Fotografování ženského těla je tvrdá práce - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

14. dubna 2006, 00.00 | Fotografa Miloše Fice charakterizuje věcnost a exaktnost vyjadřování, která má mnoho společného s jeho technickým povoláním. O to víc pak překvapí něha aktů, éteričnost pohybových kreací či působivá atmosféra krajin, které fotografuje. Procestoval skoro celý svět a o svých zážitcích, ať již spojených s fotografováním nebo ne, umí vyprávět tak, že vás téměř vtáhne do děje. Položit mu otázku můžete i vy, pokud se zúčastníte dalšího klubového setkání IDIFu, a to již ve středu 19. dubna!

Jste členem Asociace profesionálních fotografů České republiky, účastníte se fotografického projektu PAN HORAMA, jste fotograf s letitou praxí, ale fotografií se neživíte. Jaké je vaše povolání? Jsem technik, strojní inženýr. Fotografii jsem vždycky dělal paralelně jako protiváhu tý strohý technice, a to zhruba od dvaceti let, možná dřív.

Jste znám především jako vynikající portrétista, fotografujete akty, pohyb, dostihy, krajiny. Váš záběr je opravdu dosti široký. Jak jste se dostal například od žen k dostihům? To bylo přesně naopak. Já jsem se celý život považoval za krajináře a občas jsem k tomu dělal sport, protože odmala jsem měl velice blízko k aktivnímu sportu, k horám a k přírodě vůbec. Pochopitelně jsem s sebou bral fotoaparát, a tím víc fotografoval. K tématu žena, portrét, jsem se dostal někdy před šesti, maximálně sedmi lety. Byla to víceméně splátka malého dluhu panu profesoru Šmokovi, ke kterému jsem kdysi chodil, ale v téhle oblasti portrétu a aktu jsem u něj totálně propad´.

Tomu se ani nechce věřit ... Spíš jsem to tenkrát odbyl, protože mě to tenkrát nijak netáhlo, nebyl to můj obor. Postupem doby jsem to cítil jako takový dluh, a tak jsem to zkusil trošku víc naplno.

Portréty jste tedy splatil svůj dluh u profesora Šmoka. Existuje nějaká další osobnost v oblasti fotografie, která by vás ovlivnila? Já uznávám každého dobrého fotografa. Ale je fakt, že jsou osobnosti, kterých si do jisté míry vážím jako vzoru, které mě ovlivnily víc než ostatní. Pokukoval jsem po nich a říkal si, že by nebylo špatný, kdybych to takhle nějak zkusil. Třeba Taras Kuščynskij, to byla a je nádhera, a je tam i ta kombinace s přírodou. Prostě to mě hodně vzalo. Další osobností, která mě ovlivnila, je Miroslav Stibor, a tam jsem přišel na myšlenku zkusit nejenom klasický portrét, klasický akt, i když on samozřejmě dělal takovéhle věci taky. Ale hlavně dělal nádherný fotky, z kterých byl cítit, pohyb, dynamika, trošku tajemno, fantastično. Nad jeho knížkou jsem seděl strašně dlouho, opakovaně jsem ji bral do ruky a přemýšlel, jak takovou fotografii udělat. Kdybych ji zkoušel já, jak na ni, jakou techniku bych použil, abych dosáhl toho pocitu z té fotografie. Pak jsem to začal zkoušet a vyvinula se z toho tak trochu moje cesta. Došel jsem k nějaké vlastní technice, kterou občas používám pro dynamické nebo pohybové snímky. To mě pak vedlo k tomu, že jsem se z toho snažil udělat celý cyklus, tématickou výstavu, zabývající se pohybem ...

Jak probíhá přerod krajináře ve fotografa aktů? Když jsem se rozhodl k fotografování tématu žena, pochopitelně nastal problém: koho fotit? Přítelkyni? Čistě náhodně asi v tomhle oboru není to správné. Člověk potřebuje víc typů, musí počítat s tím, že toho, koho fotíte, to za chvíli omrzí, a zrovna, když ho potřebujete, tak není k dispozici. Takže to byl problém, jak vůbec začít. Byť jsem byl fotograf, který se mohl prokázat fotografiemi krajin nebo sportovními, tak těžko můžu přijít a zastavit nějakou ženskou na ulici a říci, víte, já bych chtěl fotit akty, fotím krajinu, žádný akt jsem v životě nevyfotil, zkusíte to se mnou? Tak to je takový dost ...

