Herbert Slavík a jeho slabost pro celebrity - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

6. října 2003, 00.00 | Také se vám už někdy stalo, že jste při pohledu na profesionálně odvedenou práci měli pocit, že přesto něco není zcela v pořádku? Zkrátka, že cosi postrádáte … Podobný dojem mívám od jisté doby z tvorby fotografa Herberta Slavíka. Z jeho druhdy fotograficky dokonalých záběrů, vynalézavých pohledů plných života, jako by se pozvolna vytrácela invence a svěžest. Zůstává profesionalita, pravda, někdy hodně rutinní.

Výše řečené platí především pro jeho portrétní tvorbu, která, zřejmě i vlivem Slavíkova soukromí, stále více směřuje k módnosti. Má sice, a předpokládám, že bude mít vždycky daleko do bezduchých oficiálních podobizen Jadrana Šetlíka i velkoústé eklektičnosti Jakuba Ludvíka, ale v jeho autorském rukopise z posledních let jako by se projevovala invenční únava. Portrét jako seriózní žánr jistě nenabízí příliš prostoru k experimentování, ale například Tono Stano se svou kolekcí velkoplošných černobílých zvětšenin portrétů celebrit dokázal na letošním karlovarském filmovém festivalu, že nápaditý portrét lze pořídit i za podmínek nepříliš příznivých, pokud ovšem autor ke své práci přistupuje s vnitřní poctivostí a nespoléhá se jen na věhlas jména svého či svých objektů.

Úspěšnost výstavy Slavíkových fotografií, kterou v prostorách své kavárny Platýz na Národní třídě uspořádala Zuzana Donutilová, manželka známého herce, je však dán především výběrem portrétovaných osobností. Lze snadno vykalkulovat, že módní kavárnu, kterou nota bene vlastní partnerka populárního umělce, navštěvují osoby, jež zde chtějí být viděny, a k této atmosféře tedy podobná výzdoba patří. Nevylučuji ovšem, že by majitelka nemohla vystavovat i exponáty závažnějšího charakteru, ale zdá se, že k přijetí něčeho podobného dosud nedorostla ani česká high society.

Herbert Slavík (*1962) v Platýzu vystavuje pětadvacet černobílých portrétů většího formátu. Většího formátu jsou i zpodobněné celebrity: Jan Tříska, Miloš Forman, Libuše Šafránková, Lucie Bílá, Karel Kryl, Bohumil Hrabal a další. Rozpětí vzniku prací je poměrně velké: od Jiřího Menzela, který Slavíkovi zapózoval v podvlékačkách ve stylu kouzelníka Arnoštka z Rozmarného léta v říjnu roku 1986, až třeba po snímek Lucie Bílé coby femme fatale z loňského září. Asi právě proto se nemohu ubránit srovnání, z něhož vyplývá dojem, že Slavíkovy starší práce jsou sice jednodušší, civilnější, ale zároveň i emočně hlubší, výtvarně propracovanější a jaksi více pravdivé.

Portréty z konce osmdesátých a z devadesátých let na mě působí tak, jako by se autor na pozadí „ticha“ pokoušel zachytit umělcovo charisma, nitro, duši. Osobnosti neplýtvají gesty, málokdy se stylizují, zůstávají samy sebou, a divák se tak může zaměřit na jejich oči či výraz jejich tváří. Mezi nejlepší patří zmíněný Miloš Forman s typickým doutníčkem a hloubavým pohledem, pohroužený do sebe. Snímek Karla Kryla lze řadit mezi reportážní, neboť jej zachycuje před letištěm v Ruzyni po příletu do Prahy v prosinci 1989. Překrásný je rovněž portrét Josefa Škvoreckého (1999), kde ostré světelné kontrasty zdařile podporují soustředěnou atmosféru výjevu. Za vrcholný zážitek výstavy bych ale označila podobiznu Bohumila Hrabala, pořízenou v Kersku roku 1990, jejíž vysloveně oproštěná a minimalistická kompozice slouží jedinému cíli – vyjádřit sugestivitu spisovatelovy osobnosti. Hrabal tu na diváka hledí, rukou dosažitelný, živoucí, a přesto uzavřený ve vlastním světě, humorista bez úsměvu, lidový a přitom rezervovaný jako jeho prózy.

S těmito skvosty, při jejichž vzniku tvůrce svým modelům vnitřně naslouchal, se většina vystavených Slavíkových prací z pozdější doby bohužel nedá srovnat. Jako by si nevěřil, že ještě dokáže portrétovat stejně ukázněným způsobem, přibírá na zlomu tisíciletí do hry všelijaké šalebné pomůcky. Výsledky podle toho vypadají. Už to nejsou přirozeně důstojné obrazy, ale scénky ze života celebrit, všelijak stylizovaných a postrojených. Lucie Bílá nemohla zůstat Lucií Bílou, ale musela se v detailu proměnit v tajemnou neznámou, zahalenou závojem. Ještě hůře dopadla hvězdička Zuzana Norisová, která mi v sousedství osobností připadá jako autorův ústupek současnému bulvárnímu vkusu, a již Slavík pojednal jako vyzývavého vampa, čímž zároveň posunul záběr od portrétu směrem k běžné reklamní tvorbě. Libuška Šafránková musela být roku 2001 zpodobněna ne jinak než jako věčný diblík na bicyklu, Vlastimil Harapes zase jako výstřední umělec, balancující ve fraku na nahém těle na stoličce od piána. Ondřej Vetchý, „přistižený“ do půl těla svlečený v šatně (1999), jako by svým neradostným úsměvem bezděky komentoval fotografovo počínání. Jistěže z tohoto období existují i výjimky, například portrét Vlastimila Brodského, ale obávám se, že právě v tomto případě byla stylizací již sama umělcova image.

Nejvíce překvapivým rozdílem mezi vystavenou dřívější a současnou tvorbou Herberta Slavíka je skutečnost, že osobnosti na starších portrétech vnímáme jako individuality. Novější fotografie, které se autor snažil evidentně pojmout moderněji, a tedy „akčněji“, vyznívají spíše unifikovaně, specifika jednotlivých osob se stírají ve prospěch vše přebíjející atraktivity. Tento trend bohužel zároveň naznačuje směr, kterým se ubírá umění, kultura a život vůbec: od ideálu dokonalosti, připouštím, že i jistého elitářství, k hlučné, povrchní a všemi barvami hrající stádnosti.

(Portréty slavných osobností od Herberta Slavíka, Café bar Platýz, Národní třída 37, Praha 1, po-pá 10-23, so-ne 11-23)