, všímajícím si zajímavých detailů. Příroda je mu nevyčerpatelným zdrojem inspirace, ať už se jedná o říši rostlinnou či živočišnou. Je škoda, že nemáme k dispozici bližší informace o vzniku fotografií, přinejmenším na co a čím autor fotografuje. Expozici pak velmi vhodně doplňují artefakty s přírodní tématikou od sochaře Oldřicha Drahotušského. Milovníci historických fotografií se mohou těšit ještě na jednu lahůdku: v průjezdu zámku jsou umístěny dobové snímky ze života posledních majitelů panství včetně zámeckých interiérů.

(Václav Bořek-Dohalský: FOTOGRAFIE Z LET 2001-2002, zámek Manětín, út-ne 9-17, výstava je otevřena na vyzvání-kontakt v pokladně zámku, vstup volný, do 31. 5.)