... originální ... Možná by to vyšlo, ale to já neumím, takový typ nejsem. Takže jsem začínal od začátku, nejdřív doopravdy dobrý portrét, abych měl na čem ukázat, že tohle umím. Udělat dobrej portrét není až tak jednoduchý. Takže to zase nebyl ztracenej čas, protože jsem se učil pracovat se světlem. Postupně jsem si doma budoval světelnej park, z jedné místnosti jsem si udělal ateliér, abych nemusel nikam chodit. To člověk pochopitelně neudělá ze dne na den, to chvíli trvá, a navíc – čím ho vybavit? Ze začátku člověk neví nic. Když jsem fotil krajinu venku, používal jsem pouze přirozené světlo, takže jsem experimentoval. Jednak s osvětlením a jednak s těmi dámami.

Koho jste tedy oslovil? Začal jsem se známými a kamarádkami, který byly nakonec rády, že dostaly nějakou fotku. Pak jsem měl kliku, že jsem měl pár fotek, které jsem mohl ukazovat, a seznámil jsem se prostřednictvím tenisu, na kterém jsem dělal reportáž z průběhu mistrovství, s hosteskami, děvčaty z tanečního klubu. Protože jsem tam s nimi byl celý týden, tak se nechaly přemluvit, a začali jsme spolu fotit. Byl to velice dobrej krok. Dostaly ode mě fotky, já jsem měl s kým fotit. Tam také vznikla ta realizace myšlenky pokusu o fotografování pohybu, protože všechny byly tanečnice, které ten pohyb měly přirozeně v sobě, a nevadilo jim před fotoaparátem pózovat, dělat nesmyslný pohyby, pustit si hudbu, volně improvizovat. Já jsem na tom zkoušel různé techniky, jak ten pohyb zachytit, jestli bleskem, dlouhým časem nebo jinou technikou. Postupně začaly vznikat ty pohybové studie díky několika tanečnicím, s nimiž jsem pracoval dva, tři roky. Bylo to strašně fajn. Děvčata skončila školu, teď studujou jinde, přišly jiný zájmy, ale díky spolupráci s nimi jsem se toho hodně naučil a mohl jsem oslovit další. Měl jsem co prezentovat, na čem ukázat, jak to chci dělat – a pak už to jde. Nejhorší je ten začátek: dostat se do toho, zjistit jak, vědět, jak koho oslovit.Tam to občas člověk musí dělat dost citlivě, aby nevypadal, jako že má ten foťák s sebou jen pro ozdobu, a záměr je jinej. Je to o důvěře, nezkazit si reputaci, protože jakmile by člověk v tomhle někde ujel, tak se to rychle rozkřikne, a asi by nebylo jednoduchý v tomhle pokračovat.

Takže fotografování ženského těla není žádná „užívárna“, jak si lidé myslí, ale těžká práce ... Jistě, zvlášť třeba po těch pohybových fotografiích modelka po dvou hodinách odchází, a je z toho neustálýho pohybu zmordovaná. Protože když chci zachytit nějaký pohyb, tak ona třeba dvě hodiny opakuje stejnej pohyb tak dlouho, až se mi ho podaří zachytit. Myslím si, že tyhle zkušenosti má víc fotografů, kteří dělají konkrétní věci, realizujou svoje představy. Před časem jsem se o tomhle bavil s Romanem Sejkotem, a ten vykládal, že po takovémhle náročném sezení nebo fotografování se mu ty modelky – byť fyzicky odolný – nějakej čas vyhýbají. Protože říkaly, teda tohlecto, to znova ne (smích). Když chce člověk realizovat to, co vidí, tak je to velice namáhavý. Tam na jiný pocity, než že se modelka soustředí na to, aby udělala to, co má udělat, a já se soustředím na to, abych to zachytil, prostor není.

Zdá se, že výrok jistého našeho známého fotografa aktů, že hloupý fotograf spí se svými modelkami, a když to nedělá, je hloupý také, zřejmě neplatí všeobecně ... Já to nekomentuju, každej má jiné pracovní metody (úsměv).

