Fotografie na zámku Šíleně smutné princezny - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

28. června 2002, 00.00 | Na zámku Blatná se natáčely klíčové scény české filmové pohádky, dnes již kultovní. V zámecké výstavní síni je nyní instalována výstava fotoprací vítězů celostátní soutěže Blatenská růže. Jako by vás ovanul svěží vítr nových nápadů, netradičních zpracování, kvalitního řemesla - prostě lahůdka pro všechny, kdo mají rádi dobrou fotografii!

Vodní zámek Blatná je skutečný architektonický skvost na rozhraní krajů Středočeského a Jihočeského. Jeho původ sahá až někdy do 13. století, kdy jej, tehdy ještě v podobě hradu, držel mocný panský rod Bavorů ze Strakonic. Největšího stavebního rozmachu se však dočkal za panování Zdeňka Lva z Rožmitálu. Odborná pojednání sice považují poslední majitele Hildprandty z Ottenhausenu za znehodnocovatele historických částí zámku, pravdou však je, že baronka Kornelie Hildprandtová, která jej v devadesátých letech zrestituovala, nechává objekt povstat z původní devastace v plné nádheře.

Blatenská růže je celostátní soutěž fotoklubů ČR (jedním z pořadatelů je vedle tří firem a blatenského fotoklubu i Ministerstvo kultury ČR), která už vstoupila do povědomí milovníků fotografického umění. Podle informace předsedy pořádajícího klubu Jana Týce se po dobu trvání soutěže mohli jednotliví autoři obeslaných snímků prostřednictvím bodovacího systému vyjádřit ke každé fotografii, a tím i hodnotit její námět a zpracování. Není tedy divu, že se během dvou desítek ročníků kvalita obesílaných snímků zvyšuje, a katalogy závěrečných výstav vítězných prací potvrzují, že mezi výkonem profesionála a dobrého amatéra nemusí být někdy žádný rozdíl. Letošního jubilejního 20. ročníku se zúčastnilo 170 fotografů z 15 měst celé republiky.

A jaká je souvislost mezi romantickým zámkem a fotosoutěží? Ve výstavní síni zámku jsou představeny nejlepší, tedy vyznamenané práce všech soutěžních kategorií. A není jich málo. Jejich kvality jsou skutečně na profesionální úrovni, i když vedle několika tvůrců, obdařených skutečnou originalitou pohledu, najdeme práce, na nichž se odrazilo vzhlížení k cizím vzorům (např. Vladimír Skalický a jeho jinak bezchybné akty, inspirované zcela zřejmě Romanem Sejkotem či Tarasem Kuščynským). Buďme však spravedliví: nechat se motivovat dobrým vzorem není zakázáno, a není-li autor takového snímku pouhým eklektikem, můžeme se dočkat třeba zajímavých variací na „téma“ původního tvůrce.

Z vystavených prací vysloveně vane neunavenost machou, touha objevovat nové náměty i techniky, ctižádost „dostat“ z leckdy obehraného ideového materiálu to, co tu ještě nebylo, zkrátka svěží vítr. Autoři ze sebe museli vydat to nejlepší, protože nemohou spoléhat jen na jméno; a to je přesně ono, co dává tvorbě ta pravá křídla. Najdeme zde výsledky několika rozdílných technik, například dodatečného kolorování (obloha třikrát jinak od Michala Glosera), vyvolávání na zrnitý papír apod., což však bohužel není na popiscích dokumentováno. Kapacita článku neumožňuje se zabývat každou vystavovanou fotografií zvlášť, proto se omezím jen na ty, které mne zvlášť zaujaly, a u skupin se pokusím o jakési shrnutí.

Ať začnu kteroukoli tеmatickou kategorií, musím předeslat, že většina snímků překvapí vynalézavou kompozicí, vkusem a čistotou, samozřejmou technickou kvalitou a především silnou výpovědí. Prim v tomto směru asi hrají snímky černobílé. Skutečně mistrovskými si dají nazvat například charakteristické portréty. Romská matka se synem od Jindřicha Richtera je dokladem, že snímek z tohoto prostředí nemusí vždy zavánět sociologickým voyeurstvím: oba lidé se do objektivu uvolněně usmívají, evidentně šťastni z přítomnosti druhého. Dobře zpracovaným nápadem je např. záběr složité konstrukce hraničního mostu od Ludvíka Ermana, bezezbytku využívající možnosti strohých kontrastů a prokreslení černobílé fotografie. Zimní zamlžená krajina Jiřího Lepše zapůsobí vynikajícím zachycením atmosféry. Originálním nápadem, po všech stránkách kvalitně dotaženým do konce, je Konec jednoho stromu – syrový obraz poraženého kmene v kontrastu s jemným dívčím tělem. S dívčím tělem (těly) si ostatně pohrává i barevný záběr dvou žen z profilu, spojených rukama a naaranžovaným lanem, provokující lehce masochistickým vyzněním.

Velmi jsem ocenila poměrně velké zastoupení kvalitních snímků, zdůrazňujících krásu struktur, tvarů a kombinací barev. Od fotograficky čistého zachycení vrženého stínu na hrubou omítku, připomínajícího svou oproštěnou strohou krásou atmosféru české předválečné avantgardy, přes hravý kontrast barevných geometrických tvarů až po hledání utajeného půvabu v detailech předmětů obyčejných: doškových střech, množství sojčích pírek, lesknoucích se kamenech staré dlažby. Příkladem toho, že nejpůsobivější věci bývají zároveň ty nejjednodušší, je zdánlivě nenápadný snímek: detail tří proutků, vyrůstajících ze sněhu. Černá a bílá jako tři tahy štětcem – ale kolik atmosféry a symboliky je v nich! Jistě zaujmou i snímky přírodní, zvláště žánrové v černobílém provedení. Ráda bych upozornila i na několik pozoruhodných černobílých záběrů z Českého Krumlova, které pomocí vynalézavých úhlů pohledu představují půvab tohoto evrgrýnu mnoha fotografů poněkud jinak, než jsme zvyklí.

Dvacátý ročník Blatenské růže se uzavřel. Vystavené fotografie jsou příjemným důkazem skutečnosti, že toto hobby v české kotlině jen tak nezajde na úbytě, i když se do života lidí stále více vkrádá stres z nedostatku času. Pro toho, kdo podlehne vábení magického oka objektivu, se však čas možná odvíjí docela jinak …

(BLATENSKÁ RŮŽE, výstava vítězů celostátní fotografické soutěže fotoklubů ČR, výstavní síň zámku Blatná, út-ne 9-11, 13-17, vstup 10, do 30. 6.)