Fotografie z vášně aneb Otravný dech komerce - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

14. února 2003, 00.00 | Pouhý týden, od 5. do 12. února, trvala retrospektivní výstava převážně barevných snímků Josefa Loudy v přízemí Kongresového centra v Praze. „Tato výstava je o vášni, jejíž (sic!) důsledkem jsou tyto fotografie,“ říká sám autor. „Na této výstavě nehledejte jednotící téma ani styl. Ten, kdo fotografuje z vášně, fotografuje všechno, co mu do oka padne.“

Josef Louda (*1947) je absolventem filosofické fakulty UK, pracoval jako „Public Relations“ známého kanálu TV Nova, posléze „se rozhodl“ pro fotografii a publicistiku, a od roku 2000 se živí jako nezávislý fotograf. Mezi dalšími svými životopisnými daty rovněž uvádí, že se vyučil zedníkem, a roku 1971, „po politických prověrkách“ načas zakotvil jako vedoucí podnikové údržby Sběrných surovin. Výstava s názvem „Je to tam!“ je ukázkou akce, šité na míru běžnému konzumentovi kultury. Louda se prezentuje jako původně nadšený amatér, který si vlastním talentem vyšlapal cestu, a tudíž předpokládá, že případné fotografické hříchy a omyly budou ospravedlněny oním vzletným výrazem „vášeň“. Správně upozorňuje, že výstava postrádá jakékoli jednotící prvky, což k věci rovněž patří. Strategicky totiž ví, že fenoménem současného světa je povrchnost, klipovitost, zaplavení, často zamoření informacemi a z toho plynoucí neschopnost se soustředit. Tudíž nehodlá diváka unavovat monotónností tematické či stylové příbuznosti svých prací. Je si však vědom, jakými náměty jej naopak může zaujmout, a tak od mediálních hvězd přeskakuje ke zvířátkům, občas zabrousí do populární sociální tématiky, dotkne se také atraktivní městské architektury, apod. Sám sebe představuje jako dvorního fotografa celebrit, od nichž si, pravda, musí občas také nechat něco líbit (viz historka s fotografií ředitele Novy), než se s nimi skamarádí. Uprostřed expozice pak najdeme nepřehlédnutelnou reklamu firem, které připravily exponáty i jejich adjustaci, zkrátka jako ve správné tržní společnosti.

Aby nevznikla mýlka: nemám ničeho proti komerci, vykazuje-li určité kvality. Reklamní fotografie, pořízená rukou mistra, může být uměleckým dílem. Být Josefem Loudou, zredukovala bych expozici zhruba na jednu třetinu, z níž pak by se dalo vybrat několik záběrů skutečně skvělých. Nevím, je-li to náhoda, ale ty dobré se pouze výjimečně nacházejí v sekci, která je co do rozsahu největší, a na níž si autor evidentně zakládá nejvíc: mezi celebritami. Právě tady nejvíce ruší Loudova stylová i kvalitativní roztříštěnost. Ve svém období „Public Relations“ se tváří jako paparazzo, výsledek nemastného neslaného záběru Heleny Houdové s partnerem, který má nasazenu její „missí“ korunku, je však žalostný – kromě jiného i kvůli často opakované fotografově chybě – špatně nastavené intenzitě blesku, a tím nežádoucímu přesvětlení. Chybné expoziční kroky, přesvětlení, špatná barevnost (často přehnaný odstín dozelena), neostrost, to jsou ostatně nedostatky, s nimiž se na Loudových snímcích setkáváme na profesionálního fotografa až příliš často. Doslova zarážející je opakující se špatný výběr pozadí, který je v kombinaci s přílišnou hloubkou ostrosti příčinou nedostatečného kontrastu snímku. Příkladem budiž portrét Petry Buzkové v bílém, kde je navíc mimořádně špatně zpracován pleťový odstín modelu. Za vtipný nápad považuji naopak portréty Jana Saudka a snímky partnerského i bratrského páru Saudkových, pořízené ve stylu tohoto kontroverzního tvůrce; šest kousků tady vystavených je ale asi nejzazší hranicí před rozmělněním nápadu do bahna eklekticity.

Scestnou ideou, která má patrně vnést do „nudné“ reality trochu vzruchu, jsou barevné kreace, páchané pravděpodobně pomocí některého počítačového grafického programu. Díky Loudově evidentní zálibě v zelené barvě se můžeme kochat nejen mrtvolně bledými ženskými torzy pohozenými mezi kapradím, ale i trojhlavou, rovněž žlutozelenou harfistkou, či zrcadlovým aktem s vyvrácenou hlavou nazad pod mysteriózním názvem VDUŠNÁ. Vrcholem nevkusu je obraz s názvem Roztrojená, na němž se nachází klonovaná, nepřirozeně zbarvená dívka, držící se za hlavu a čichající k rudé růži. Ke zdání uměleckosti autorovi v případě portrétů nepomáhá ani černobílá fotografie, což nejlépe demonstruje snímek roztančené „rosničky“ televize Prima, kde se snoubí bohužel nikoli záměrná nekontrastnost a neostrost se špatně zvoleným úhlem, jehož výsledkem jsou nepravděpodobné proporce modelu. Pro vyváženost však uvedu i několik Loudových portrétů, které mne zaujaly. Jsou to především dva snímky Květy Fialové s maskou vlastní tváře, fotograf Lennart Nilsson, jenž před svým záběrem embrya v placentě, dumlajícího si paleček, bezděky zaujal podobný postoj, variace na manýristický portrét v podobě Zlaty Adamovské, kde oceňuji autorův výběr modelu, či efektní portrét umělecky potetované hlavy hudebníka Vladimíra Franze. Za jakýsi záblesk kreativity považuji snímek, který je spíše dobře vypointovanou momentkou: opocený proplešatělý vousáč z poloprofilu náruživě konzumuje kus masa, aniž by věnoval sebemenší pozornost fotografii vyšpuleného dívčího zadečku, ještě zdůrazněného ptačím perem, smyslně zasouvaným mezi půlky.

V okamžiku, kdy se Josef Louda odvrací od svých oblíbených portrétů k ostatním fotografickým žánrům, nabývají jeho snímky zcela jiných parametrů. Snímky zvířat, monumentální architektury i momentky ze života velkoměsta mu „sednou“. Zřejmě právě tady se může naplno projevit jeho smysl pro kompozici, estetiku a pointu (za všechny skvělý Černého obrácený kůň na Václavském náměstí z žabí perspektivy, „olizující“ obchodní dům Baťa), k nimž mu slabomyslné náměty pomalovaných břich těhotných hvězd či nesmyslných póz rosniček prostor zkrátka dát nemohly. Tyto snímky prozrazují fotografa. Mám mu jen za zlé, že se do přízně diváků snaží vlichotit kupou dalších, které si publicitu věru nezaslouží.

(Josef Louda: JE TO TAM!, Kongresové centrum Praha, vchod č. 4, 5. května 65, Praha 4, vstup volný, do 12. 2.)