Jak vidí ženské tělo fotografka? - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

24. března 2006, 00.00 | Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše, říká jedna známá kniha, čímž chce naznačit rozdílnost obou pohlaví. O tom, že je rozdílné i jejich vnímání, určitě také není sporu. Musí však být ten rozdíl pokaždé velký? Ukažme si to na příkladu fotografky Petry Skoupilové, které se ve své tvorbě již léta zabývá jedním z nejoblíbenějších objektů mužského vnímání – ženským tělem.

Petra Skoupilová (*1944) a Taras Kuščynskij si nemohli nepadnout do oka – jen se podívejte na ty fotografie! Jakákoli akademická diskuse o tom, zda nahé tělo vidí jinak muž-fotograf a žena-fotografka, je v konfrontaci s tímto vnitřním souzněním zbytečná. Skoupilová se nechala Kuščynským ovlivnit víc, než je ochotná si přiznat, její uchopení „materiálu“ i poetika vyrůstá ze stejného základu. Takže bychom mohli konstatovat, že Kuščynskij se díval ženskýma očima, nebo že Skoupilová má pohled muže. Pravdě se ale spíše blíží prostý fakt, že se v obou případech jedná umělce s mimořádně citlivým výtvarným vnímáním, které v ženském těle vidí především dokonalý výtvor přírody. I tady bychom ale mohli vznést výhradu. Stejně jako Kuščynskij, ani Skoupilová nehledá dokonalost za každou cenu. Její nejpůsobivější fotografie nezobrazují modelky s ideálními mírami, ale kamarádky, které byly ochotné ze sebe shodit šaty a postát před objektivem.

Krása a snivost – tak se jmenuje kolekce třiceti fotografií výše jmenované autorky ve virtuální výstavní síni World Webphoto Gallery. Název, i když zní na první poslech poněkud banálně, bezezbytku vystihuje, co od fotoobrazů Petry Skoupilové můžeme očekávat. Při pohledu na ně se neubráníme vzpomínce na Kuščynského, ale právě jenom kvůli společnému bodu, z něhož obhlíželi svůj svět. Skoupilová není Kuščynského kopií, své pojetí krásy lidského těla rozvíjí vlastním, svébytným směrem. Její ženy jsou méně skutečné, více snové, na některých snímcích po sobě nechávají jen jakousi prchavou vzpomínku, odraz v zrcadle ... Ano, zrcadlo, tu starou, oblíbenou a tak zprofanovanou fotografickou rekvizitu autorka používá vynalézavým způsobem, který mi připomíná Escherovy grafiky. Také tady lze obtížně odlišit, co je objekt a co už zrcadlení, kde je nahoře a kde vespod, kde končí realita a začíná fantazie. Prolínání několika rovin udržuje oko ve střehu, zvyšuje zajímavost obrazu, ale především mu dodává ojedinělou náladu, podobnou zhmotnělému snu nebo vzpomínce.

Skoupilová evidentně miluje tajemství, jehož částečku vkládá do každého ze svých snímků. Ty nejsou datovány, takže nelze určit jejich časovou posloupnost. Především první obrazy, kde se maximálně uplatňuje působivá hra s několikerým odrazem a prolínání rovin, vyzařují autorčinu radost z nepřeberného množství variací, kterých je možné dosáhnout. Kořením fotografií je nálada tajemství a rafinované erotiky, které působí velmi přirozeně. Tato přirozenost naopak chybí dvěma snímkům s názvem Tajuplný pokoj, kde autorka opustila náznaky a chvění a použila příliš jednoznačné erotické rekvizity, jakými jsou spodní prádlo či obuv na jehlových podpatcích. Jako by už autorka vyřazovala diváka ze své hry na objevování – náhle mu výklad servíruje přímo pod nos.

Možná, že z tohoto pohledu nebylo příliš šťastné umístit „pod jednou střechou“ virtuální galerie práce, které Petra Skoupilová pořídila zřejmě z vnitřní potřeby, a ty, které jí dávají obživu. Cožpak o to, módní fotografie jí jako žánr činí potěšení, snímky jsou půvabné a kvalitní, ale tady poněkud opouští sama sebe a prochází procesem „znewtonovatění“ – prostě dělá to, co se od ní očekává, nikoli, co sama cítí. Je to efektní, ale neoslovuje. Proto také konfrontace vychází tak ošidně. Za sebe bych dala přednost třeba cyklu Matky a dcery, který mě svého času okouzlil svou spontaneitou a tím, co po divákovi vyžadují zmíněné první fotografie výstavy Krása a snivost – spoluúčast při hledání, nahlédnutí do lidského nitra, zkoumání, přemýšlení ...

Za pozornost stojí i prostředí, v němž nejpůsobivější snímky Petr Skoupilové vznikly: byla to nepatrná místnost o rozměru zhruba 2,4 x 4 m, kam se vešel pouze malý divadelní reflektor a lampa s pětistovkou žárovkou. Specifickou „vůni“ fotografiím dodává i autorčina záliba v experimentech, která jí dovoluje, aby vše, třeba i technickou kvalitu, podřídila síle momentálního vjemu. Odhadnout, zda výsledkem bude skvost nebo paskvil, dokáže jen zkušený fotograf, jímž Skoupilová bezesporu je, a tak se tento přístup vyplácí. Příkladem je třeba půvabný snímek Schoulená I, kde jsou světlá místa na hranici „vypálení“, celkové osvětlení je však náladově působivé. I přesto, že je fotografovaná dívka vnadná, pohled diváka se stále vrací k jejím výrazným očím – i tady sehrálo nezvyklé světlo svou roli. Hold kráse a zároveň brilantnímu fotografickému řemeslu vzdala Petra Skoupilová také v několika ryze výtvarných fotografiích (Starý stůl, Židle), které prozrazují i okouzlení výtvarnými postupy dvacátých let minulého století.

Autorka, která je březnovým hostem virtuální World Webphoto Gallery, má na svém kontě osm samostatných a šestnáct společných výstav.

(Petra Skoupilová: KRÁSA A SNIVOST, World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz, do 4.4.)