Hrůzná krása katastrofy - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

26. února 2003, 00.00 | Starší generace, znalá latiny a němčiny, s oblibou překládala nápis „Praga caput regni“, který se nachází na průčelí Národního musea, žertovně jako „Praha zničená deštěm“. Sotva by tehdejší vtipálky, ale koneckonců i nás, mladší, napadlo, za jak dramatických okolností se jednoho pošmourného srpnového dne přiblíží tato slovní hříčka pravdě. Povodeň je stále přítomná; reflektuje ji i výběr fotografií z výstavy „Praha pod vodou“, které si do 9. března můžete prohlédnout v Komorní galerii Domu fotografie Josefa Sudka.

Touto akcí zareagoval pražský magistrát na mimořádný zájem, který veřejnost projevila o rozsáhlou expozici záběrů s tematikou povodní od různých autorů, jež byla na sklonku minulého roku instalována v Křížové chodbě a v Rytířském sále Staroměstské radnice. Ten se projevil mimo jiné i faktem, že se na dobrovolném vstupném vybrala částka bezmála tři čtvrtě milionu korun, použitá posléze na pomoc vyplaveným. Další rozmanitá svědectví o povodni přinesla výstava Czech Press Photo, konaná rovněž v prostorách památné radnice. Mnoho návštěvníků se podle autentických zápisů v pamětní knize dožadovalo, aby fotografie dramatických události byly shrnuty ve formě publikace, jiné návrhy uvažovaly o zřízení trvalé expozice. Autoři původní výstavy „Praha pod vodou“ vyšli tomuto zájmu vstříc alespoň tak, že vybrali z celkového množství několik desítek fotografií - právě tolik, aby zaplnily prostory Komorní galerie. Jedná se o samostatné práce i několik ucelených autorských souborů, jejichž tvůrci jsou renomovaní fotografové, zabývající se větší či menší měrou dokumentem – Herbert Slavík, Pavel Hořejší, Tomáš Krist, Petr Novotný, Jan Schejbal, Roman Sejkot, Jan Zátorský a další.

Dokumentárnost úhlu pohledu není však v tomto případě na prvním místě. Jak vypadal život v městských částech, které byly postiženy velkou vodou, už díky rozličným médiím všichni něco tušíme. Výstava se proto spíše snaží reflektovat to, na co v okamžicích ohrožení nikdo nemyslí. Podvědomí však pracuje stále, a právě tyto vjemy ukládá na místa nejlépe střežená před destrukcí zapomínáním: pocity a dojmy, atmosféru, letmé impulsy. Spojujícím prvkem snímků je, jak výstižně říká úvodní slovo k výstavě, „hrůzná estetická stránka přírodního jevu“. Toto sousloví sice skrývá jasný rozpor, ale pohled na povodňovou scenérii jej rázem posune do roviny filosofické. Neboť rozpoutaný živel je obdařen zvláštní, zvrácenou krásou.

Jeden z exponátů, kolekce čtyř černobílých panoramatických snímků Herberta Slavíka, má název Ticho v Praze. Tak by se symbolicky dalo vyjádřit celkové vyznění výstavy. Ticho, které nastane po prvním ohromení z katastrofy. Vyrovnávání se se skutečností, že to, co ještě včera bylo funkční, je dnes bez významu a opuštěné. Čísla nástupišť na autobusovém nádraží Florenc, trčící pár čísel nad kalnou hladinu, v níž se tiše zrcadlí přízračný svět s oblohou, která již prošla katarzí a ztratila svou zlověstnou jednolitou šeď (zvěčnil Robert Sedmík, 14. 8. 2002 ve tři hodiny odpoledne). Sluncem zalitá béžová laguna před hotelem Opera na Těšnově, ozdobená přítomností svodidla, jež nesmyslně ústí do vody (Jaroslav Boček). Bizarní stopy a koleje v mazlavém šedozeleném bahně, pokrývajícím liduprázdné náměstíčko na Kampě, jak je viděl Jan Zátorský. Nahromaděné odpadky, plovoucí pod eskalátory zaplaveného metra jako utopenci (Roman Sejkot). Ale také unavené a malomyslné gesto záchranáře, sedícího v okně nad výhrůžně se valícím proudem, kterého vyfotografoval Jan Schejbal.

Jedním z nejsilnějších záběrů výstavy je paradoxně snímek v žánru, který by v případě podobného tématu málokdo očekával. Jedná se o jakési zátiší, které Roman Sejkot pořídil ve vyplavené holešovické restauraci Slunečnice: prostírání s popelníkem, slánkami, skleničkou a suchými květy, vypadávajícími z převržené malé vázy. Střídmá kompozice je podtržena barevným minimalismem; snímku dominuje šedá barva bahna, pokrývajícího předměty. Právě zde nachází paradox výše zmíněné „hrůzné estetiky“ své nejpregnantnější naplnění – obraz, z uměleckého hlediska pozoruhodný svou jednoduchou krásou, je vlastně významově symbolem zkázy.

Podobně vyjádřili svoje pocity z přírodní pohromy i jiní tvůrci. Do povědomí vstoupil například často reprodukovaný snímek Jiřího Všetečky, zobrazující Karlův most v době kulminace Vltavy, jenž působí vysoce emotivně svou zdůrazněnou symbolikou. Fotograf si totiž pro záběr vybral onen úsek památky, kde se proti sobě tyčí dva kříže. Dílo charakterizuje uměřená kompozice, záměrně vynechaný obzor, umocňující pocit nekonečnosti vodní masy, a zejména střízlivost až strohost v barvě, která dává vyniknout siluetám symbolů. Jednotícím prvkem již zmiňované kolekce „Ticho v Praze“ Herberta Slavíka je panoramatická černobílá fotografie, díky níž ztrácejí scény ze zaplaveného města charakter aktuality a vstupují do hájemství fotografie umělecké. Přispívá k tomu například i pohled na řeku a její okolí z ptačí perspektivy, či vědomé zaměření se na detail (lucerna pod větvemi kaštanů uprostřed valících se vln).

Lze snadno vysledovat, že popisovaná výstava má odlišný charakter než jiné akce téhož druhu. Má značnou návštěvnost, a to rovněž díky tomu, že sem přicházejí lidé, kteří nejsou běžnými návštěvníky výstavních síní. Pro přímé svědky nebo oběti živlu je pohled na fotografie jakýmsi ventilem prožitého, někteří další je pojímají jako kultivované ztotožnění se s událostmi. My ostatní můžeme jen doufat, že z katastrofy už navždy zůstanou jen tyto snímky.

(PRAHA POD VODOU – výběr fotografií z výstavy, Komorní galerie Domu fotografie Josefa Sudka, Maiselova 2, Praha 1, út – ne 10 – 19, vstup 20/10, do 9. 3.)