Fotografie ze 30. let – poezie a bezprostřednost - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

16. ledna 2003, 00.00 | Saxofonista Ferdinand Havlík říká o swingu, že to je hudba doby, kdy byli ještě lidé na sebe slušní. Jeho výrok by se dal volně parafrázovat na výstavu fotografií z rodinného a pracovního prostředí, které před sedmdesáti lety pořídil obchodník Emil Heller. Možná si tehdy ani neuvědomil, že jeho momentky budou vydechovat atmosféru doby ještě dlouho po svém vzniku. Atmosféru doby, kdy byli ještě lidé na sebe slušní …

Třicátá léta minulého století jsou velmi, velmi daleko. Lidé, kteří tehdy žili, už většinou mezi námi nejsou, a tak je naše představa o této době spojena převážně s filmy, které v té době vznikly a dosud se neokoukaly. Jenže film je film a se skutečným životem se nikdy nemůže srovnávat. Pak jsou tu ještě fotografie, které vytahujeme ze zaprášených krabic: mnohdy technicky nedokonalé, zažloutlé a zprohýbané, na nichž se vyskytují zvláštně oblečení lidé, automobily, které považujeme za veterány, ale tehdy byly supermoderní, a jiné reálie spjaté s dobou.

Rodinné fotografie bývají cenné maximálně pro nejbližší generace potomků a ještě tak pro historiky. Vzácností jsou snímky, které jsou natolik kvalitní, že mají vypovídací hodnotu i pro širší publikum. Několik takových exemplářů si můžete až do konce měsíce prohlédnout v klubu Koníček v pasáži Lucerna. Pod prostým názvem „Fotografie z 30. let“ zde totiž fotograf Jiří Heller vystavuje zvětšeniny jedenácti snímků z pozůstalosti svého dědečka Emila (1905–1969). Ten, přestože měl svým povoláním k fotografii poměrně daleko (byl obchodníkem s ovocem), pořídil celou řadu snímků, vynalézavě dokumentujících nejen běžné dění i události v rodině, nýbrž také prostředí, v němž se pohyboval pracovně. Dá se předpokládat, že žádný z nich nebyl koncipován s přednostním důrazem na kvalitu obrazu, ale autorovo přirozené fotografické vidění, smysl pro vystižení vhodného okamžiku a estetické vlohy způsobily, že se na fotografiích snoubí pozoruhodnost dobového dokumentu s půvabem bezprostřednosti a s obrazovou krásou.

Ačkoli u jednotlivých fotografií nenajdeme popisky, a i jinak tvůrci výstavy s informacemi o autorovi značně šetřili, což považuji v případě takovéto netradiční expozice za kontraproduktivní, lze vysledovat, že malý výstavní soubor je rozdělen na dvě části. Prvních šest snímků je více zaměřeno do privátní sféry, kde autor zachytil zejména dětskou bezprostřednost svého malého syna. Fotografovat dítě není snadné, což kromě profesionálů typu Dagmar Hochové či Markéty Luskačové ví i každý aparátem vyzbrojený rodič. Balancování mezi hyperaktivitou objektu, neustále mizícího z hledáčku, a přikázaným prázdným civěním do objektivu dá někdy pořádně zabrat. Emil Heller však nemačkal spoušť pouze v okamžiku, kdy dítě netušilo, že je na něj zaměřena pozornost, nýbrž i tehdy, kdy přítomnost fotografujícího otce vnímalo. I přesto vznikly momentky živé, bezprostřední a nápadité, přičemž silnou stránkou většiny z nich je vypointování. Třeba v případě velmi zdařilého snímku, na němž si s chlapcem „čtou“ v leporelu maminka a zřejmě teta, je vystižena nejen intimní atmosféra, ale i působivé napětí mezi klidem obou žen, jejichž pozornost je upřena na obrázky v knize, a nedůvěřivým, ba přímo ostražitým pohledem dítěte, zaujatého čímsi vně obrazu. Jiná scéna, která byla pravděpodobně pořízena při slavnosti Božího těla, je kromě hlediska historického pozoruhodná i jako životná studie skupinky dětí, které zatím „v zákulisí“ čekají a nudí se. Snímek je zvláštní tím, že nemá žádný ústřední bod, žádná postavička není více nebo méně důležitá; divákův zrak přece vždy nakonec spočine na jedné z družiček, která si již zcela „ženským“ gestem upravuje vlasy.

Druhá část, kde bych jeden snímek spíše datovala až do let poválečných, zachycuje reálie autorovy profese. Emil Heller měl zřejmě původně v úmyslu jen zvěčnit své kolegy a zákazníky z branže. Přestože je tedy většina těchto snímků statických a osoby na nich fotografovi pózují, nepůsobí nikterak vyumělkovaně nebo příliš naaranžovaně. Jsou to žánrové obrazy, z nichž vane atmosféra doby jejich vzniku. Zejména tyto snímky svými kvalitami překračují hranici běžného amatérského fotografování a dokážou oslovit i moderního diváka: jsou vynikající kompozičně, jsou přirozené a životné, autor přikládá velký význam i okolnímu prostředí. Stačí se podívat třeba na působivý záběr z přístaviště u řeky, kde Heller mimo jiné zachytil krásný lidský typ starého upracovaného lodníka, ale rozšířil svůj pohled i na řeku, plynoucí dodaleka kolem pískovcových skal. Ničím nepřikrášlená syrovost prostředí tady nepůsobí depresivně ani lacině romanticky; je jakýmsi pravdivým rámem pro klid, v němž na okamžik spočinuli čtyři navzájem tolik odlišní muži. Zrak diváka spolehlivě přitáhne i vycizelovaně krásný obraz špeditérského vozu s nákladem brambor a s koňmi, jehož nostalgická atmosféra je ještě podtržena zdařilým zakomponováním do starosvětského pozadí. Nefalšovaným životem však dýchá momentka, na níž dva muži skládají náklad z korby vozu. Dobře zachycený pohyb osob, zajímavá kompozice s přízemím obyčejného činžáku a firemní cedulí jako pozadím, dokonce i ruka kohosi, kdo se na fotografii již nevešel, ale dává tušit, že děj pokračuje i mimo záběr objektivu, jsou ingredience tohoto sugestivního, pohotového záběru.

Výstava kvalitních amatérských fotografií Emila Hellera je nevšedním zážitkem, přestože při nevelkém rozsahu expozice nepřekračuje hranice zajímavé rarity. Podle informace Jiřího Hellera by však v dohledné době měla být veřejnosti zpřístupněna i další část fotografické pozůstalosti jeho dědečka. Některé další snímky si pak můžete prohlédnout též na adrese www.heller.cz.

(Emil Heller: FOTOGRAFIE ZE 30. LET, klub Koníček restaurantu Černý kůň, pasáž Lucerna, Vodičkova 36, Praha 1)