Intimní zpověď mladé fotografky - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Zpoved fotografie

Zpoved fotografie

20. května 2005, 00.00 | Dvaatřicetiletá fotografka Věra Stuchelová je jakýmsi náhradníkem v řadě autorů, vystavujících ve virtuální World Webphoto Gallery. Toto označení není ale nikterak znevažující - vzpomeňme si na umělce, kteří se proslavili právě nečekaným záskokem za nějakou hvězdu. Také Věra Stuchelová svým výstavním souborem, nazvaným Soukromý prostor, příjemně překvapuje. Otázkou však je, jestli by její spíše introvertní povaha o přílišnou publicitu vůbec stála.

Soubor třiceti černobílých záběrů je autorčinou diplomovou prací, kterou roku 2003 ukončila svá studia na Akademii výtvarných umění. Jedná se o intimní výpověď o jednom všedním dni vlastního života, která je prostoupena symbolikou, pro fotografku ostatně velmi důležitou. „Ve tvarech a seskupení předmětů cítíme archetypální tvary tělo, srdce, matka, dvojice, oči, ruce, zvíře,“ říká. Ovšem pozor. V dnešní době, která náznakům a jinotajům příliš nepřeje, kdy se beze studu veřejně rozpitvávají věci, jež byly léta tabu, bude zřejmě intimita Věry Stuchelové působit příliš krotce. Zejména tehdy, srovnáme-li ji s „intimními dokumenty“ typu souboru Pooh-Yi, jímž manželé Zlatuše a Rostislav Müllerovi otevřeně mapovali příchod svého prvního dítěte na svět včetně názorné ukázky jeho „výroby“ (viz stálá expozice World Webphoto Gallery).

Jedním z hlavních rozdílů mezi těmito dvěma pojetími zobrazení soukromých zážitků je kvalitní a precizní práce Věry Stuchelové s fotoaparátem. Fakt, že autorka diváka sice vpustí do svého života, ale tomuto vpádu klade jasné meze, jí nedává šanci, aby se spoléhala jen na vnějškový efekt, který milosrdně zahalí obsahovou prázdnotu. Fotografie naopak zrcadlí vnitřně bohatý život, jaký mívají introvertní povahy. V paletě symbolů dešifrujeme neokázale citlivé „sžití“ s blízkou osobou, nastíněné s křehkou samozřejmostí, důvěrný vztah k drobným věcem, které mladou ženu denně provázejí, i zkoumání těch nových, a také hledání vztahu k vlastnímu tělu.

Právě v tomto ohledu je Věra Stuchelová nejvíce osobitá, neboť její pojetí není brutálně přímočaré, voyeurské, ani skrytě či otevřeně erotické. Je cudné, rozmarné, trochu tajemné, a především výtvarně zajímavé. Posledně dvě jmenované vlastnosti lze ostatně přiřadit k celé vystavené kolekci. Vidění autorky dokáže určitou tajemnost propůjčit čemukoli: vlastnímu portrétu, zpola vypotřebované rtěnce, svazku klíčů i prádlu na šňůře. Jako by chtěla upozornit na ona tajemství, která jsou denně kolem nás, a jež si už ani neuvědomujeme. Například na tajemství děje příští chvíle, které se nám ani pomocí nejsofistikovanější techniky nepodaří objasnit, dokud tato chvíle sama nenastane. Ač páni tvorstva, přesto jsme doživotní zajatci čehosi mimo nás. Možná to vyjadřuje i autorka sama, když říká, že se ve svých fotografiích snažila popsat pocity ulpění těla a ducha v okolním věcném světě.

Věra Stuchelová pořizuje své snímky digitální technikou: „Umožňuje mechanicky sejmout a uchovat obrazy světa jako otisk v digitální paměti, je maximálně přesná a neúprosně ostrá.“ Tato „neúprosná ostrost“ je možná v případě vystavené kolekce trochu zavádějící; autorka totiž onou ostrostí nemá v úmyslu neúprosně odhalovat vady ani vrásky, nic, co zdálky vypadá vábně a zblízka už méně. Spíš ji používá ke zdůraznění určitých partií zobrazovaných objektů, k celkově výtvarnému vyznění svých fotoobrazů. To podporuje také černobílost, jež podle autorčiných slov slouží i k akcentování výše zmíněné symboliky. „Mým cílem je, aby tato osoba nebo předmět skrývaly v sobě všechny osoby a předměty tohoto druhu,“ dodává Věra Stuchelová.

Základem souboru je autoportrét, jenž je rozšířen i o portréty věcí a prostředí. Jedná se vlastně o omezení, které je však v tomto případě funkční. Právě portrét navozuje atmosféru intimity a vnitřního sblížení s fotografovaným objektem. Autorka hojně používá detail, jenž je obzvlášť působivý v případě snímání osob. „Portrétní detail“ očí matky a dcery patří například k nejniternějším záběrům této expozice. Neokázalý půvab však Stuchelová dokáže najít i v předmětech pro fotografování zcela opomíjených: v hromádce nití na špulkách, „sbírce“ léků, použitém nádobí ve dřezu, „kosmetickém zátiší“. Tyto drobnosti snímá ale se zaujetím, čímž jim vdechuje atmosféru, podtrženou estetickou zajímavostí. K autorčiným silným stránkám patří vynalézavá práce se světlem, zejména komorním, podtrhujícím intimitu námětu. K nejlepším záběrům však patří i prádlo na šňůře v ostrém protisvětle.

Mladá umělkyně byla do života vybavena zkušenostmi nevšedních osobností. Na Univerzitě J.E.Purkyně v Ústí nad Labem se jí věnoval Pavel Baňka, na AVU byla žákyní Jiřího Davida a Veroniky Bromové, v současné době absolvuje doktorandský studijní program u Milana Knížáka. Zážitky sbírala i v zahraničí: roku 1999 na salcburské letní akademii krásných umění, o tři roky později v italském Miláně. Na svém kontě má i dvě ocenění – stříbrnou medaili Evropské kulturní nadace a Evropského parlamentu z roku 1994, a 1. cenu v soutěži Topfoto (2003). V současné době se zabývá tvorbou fotografických ilustrací pro různá periodika, a rovněž pedagogicky působí v Ústavu umění a designu Západočeské univerzity v Plzni.

(Věra Stuchelová: SOUKROMÝ PROSTOR, World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz, v hlavním sále do 4. 6., pak ve stálé expozici)