Dalším z vašich koníčků je cestování. Viděl jste půl světa, ne-li celý, a ze svých cest si přivážíte velice působivé panoramatické fotografie krajin. Která země nebo oblast vás jako fotografa zaujala nejvíc? To je těžká otázka. Mě vždycky v danou chvíli nejvíc zajímá ta země, kam se chystám. Odmala mám blízko ke sportu. Tady v Praze jsem seznámil s řadou kamarádů, kteří měli velice blízko k turistice – doposud jsem členem horolezeckého oddílu. Skoro každý rok je expedice, a tam musí pochopitelně jeden, dva, tři fotoaparáty s sebou. Okouzlilo mě třeba Rumunsko, kde jsem byl asi desetkrát. Je to nádherná země a jsou tam nádherné hory. S kamarádama jsme tam před osmdesátým devátým jezdili každou zimu, jednou i v létě. Expedičním způsobem: šlo nás třeba pět, na běžkách, vybrali jsme si pohoří, věci na tejden do baťohu, spali jsme ve sněhu, mapy jsme neměli, šli jsme naprosto neznámým terénem. Za tejden jsme nepotkali člověka. To byly fantastický zážitky. Tam jsem měl řadu deníků, řadu černobílých fotografií, které by se daly stylizovat do zajímavýho dokumentu z té doby. Ale já jsem nikdy neměl energii to dotáhnout do konce. Byly z toho nějaké výstavy a nezapomenutelné zážitky.

Připravujete se na své cesty nějak? Život mě tomu naučil. Když jsem poprvé letěl do Jižní Ameriky, shodou okolností jsme měli v programu výstup na Aconcaguu, a já jsem ještě na letišti nevěděl, kam letím. Celkem rychle jsem došel k tomu, že když jedu na expedici a nepřipravím se na to dopředu, tak přivezení dobrý fotografie je náhoda. Protože o té zemi nic nevím, nevím, co mě tam čeká, jaký jsou tam památky, jaká tam byla kultura, kde co je k vidění, co je tam zajímavého, tak i dojmy z té země jsou zprostředkované. Vidím to, co mi lidi ukážou, nebo na co náhodně narazím. Přípravy na takovou expedici zaberou tak půl roku, rok času, kdy si člověk shání různý průvodce, knížky, materiály, informace od předchozích expedic, od známých, kteří tam byli, a člověk si dává dohromady takový program té cesty. Je založený na tom, že se snažím seznámit s historií té země, s kulturou, jaký tam jsou jazyky, jaká etnika lidí tam žijou, kde jsou známá místa z historie té země, nějaké ty architektonické památky, místa moderní, prostě udělat si dopředu obraz, a pak se snáz člověk vpraví do pocitů z té země. Nejsou to náhodné dojmy, ale člověk je na ně připravenej, takže je vnímá daleko hlouběji, citlivěji, a navíc ví, na co má být připravený, co může očekávat z pohledu cestovatele i fotografa. Z typu krajiny pozná, jakou techniku si vzít, co si můžu dovolit vůči lidem ... Takže jak dojmy z té cesty, tak ten fotomateriál je bohatší, než když tam člověk jede jako nepopsaná kniha, a o té zemi nic neví. Ta roční příprava se vždycky vyplatí. Už bych to jinak nedělal. To jsem si ověřil praxí. Z takovýchhle cest si píšu deníky, poznámky, postřehy, a pak se k tomu vracím, když zpracovávám ten fotografický materiál. Mám k tomu nějaké poznámky, za jakých okolností to vzniklo, co to doopravdy bylo. Nemusím to pak nějak pracně vyhledávat.

Podle jakých kritérií vybíráte na expedici fototechniku? Když člověk jede na takovouhle akci, tak váhá, co si má s sebou vzít za vybavení: jestli doopravdy to kvalitní drahý, protože jednak není problém být okradený, a pak taky na to působí prostředí – vlhkost, jemnej písek, ten se dostane všude. Jeden problém je, co s sebou brát, aby se minimalizovalo nebezpečí, že člověk přijde o nějaký cenný přístroje, a druhá věc, aby to unes. Protože při expedici, kdy si člověk táhne všechno na zádech, mít ještě deset, patnáct kilo foťáků, to je výrazný. Nést dvacet kilo běžného vybavení, což není nic moc, to je základní vybavení, a deset kilo foťáků, tak to už je třicet najednou. Ostatní mají dvacet. Ti na něj nepočkají, jsou tam kvůli expedici, a ne proto, aby hodinu čekali, až si fotograf udělá záběr. Já jsem musel mít vždycky větší fyzičku než ti ostatní, protože i s foťáky jsem jim musel utéct, vyfotit a oni mě mezitím došli. Nebo mně utekli, já jsem vyfotil, a pak jsem je musel dohnat. Nebo jsem fotil za chůze. Já mám řadu snímků, kdy jsem věděl, že když zůstanu stát, tak už je nedoženu. Tak jsem fotil z ruky, za chůze, protože to bylo lepší než nic. Tyto problémy musel řešit Ladislav Kamarád. On je individualista a přišel na to, že když chce být fotograf, tak nesmí být člen expedice. Tam se musí podřídit zákonu party. Ale pak ztratí příležitost být u zajímavých okamžiků, který si jako fotograf může připravit, musí si tam počkat na světlo ...To jsou problémy expedičního nebo krajinářského fotografování v těchto podmínkách.

