Fotografie v oblacích - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

14. června 2002, 00.00 | Fotografujete rádi a dobře, a přesto vám chybí šance vystavit své snímky v některé renomované galerii? Neházejte flintu do žita! Existují totiž alternativní způsoby, jak svůj talent ukázat širší veřejnosti. Například kolegům - tak jako zaměstnanci Řízení letového provozu ČR, jejichž štědře obeslaná podniková soutěž letos přinesla neobyčejně atraktivní výsledky!

Představujete-li si zaměstnance Řízení letového provozu ČR jako zodpovědné osoby, pro něž je jejich práce koníčkem a kteří se od ní tudíž nemají šanci odpoutat ani ve svém volnu, máte v podstatě pravdu. Jedná se o zaměstnání, které se skutečně nedá vykonávat jen tak, levou rukou, bez osobní angažovanosti, na to v něm jde o příliš mnoho. Činnost v tak atraktivním prostředí, jakým je letiště, jim navíc poskytuje množství zážitků, které je škoda nezvěčnit. Pokud někdy ze startujícího letadla uvidíte vůz s nápisem Follow me, možná v něm právě sedí třeba Josef Poustka, který s sebou pro tyto případy vozí vždy fotoaparát a videokameru.

Zaměstnanců Řízení letového provozu, kteří fotografují, je tolik, že se redakci podnikového zpravodaje Strip vyplatilo uspořádat fotosoutěž o dvou kategoriích. Téma „Lidé, letadla, létání“ mělo reflektovat nejen nablýskané stroje všeho stáří, ale také lidi kolem nich: řídící letového provozu, piloty, stewardky, letištní personál. Pro Volné téma platilo jediné omezení (stejně jako pro předchozí kategorii): fotografie o velikosti 15x21 – 20x30 na lesklém papíře, lhostejno, zda vytvořená digitálním či klasickým způsobem.

Do uzávěrky, která byla stanovena na říjen loňského roku, došlo více než sto černobílých i barevných snímků, které pak hodnotila porota, složená z odborníků (Alan Pajer, Jiří Pekárek) i zaměstnanců podniku. O způsobu, jakým výběr proběhl, informoval jeden z porotců, Miroslav Martinovský: „Porota si obvykle před zahájením soutěže stanoví kritéria hodnocení v několika kolech. O každém snímku v užším výběru porotci diskutují, vysloví verdikt a pak hlasují.“ Reprezentativní ukázka třiceti snímků od dvanácti autorů pak byla představena na výstavě, která měla vernisáž začátkem května, nyní se „posouvá“ v rámci ruzyňského letiště, a posléze ji budou moci shlédnout zaměstnanci regionálních letišť v Karlových Varech, Brně a Ostravě.

Co je k vidění? Především je nutno říci, že se jedná o kvalitní práce, pořízené sice amatéry, avšak směřující k profesionálním kvalitám. Převážná část vystavených prací se tématicky pohybuje kolem letadel – ať už v oblacích nebo na zemi. Sázejí na kvalitní technické provedení vybraného námětu, ale navíc překvapí třeba neobvyklým úhlem pohledu, kompozicí, nečekanou pointou. Potěší i fakt, že jsou opatřeny i komentářem, stručně objasňujícím vznik snímku.

Jako na jednoznačné „špici“ se účastníci soutěže shodli v případě fotografie Martina Křiklana. I když porota byla jiného názoru, jisté je, že záběr soustředěné tváře zaměstnance řízení letového provozu, přes nějž jsou promítnuty čáry leteckých map, vás okamžitě zaujme. Kromě neobvyklého pojetí (údajně se jedná o odraz mužova obličeje na monitoru) v sobě jako symbol nese atmosféru povolání, jehož vykonavatel má denně v rukou životy tisíců lidí.

Už jste někdy viděli probržděné kolo letadla? Bohumil Štěpán nám je představí v celé kráse. Další zajímavostí je Zářijový podvečer Oty Křiklána, který si všiml, jak bizarně vypadají letištní budovy ve vypouklém dopravním zrcadle. Podobného efektu využil Ivan Beneš, když vyfotografoval svůj odraz na prosklené stěně odbavovací haly, zatímco vedle nechal pulsovat život v reálu. Stanislav Černý, který divákům zprostředkoval pohled na atraktivní veterány lancaster a wellington v hangáru, je také autorem záběru stíhačky, provádějící akrobatický prvek na pozadí sněhobílých barokních oblak.

Fotografie, jež se umístily v kategorii Volné téma, jsou skutečně tématicky různorodé. Vedle atraktivního, avšak poměrně neoriginálního večerního záběru řeckého pobřeží v protisvětle Jaroslava Vlasáka, zde uvidíme práce Romana Nedbala a Ivana Holobradého. První z nich je autorem černobílých aktů, které podle vlastních slov pořídil v interiéru litovické tvrze na okraji Hostivic. Protože však stav této historické památky je značně neutěšený, tvoří její vnitřní prostory, nahlodané zubem času, dramatický pendant k půvabnému lidskému tělu. Modelka navíc pózuje způsobem, který více než erotiku evokuje autorovo výtvarné a symbolistní vidění, v čemž poněkud připomíná Romana Sejkota.

Ivan Holobradý naproti tomu sám sebe charakterizuje jako „příroďáka“ a upřesňuje: „Fascinují mě hory a barvy podzimu.“ Divoká lilie zlatohlavá z Prosiecké doliny, jejíž fotografii vystavuje, byla podle jeho slov nelehkým úlovkem: „S lilií si pohrával vítr, exponoval jsem co nejmenší clonou v nejkratším čase a fleší, aby vynikla na tmavém pozadí a nebyla patrná pohybová neostrost.“ Z dalších přírodních snímků Ivana Holobradého jistě zaujme záběr božích muk na Vysočině, pořízených při fotograficky nevděčném počasí, které mu však dává podmanivou atmosféru, a bystřina, pro jejíž technicky čistý a dokonalý detailní záběr si „odskočil“ pouze do Divoké Šárky.

Co říci na závěr? Asi nejlépe poslouží slova porotce Miroslava Martinovského: „Létání je úžasně atraktivní téma, ale zajímavých snímků letectví civilního zase tolik není. Je to ohromný prostor, kam není běžné přijít. To může být pro zaměstnance výzva. A pro mne šance vidět originální snímky.“ Dodávám: jen škoda, že tyto originální snímky nejsou určeny širší veřejnosti.