Hypnotizující rozkoš harmonie - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

hybnoza

hybnoza

3. června 2005, 00.00 | „Její oslnivě mámivé barvy zasahují nepřipravenou oční panenku jako sluneční paprsek,“ napsal roku 2002 švýcarský list Sonntagszeitung o fotoobrazech Annelies Štrby. Nyní mají čeští milovníci fotografického umění jedinečnou příležitost nechat se tímto slunečním paprskem oslnit rovněž – na největší zahraniční souborné výstavě této významné švýcarské autorky s českým rodokmenem. Je totiž další „lahůdkou“, předkládanou Galerií Rudolfinum.

Téměř utajené prvenství, co se týče prezentace tvorby této originální autorky v Praze, má sice malá progresivní Gandy Gallery (červen 2000 a září 2002, viz recenze Magické video Annelies Štrby), avšak několik fotografií a promítání jediného videa představilo skutečně jen její nepatrnou část. Příležitosti se nyní chopila Galerie Rudolfinum, a dokonale ji využila. Dílo Annelies Štrby (*1947) představila skutečně všestranně: rozsáhlou výstavou jejích fotoobrazů, promítáním diapozitivů i videofilmů. Přesněji, návštěvníci uvidí zhruba dvacítku zvětšených černobílých snímků ze sedmdesátých a osmdesátých let, pětatřicet fotografií barevných, 240 černobílých diapozitivů a dvě videoprojekce celkem desíti filmů. K výstavě navíc patří i doprovodné programy, například kulatý stůl na téma využití a reflexe barvy ve fotografii, či diskusní setkání Město jako inspirace v dílech malířů a fotografů. Obě témata jsou významnými inspiračními zdroji autorky.

Tím hlavním je však rodina, především tři vlastní děti. Na snímcích je vidíme od útlého dětství, kdy matka fotografka pořizovala intimní dokumentární záběry jejich všednodenního života – při hře, v okamžicích odpočinku i spánku. Jejich prostotu a samozřejmost vystihují slova kurátora výstavy Petra Nedomy: „Nepotřebovala se přitom dotýkat extrémů, vyhledávat a vyostřovat skryté problémy, jít na hranu, pointovat excesivní vykolejenosti, více či méně otevřeně naznačovat mimořádné či okrajové úchylky v (ještě občas) tabuizované sféře, nemusela být ani politicky, genderově či rasově korektní, ale nemusela ani falešně monumentalizovat, heroizovat, stavět okázalé pomníky fenoménu dětství.“

Tyto snímky byly dlouho určeny pouze k soukromému prohlížení. Zvrat nastal roku 1990, kdy se ředitel curyšské výstavní síně Kunsthalle s několika z nich setkal, a nabídl autorce jejich vystavení včetně vypravení fotopublikace. V souvislosti s tím vznikla její idea nazvětšovat fotografie na plátno, která je pro tvorbu Annelies Štrby typická. I když se jedná o plátno fotografické, přesto má toto spojení jakousi symboliku: „Postavy jak namalované od Balthuse či Degase, ryby a květiny jako od Matissa,“ konstatoval již citovaný Sonntagszeitung. A skutečně, zejména od doby, kdy Štrba začala pracovat s videem, se její fotoobrazy stále více přiklánějí k malířskému stylu, konkrétně k impresionismu. Důvodem je nejen jejich tématika – romantizující portréty, krajina, květiny – nýbrž i objevná a působivá práce se světlem a s barvami. I když jako modely stále používá své dcery, přestávají být na snímcích blízkými osobami a stávají se symbolickými postavami jejího snového světa.

Zatím poslední videofilm (a z něho vytvořená kolekce fotoobrazů) se jmenuje Frances a elfové. Dnes tolik módní elfové, tedy něžní bájeslovní skřítkové, vlastně tvorbu Annelies Štrby stále více charakterizují. Ze sféry intimního dokumentu, který se sice pokouší o zastavení času, je ale bezesporu realistický, se stále více vzdaluje do magického světa chvějivých odrazů, slunečních pablesků, neurčitých, vznášejících se bytostí. Je znát i ústup od ostrých, neskutečných barev k akvarelovým či ztemnělým tónům. Barvy, na nichž tvorba Annelies Štrby spočívá, jsou ostatně hotová věda. Autorka například prozradila, že některé ze svých černobílých fotografií kdysi barvila pomocí čaje v nádobách zhotovených z okapových rour. Dnes už na jejich místo ovšem nastoupila počítačová technika.

Vyučená fotografka Annelies Štrba se roku 1997 vzdala fotografování ve prospěch výhradní práce s videem a následné počítačové animace jednotlivých snímků. Při tom spolupracuje s počítačovým expertem Pe Langem, který zároveň k jejím filmům zkomponoval doprovodnou hudbu. „Naše první společné fotografie vznikly vlastně chybou,“ vysvětlil umělec v rozhovoru pro deník Hospodářské noviny. „Když přetáčíte video, vznikají tam takové ruchy. Jsou to jen zastavené snímky z rychle posunovaného videozáznamu, vytvořené pomocí dvou digitálních videopřehrávačů a jednoho prastarého barevného filtru.“ A skutečně, technická nedokonalost záběrů, jako například přesvětlení či rozostřenost, které jsou normálně spíše problémem, se invencí autorky stávají dalším prostředkem k dosažení dojmu poetiky přeludu, éteričnosti zrakového klamu. Velmi působivé jsou i obrazy umělých barev, rozpadlé do obdélníkových částí, vyvolávajících zdání dlouhé expozice, tedy zachycení velkého časového úseku na jednom malém filmovém políčku. Je-li obecně pro mnohé z nás čas nepřítelem, pro Annelies Štrbu je spolutvůrcem.

Průřez tvorbou představuje renomovanou švýcarskou autorku jako lidsky i umělecky svébytnou postavu, která své představy, ať již v soukromé či kumštýřské sféře naplňuje samozřejmě a neústupně. „Já prostě žiji ve vlastním světě,“ říká. Nezbývá než souhlasit: svět Annelies Štrby se řídí zcela jinými zákony než ten náš. Při bližším ohledání však zjistíme, že to jsou pouze principy, které jsme sami v touze být „in“ odvrhli: ztišení se, ochota naslouchat a dívat se, subjektivní prožitek, plynulost a vytrvalost, které jsou opakem moderní klipovité reality.

Závěrem nabídka pro všechny, kdo chodí neradi brzy spát: v rámci Pražské muzejní noci, která se koná již zítra, 4. června, můžete od 18 hodin do jedné hodiny v noci navštívit expozici prací Annelies Štrby zdarma.

(ANNELIES ŠTRBA, Galerie Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, Praha 1, út - ne 10.00 – 18.00, vstup 100/50, do 28.8.)