Hloupý fotograf spí se svými modelkami - když to nedělá, je hloupý také - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

26. srpna 2005, 00.00 | Když loni v červnu proskočila tiskem zpráva, že fotograf Adolf Zika byl vyšetřován policií v souvislosti s obchodem s „bílým masem“, stalo se jeho jméno v Čechách známým i mezi lidmi, kteří se o fotografování nezajímají. Přitom si možná neuvědomili, že jeho snímky znají – alespoň z billboardů či módních časopisů. Umělec s kontroverzní pověstí, který je jedním z nejuznávanějších představitelů české fotografie v zahraničí, představuje nyní svou první retrospektivní výstavu v rodných Prachaticích.

Poněkud provokativní název je parafrází výroku Adolfa Ziky (*1972) z jednoho rozhovoru s ním. Měl evokovat představu, s jak rozporuplnou osobností má divák tu čest, když si prohlíží jeho snímky. Ono skutečně není běžné, aby úspěšný vrcholový sportovec, jakým Zika počátkem 90. let byl, den ze dne pověsil svou zálibu na hřebík a začal se věnovat něčemu diametrálně odlišnému. Rovněž se nestává často, aby v podstatě začátečník bez větších zkušeností tak brzy sbíral první vavříny. Coby úspěšný judista pobýval Zika roku 1991 ve škole japonského olympijského vítěze, kde se měl zdokonalit, když přišel osudový zlom. „Když jsem se vracel z Japonska, což bylo dobrodružství, které by samo o sobě vydalo na samostatný článek, najednou mi docvaklo, že tohle prostě dělat nechci,“ říká dnes uznávaný fotograf. „Do Čech jsem přiletěl v úterý, ve středu jsem šel normálně na trénink a ve čtvrtek jsem odjel domů, do Prachatic, kde jsem oznámil, že s judem končím. Z hodiny na hodinu.“

Co bude dál Adolf Zika nevěděl, jen tušil, že „chce tvořit“. Prvním impulsem bylo setkání harlejářů, na které ho pozval bratr, a kde z nudy udělal půjčeným Olympusem pár záběrů: "Když jsem si je nechával u nás v minilabu dělat, tak se mě ptali, z jaký jsem agentury a pro koho dělám. V tu chvíli jsem zavětřil a říkal si: ‚Aha, tak to možná bude ono.‘" A stěží uvěřitelný příběh pokračuje: ač laik, nakoupil za peníze stržené rozprodejem svého hudebního vybavení fotoaparát Canon, k němu všechny objektivy, světla a další pomůcky. Záběry, které pořídil na triatlonovém závodu Ironman na Havaji, obeslal roku 1995 první ročník Czech Press Photo. A vítězství ve sportovní kategorii dalo jeho životu úplně nový směr.

Sám však přiznává, že sport dále fotografovat nechtěl, a ani dokument nepovažoval za svou parketu. Typicky „zikovským“ způsobem se tedy vloudil do světa módy: „Šel jsem do první firmy, která mě napadla, a tou byla Pietro Filipi. Řekl jsem jim, že jsem módní fotograf, že jsem udělal spoustu katalogů a že jsem hodně kvalitní a potom jsem jim dal totální nalejvárnu o tom, jak jsem dobrej.“ Ale Zika snímky z booku, udělaného z rodinného alba, přesvědčil tak, že získal zakázku na firemní katalog. Přesto (nebo možná právě proto), že pak prožíval konjunkturu – spolupracoval s renomovanými firmami jako jsou tvůrci luxusní módy Hermès Paris a Versace, výrobce sportovního oblečení Speedo, mobilní operátor Orange – začal se Zika stále více zabývat uměleckou černobílou fotografií. A roku 2000 přišla další osudová změna: stal se jedním z „dvorních“ fotografů firmy Leica.

Tvůrce, který v současné době patří mezi nejznámější jména módní a reklamní fotografie na světě, je rodákem z jihočeských Prachatic, kde 22. června zahájil za účasti kolegy v oboru Jana Saudka ve dvou patrech galerie Dolní brána svou první retrospektivní výstavu, mapující deset let jeho fotografické tvorby. Citlivě zrekonstruovaný historický interiér je pro snímky tohoto typu jako stvořený. Tvoří totiž příjemné, lehce kontrastní pozadí sedmdesáti černobílým fotografiím velikosti 30x40 až 50x60 cm, z nichž zhruba dvacet dosud nikdy nebylo publikováno.

Adolfa Ziku lze velmi nahrubo zařadit do „populární“ kategorie vedle fotografů typu Jakuba Ludvíka, Herberta Slavíka, Roberta Vana, Petera Nagye či Ondřeje Pýchy. „Velmi nahrubo“ proto, že úrovní se s ním může měřit jen několik těchto jmen. I když je zřejmé, že oslnivý svět módní fotografie Adolfa Ziku nepřestává silně vábit, což se mimo jiné projevuje přítomností několika technicky kvalitních snímků, které však prozrazují příliš rychlou a povrchní inspiraci, a tudíž nepřekročily rámec užitkovosti, je expozice vcelku jasným dokladem faktu, že talent je sice podpořen pílí, zkušenostmi a podobnými ovlivnitelnými elementy, ale především musí být dán shůry. A to je právě případ Adolfa Ziky.

I když tvrdí, že jeho uměleckými vzory jsou olympští bohové módní a reklamní fotografie Helmut Newton, Richard Avedon, a rovněž Anton Corbijn a Ralf Gibson, nemá důvod je kopírovat. „Musíte mít svůj styl, který se sice může méně či více někomu podobat, ale musí to být od vás,“ je autentický Zikův výrok, který však celkem přesně „sedí“ na jeho tvorbu. V branži, v níž se pohybuje, je originalita (mnohdy za každou cenu) jedním ze základních požadavků, kladených na snímek, což však mnohdy vede k povrchnosti a líbivosti. Nevyhnul se tomu samozřejmě ani Zika, ale nadání, které v sobě nosí, ho nevyhnutelně vede k estetické vytříbenosti, technické dokonalosti, hledání neotřelých kompozičních postupů, a rovněž ke stále hlubšímu pronikání pod líbivý povrch.

Výstava je jednoznačně nevšedním zážitkem fotografické profesionality i kultury autorova sdělení. Výtvarně stylizované akty jsou mnohdy podány odvážně, nikdy však ordinérně. To, co z nich jednoznačně vyzařuje, je okouzlení krásou dívčích či ženských těl a pokora před ní, byť autorem poněkud bohémsky maskovaná. A pokud si myslíte, že výše řečené je v rozporu se strohou policejní zprávou z června minulého roku, pak věřte, že nikoli. Možná právě v tom je další z důkazů složitosti lidské duše, která je střídavě přitahována kladným i záporným pólem toho světa.

(Adolf Zika: PRVNÍ RETROSPEKTIVA, Galerie Dolní brána, Prachatice, po-pá 9-16, so 9-12, vstup 10/5, do 17.9.)