Digitální fotografii se rozhodně nevyhýbáte. Zatímco mnozí jiní fotografové k ní mají výhrady, vy jste ji přijal, zdá se, jako přirozený vývoj. Jaká byla vaše cesta k ní? Já bych neřekl, jako přirozený vývoj, ale já jsem k ní přímo tíhnul. Počítače jsem vždy používal pro svou technickou práci – ještě od těch sálových počítačů a s děrnými štítky a děrnými páskami. Člověk přišel k těm základům, jak funguje operační systém, a k základům programování. Počítač je pro mě každodenní pracovní nástroj i v profesi. Tady se samo nabízelo ho použít, pokud s ním umím pracovat, i pro tuhle techniku. A navíc: jako fotograf jsem celý život v podstatě dělal černobílou fotografii. Tu jsem si sám zpracovával, vyvolával, zvětšoval výstavní zvětšeniny, a do barvy jsem se nikdy nepouštěl, protože mě nikdy nebavilo nechat si to dělat někde v laboratoři. A zavádět barevnej proces doma, to nebylo až tak jednoduchý. Digitální technika mi právě umožnila zpracovávat všechny varianty obrazu – jak černobílý, tak barevný, nastavit si ho přesně tak, jak potřebuju, zvládnout celý proces od snímání přes zpracování a úpravy v počítači až po konečný tisk. Sám si doma dělám i výstavní tisky. Je to paráda mít celej proces pod kontrolou.

Takže nesdílíte názor některých lidí, že úprava fotografií na počítači je lživá, protože jejím prostřednictvím třeba může fotograf dotáhnout kvalitu, kterou ten snímek původně neměl ... To do značné míry šlo i v temný komoře, pokud se tomu někdo věnoval víc a naučil se používat speciální techniky. To, co se potom dělá na počítači, technika jen usnadní a umožní rozvinout ještě do větší šíře. Když převedu fotografii třeba do izohélie nebo sabattierie, je to skutečnost? Není, je to technika, kterou umožňuje chemický proces. Když totéž udělám v počítači, už někdo říká, že to je technologie, technika, kterou umožňuje počítač.Tyhle techniky se ale dělaly už předtím, v předminulém století se dělaly manipulované fotografie, třeba kombinace z různých negativů. Teď proběhly články o takzvaných spiritistických fotografiích, kde je řada manipulovaných snímků – to přece není skutečnost. Tak je to něco jiného než počítačové zpracování? Ale ani počítač to za vás neudělá sám. Naučit se dělat s počítačem je dlouhá práce, a není to jednoduchý. Zrovna jako v tý komoře se to člověk musel naučit, a to trvá roky. Takže když si někdo koupí sebelepší počítač, sebedokonalejší software, který pracuje s bitmapami, trvá mu poměrně dost dlouho, než začne vlastnosti toho počítače a schopnosti toho softwaru umět využívat.

Sdílíte názor jedné české fotografky, že kdo se nenaučí řemeslo, to jest zacházet s klasickou fotografií, umět vyvolávat, zvětšovat a podobně, vlastně neumí nic? Že to jsou základy, které by měl umět každý? Nesouhlasím s tím. V době, když přešli z daguerrotypie a začali používat film, mohli říkat to samý: kdo nezvládá tamtu techniku, nemůže dělat s touhle. To je přechodné období. Protože, kdo dobře zvlád´ klasickou techniku chemickou cestou, tak ta digitální fotografie se mu dělá líp. Ty postupy jsou přece stejný! Jas, kontrast, ostrost, kompozice obrazu ... Úpravy fotografií, to, co se dělalo nadržováním pod zvětšovákem, vždyť totéž se dělá maskováním v grafických editorech! Technika je stejná, akorát nástroj je jiný. Takže, kdo se dobře naučil klasickou fotografii, tak může obdobné techniky používat, pokud pochopí princip toho softwarového nástroje. Já osobně mám pocit, že používám stejný techniky, akorát jiný nástroje. Samozřejmě jsou tam další nástroje, který to rozvíjejí dál. Pokud člověk začne jenom tou digitální fotografií, tak se musí učit ty pojmy, který by předtím uměl z klasický. Je to ale taky cesta.

