Fotograf Thomas Ungar – pozoruhodný objev virtuální galerie - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

28. května 2003, 00.00 | Předčasná smrt vždy obestře osobu zesnulého aureolou tajemství, soucitu, vztahovačného strachu z neodvolatelnosti osudu. Postihne-li předčasná smrt umělce, vtírá se ještě otázka, na kterou neexistuje odpověď: co všechno už nestihnul vytvořit? Thomas Ungar, rodák z Prahy, jehož život se uzavřel v jednapadesáti letech, byl renesančním člověkem. Vedl laboratoř výpočetní techniky na univerzitě v Tel Avivu, ve volném čase se věnoval teoretické matematice, překladům Shakespeara, psaní poezie, studiu řečtiny, malování a hudbě. A - fotografování.

Nedožil se ani jediné ze svých výstav. Podle textu na webové stránce se o zprostředkování díla Thomase Ungara (1946 – 1997) veřejnosti postarali až jeho příbuzní a známí. Roku 2002 byly umělcovy práce vystaveny v galerii klubu Koníček v pražské Lucerně. V současné době je symbolickým hostem znovuotevřené virtuální galerie World Webphoto Gallery, která je v nové grafické podobě stále k nalezení na tradiční adrese www.wwg.cz.

Expozice Thomase Ungara s názvem „To podstatné“ navazuje na kvalitní počiny, na jaké jsme v případě této virtuální výstavní síně zvyklí (dojem kazí pouze neohrabaný překlad textu o autorovi, a to, že autoři výstavy v případě takto nepříliš známého jména nedokázali návštěvníkům nabídnout obšírnější informace). Výstavní soubor čítá pětadvacet snímků, z nichž je jedenáct černobílých. Nejsou ani žánrově jednolité: najdeme zde komponovaná intimní i městská zátiší, snímky osob a také přírodu. To, co zátiší a přírodní záběry spojuje, je zdání jakéhosi odstupu, kterým nám fotograf nedovoluje nahlédnout pod roušku tajemství, jež je zahaluje. Snad ještě víc je to patrné právě v případě prvního z obou žánrů. Zatímco přírodní úkazy (ranní opar mezi stromy, pronikání slunečních paprsků, aj.) jsou rozklíčovatelné téměř pro každého, a vždy záleží jen na fotografovi, jakou náladu jim dodá, je zátiší pokaždé o mnoho subjektivnější.

Vždy se nabízejí otázky, proč autor fotografoval právě tyto objekty, proč jim dal tuto souvislost. Ungar svému divákovi nic nevysvětluje. Předkládá mu věci zcela obyčejné – průsvitnou halenku na ramínku na okenní klice. Odkvétající tulipány mezi záclonami. Zákoutí obyčejného pokoje se staženými žaluziemi. Výlohu obchodu s bezvlasými figurínami. Nepořádá výpravu za krásou, naopak dává poznat, že krásu lze nalézt i ve věcech běžných, obyčejných, nijak zvlášť neuspořádaných. Ano, neuspořádaných, neboť právě při pohledu na záběr s tulipány nebo na fotografii stažených žaluzií si uvědomíme, že jejich kompozice má daleko do klasické uměřenosti. A přesto jsou ty obrazy dokonalé.

Ungar má rád světlo, protisvětlo, okno, sklo, odraz. Sklo, to je většinou okno, kterým přichází do záběru světlo, jež ale umožňuje i pohled ven. Pohled jakoby mimochodem, někdy nezřetelný, avšak vždy přitahující divákovu pozornost. Zdá se, že tvůrce chtěl dát linii pohledu přirozené vyústění: od předmětu, uzavřeného v interiéru, ji přesouvá ven, do rozostřeného pozadí, do nekonečna … Sklo, to je zároveň i odraz, jenž symbolizuje propojení několika světů, několika rovin, které člověk vnímá. Zdánlivě se prolínají a doplňují, takže nakonec není jasné, která je skutečná a která iluzorní, která je dominantní a která marginální. V jednom případě dokonce scenérii pomocí odrazu v několika skleněných tabulkách rozkládá v mozaiku světel, stínů a barev. I zde se skutečnost a odraz prolínají, i tady vyvede tvůrce náš pohled nakonec ven, do světlého prostoru. Je to zvláštní, snový svět podobný surrealistické koláži.

K té ostatně Ungar inklinuje i ve svých barevných městských záběrech. Nezaměřuje se na architekturu, lidské typy, způsob života. Jeho úmyslem není věrně mapovat skutečnost. Vytrhává spíš z kontextu různé scény, které pak zvoleným úhlem pohledu transformuje ve výjevy na hranici absurdity. Na těchto snímcích je symptomatická častá přítomnost figurín, optikou autora se však ve figuríny mění i živí lidé - statičtí lidé na nástupišti metra, dívka v černých šatech v nepřirozeném osvětlení či holohlavý pán, prohlížející si stejně bezvlasou figurínu ve výkladu.

Výběr fotografií však naznačuje, že autorovo tvůrčí spektrum bylo širší. Svědčí o tom pět černobílých snímků, které jsou od předchozích zcela odlišné. Jejich náměty mají blízko k sociální fotografii. Zobrazují osoby mužského pohlaví různého věku i vzhledu, včetně hrajících si chlapců. Záběry jsou velmi realistické a spontánní, a to i přes fakt, že fotografovaní většinou věděli, že jsou snímáni. Autor jimi dokazuje, že dostatečně empatický fotograf dokáže objevit charakteristiku a zajímavost i ve zdánlivě obyčejných tvářích.

Tajemství, odstup, propojení iluze a skutečnosti, to jsou esence, namíchané ve většině vystavených obrazů. A ještě něco: ticho. Ungarovy fotografie působí tak, jako by byly za sklem, které pohlcuje veškeré zvuky. Ticho jako pod vodou. Nebo jako tam, kam odcházíme, když nenávratně překročíme hranici života a smrti.

(Thomas Ungar: TO PODSTATNÉ, World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz, do 3. 6.)