Hory a lidé, jak je viděl Vilém Heckel - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

13. srpna 2002, 00.00 | Byla po něm pojmenována jedna odrůda rododendronu - sporého keře, který přežívá a krásně kvete i v drsném horském prostředí. Také Vilém Heckel prožil převážnou část svého nedlouhého života na cestách k nejvýše položeným místům naší planety a po návratu o tom vydával svědectví v podobě nádherných, působivých fotografií. Miloval hory, které se nakonec staly i jeho osudem. Možná kvete keř nesoucí Heckelovo jméno i na místě jeho posledního odpočinku - na pomalu zarůstající kamenné lavině pod Huascaránem.

Peru, 31. květen 1970. Zemětřesení, které trvalo všeho všudy čtyřicet vteřin, si vyžádalo životy padesáti tisíc lidí. Lavina ledu a kamení apokalyptických rozměrů, jíž otřesy půdy uvolnily ze srázů nejvyšší peruánské hory Huascaránu, v okamžiku pohřbila základní tábor československé expedice PERU 1970 u jezera Llanguanco. Svůj předčasný hrob zde našlo čtrnáct osobností, které každá svým vkladem toužily naplnit program expedice. Byl mezi nimi i fotograf Vilém Heckel. Kromě výstupů na Huascarán a vrcholy Huandoy a Alpamaya v oblasti Bílých Kordiller, hodlal společně s vedoucím expedice dr. Arnoštem Černíkem a jejím dalším členem, akademickým sochařem Valeriánem Karouškem, blíže poznat místní historickou architekturu, folklór, přírodu i každodenní život. Výsledkem měla být velká obrazová publikace o Peru.

Osud Heckelovi vyměřil pouhých dvaapadesát let života (1918 – 1970) a jako hrob mu zdánlivě paradoxně určil hory, jimž tento život zasvětil. Výsledek jeho práce, dílo, které po něm zůstalo, by však stačilo naplnit i mnohem delší pobyt na tomto světě. Fotografie velehor všech světových stran – z Kavkazu, And, Pamíru, Himálaje, Hindúkuše – i snímky hor českých a slovenských a krajiny své vlasti vůbec publikoval v mnoha periodikách, avšak především v úctyhodné řadě knih. Jen málokdo nemá v knihovně či nezná jeho Cesty k vrcholům, Horolezecká zastavení, Království slunce a ledu či Schody pod vesmír. Virtuální výstavní síň World Webphoto Gallery, od níž jsme si zvykli očekávat fotografické expozice vysokých kvalit, nabízí v srpnu svým návštěvníkům sedmadvacet černobílých Heckelových snímků pod dobře známým názvem Hory a lidé – stejnojmenná publikace vyšla roku 1964 ve Státním technickém nakladatelství.

Jaké jsou Heckelovy fotografie? Od vzniku posledních nás dělí více než třicet let, přesto tento stále se rozšiřující příkop času nemá žádný vliv na sílu poselství, které do nich autor zašifroval. Je tady především chladná krása vysokohorské krajiny, jíž fotograf evidentně zcela propadl. Jeho pohled je vysoce estetický, vyhledává nejpůsobivější úhel, nechává kouzlit dramatická oblaka, stíny a stmívání, neopomene nic, čím oplývají tyto tajemné a nedostupné výšiny. Rád fotografuje proti světlu, exponuje na vysoké jasy, snímá dlouhou expozicí podvečerní scenérie, projevuje cit pro kontrast obsahový i světlotonální a pro hloubkovou výstavbu obrazu. Podobně jako Ladislav Sitenský brilantně pracuje s tonálně tmavším popředím a protisvětlem s nápadným kontrastem. Na krajinu pohlíží jako obdivovatel, nikoli dobyvatel, a horolezectví mu ještě není pouhým adrenalinovým sportem, nýbrž poutí za zázraky přírody, k osamělým božstvům, jež podle nálady ukazují smrtelníkům svou vlídnou či strašnou tvář.

Heckel však neměl v úmyslu vytvářet pouze krásné obrazy a ekologické uvědomění přišlo také až o pár let později, takže se fotograf nikdy nezdráhal své krajiny zalidňovat. Nejčastěji fotografoval kolegy alpinisty, jindy třeba lyžaře nebo turisty, které potkal. Řekla bych, že právě tento aspekt činí fotografie Viléma Heckela hluboce lidskými – nikoli výlučnost mimořádného jedince, který teprve v bezpečné vzdálenosti od hemžící se populace prožívá uspokojení z výkonu, který podal, nýbrž hold druhům, s nimiž prožíval dobré i zlé, a uznání všem, kdo mají vůli vydat se na cestu vzhůru. Možná však, že pomocí leckdy nepatrných lidských postaviček chtěl i ještě více zdůraznit velkolepost a majestát horských štítů. V jednom takovém případě fotograf projevil i velmi jasný smysl pro bizarní vypointování situace: mám na mysli snímek dvou jeptišek ve velkých cípatých čepcích, vzhlížejících ke kamenné věži skalního města.

Vilém Heckel byl však příliš dobrým pozorovatelem na to, aby ponechal bez povšimnutí i jiné zajímavé náměty, které se mu nabízely při jeho cestách po světě. O tom svědčí několik snímků, které můžete vidět zejména ve třetím virtuálním sále expozice. Kromě velmi originálních portrétů exotických madon je zde například nádherně zachycený sluneční proud, pronikající střechou právě opravovaného arabského domu či pohled na nekonečnou východní metropoli, viděný z perspektivy muže, sedícího na kopci vysoko nad ní.

I kdybych Heckelovu tvorbu poznala jen díky sedmadvaceti fotografiím, vystaveným ve virtuální galerii, tušila bych, že se jednalo o duchovního aristokrata, jehož život i tvorba se nacházely v jedné linii. Snímky Viléma Heckela jako by vydechovaly atmosféru doby, kdy ještě existovali všestranně orientovaní lidé, kteří cestovali, poznávali a sportovali pro sebe, a nikoli kvůli pofidérním žebříčkům výkonnosti, penězům nebo kolegům ve firmě. Paradoxně to však nebyla doba vzniku těchto fotografií, vždyť Heckelova tvorba spadá do pro Čechy krutých padesátých a šedesátých let. Jako by tu zaznívala sportovní rytířskost a úžas nad objevováním přírody, vlastní spíše průkopníkům sportu začátkem dvacátého století.

(Vilém Heckel: HORY A LIDÉ, World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz, do 4. 9.)