Jak vidíte souběžné trvání klasické a digitální fotografie? Věříte, že klasická fotografie přežije? Jsem si jist, že ano. Když si to převedete do výtvarného umění, do malby, tak vedle sebe po staletí přežily různé techniky, i když se v daném okamžiku zdály překonané – olej, akvarel, všechny možné techniky grafické. V určitou dobu se dělaly víc, téměř masově, a přestože se přešlo na jiné, tak nezanikly, a znalci je používají. Čili podle mého názoru, s klasickou fotografií to bude obdobné: nezanikne, ale stane se z toho jistý druh umění. Přestane ale fungovat v oblasti reportáže nebo běžného dokumentu. Řada z mladých lidí, přestože má digitální techniku a má k tomu blíž, shání staré věci, chemikálie, učí se vyvolávat, zvětšujou si ... Není jich moc, není to masovka. Ale i dneska jsou lidi, kteří touhle cestou jdou programově.

A čím fotografujete vy? Teď už téměř výhradně digitálně. Před časem jsem přešel ke značce Nikon, takže mám jak klasický Nikon na kinofilm, tak novou D 200. Tyhle aparáty používám jako základní, ale v přírodě, a hlavně v panoramatický krajině se pořád držím filmu. Už ale nezvětšuju v komoře, ale skenuju ho, a další úpravy už jdou přes počítač.

Z vaší tvorby vyzařuje jasné tíhnutí k výtvarné fotografii, proto mě docela překvapilo, když jsem se kdesi dočetla, že jste dělal i reportáže. Jako fotograf jsem byl čas od času vyzván, abych nějakou udělal. Mě fotografování baví, ale možná, že mě baví proto, že se jím neživím a ani bych se jím naplno živit nechtěl. Mám obavy, že kdyby se z toho stala každodenní práce, asi bych ztratil část radosti, kterou z toho mám teď. Programově reportáže nedělám. Neumím je tak, abych ty fotky mohl nazvat výtvarnými. Podle mě je totiž dobře udělaná reportáž něco jinýho než běžné snímky, dokumentující nějakou situaci. I ta reportáž musí být v daném momentě komponovaná, vybíraná, musí působit. Není to jenom prostý dokument. Takže to člověk nemůže dělat náhodně a jednou za čas. Reportáží se musí zabývat systematicky, a pak teprve ty reportáže k něčemu vypadají. Pak vznikne doopravdy to, co si představuju pod slovem reportáž. Že to je výtvarný dokument, něco, co vyvolá emoce z dokumentovanýho děje. Není to prostá kopie něčeho, na co se člověk podívá ... I uhynulá ryba ve vodě, takový banální fakt, se dá vyfotografovat tak, aby to vzbuzovalo nějaký pocity. A to já neumím, proto reportáž jako takovou nedělám, věnuji se jí pouze výjimečně.

Můžete mi prozradit, co v nejbližší budoucnosti plánujete? Mám celý rok ve znamení krajiny, takže letos patrně žádná jiná akce nebude. Teď máme v květnu v Děčíně velkou výstavu sdružení PAN HORAMA. Tam bude, počítám, tak dvě stě padesát, tři sta obrazů v krásných prostorách děčínské synagogy. Výstava se bude opakovat na podzim na zámku v Nasavrkách, a možná bude i v Praze. Pak budu mít jednu nebo dvě svoje výstavy panoramatické krajiny. Malý výběr z toho jsem si připravil i pro klubové setkání v IDIFu. A co se týká dalších oborů, tak tam fotografuju, pracuju a připravuju nový věci, protože připravit výstavní soubor, dejme tomu čtyřiceti, padesáti dobrejch obrazů, to člověk neudělá za měsíc.

Nezbývá mi, než vám poděkovat za rozhovor a popřát, aby se všechno podařilo tak, jak si přejete.