Jak vznikne Apokalypsa? - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

19. února 2003, 00.00 | „Ve čtrnácti letech jsem zveřejnil ve škole na tabuli báseň „Největší však voly dělaj z lidí školy“, zahodil tašku s učením a začal pracovat.“ Věru svérázný počátek profesionální dráhy. Ta vedla přes kladenské huti a pastviny na Šumavě do Středočeských plynáren, ale nakonec překvapivě vyústila na prknech divadel (Semafor a Divadlo Jiřího Grossmanna) a klubů. Neboť řeč je o Josefu Fouskovi (*1939), literátovi a písničkáři, který je však znám i svými výlety do hájemství fotografie.

Světelnými obrazy v pravém smyslu slova lze nazvat jedenáct černobílých koláží z let 1970 až 1995, které Josef Fousek v těchto dnech vystavuje v komorním prostředí klubu Koníček v pasáži Lucerna. Na rozdíl od jiných oblastí tvorby, kde autor vystupuje spíše jako zemitý lidový tribun, nemající problém navázat kontakt i s méně intelektuálně založenou částí publika, mají jeho fotografické koláže charakter mnohem intimnější. Projevuje se v nich především citlivost tvůrce, jenž je svou imaginací schopen působivé výpovědi o událostech, které ho zasáhly, ale rovněž o pocitech a stavech zcela všedních. Zdá se, jako by hluboko ve svém nitru pátral po střípcích vzpomínek a zážitků, a pak je na denním světle skládal do mozaik, které, ačkoli jsou stylizované a pracují se symboly, působí velmi autenticky.

V této souvislosti znova lituji, že tvůrci výstavního cyklu, firmy Centrum FotoŠkoda a HELLER.CZ, se ani tentokrát nerozhodli přiřadit k exponátům titulky. Odhlédnu-li od faktu, že se jakékoli výtvarné dílo bez označení dočká zákonitě menší pozornosti, neboť v nepoučeném divákovi spíše vzbuzuje dojem, že jde o součást výzdoby interiéru, tvoří v drtivé většině opus a jeho jméno nedílný a významuplný celek. Fouskovy fotografické koláže názvy mají, a můžeme se důvodně domnívat, že reflektují některé z mezních situací života svého tvůrce, možná i ty, kdy se v knize osudu rozhodovalo o jeho bytí či nebytí. Není mi proto ani trochu jasný důvod jejich absence, a je jen škoda, že návštěvník je v tomto směru odkázán pouze na své pocity a představivost.

Jedenáct Fouskových obrazů spojuje pocit všudypřítomného a nedefinovatelného tajemství, snovosti, bezčasovosti. Schizofrenii prostoru a času autor vyvolává prolínáním motivů, jejich neukončeností a „zneurčitěním“. V tomto záhadném, fantaskním a neosobním světě se setkáváme s lidmi jen zřídka; jejich místo tu zaujímají sochy či loutky. Pokud se někde vyskytne lidská bytost, je většinou autorem rovněž stylizovaná jako socha, nebo do podoby masky či stínu. Atmosféru osamělosti a úzkosti před tušeným nebezpečím, jímž je elektrizován vzduch, ještě zvyšuje několikrát se opakující motiv úzkého prostoru – chodby, schodiště, tunelu, vysoké zdi. Koleje u tohoto autora nejsou symbolem vábení dálav, nýbrž neodvratně a tragicky se končící cesty. Své mistrovství umělec dokazuje i tím, že přes častou expresívnost svých námětů se nikdy nesnaží udržet divákovu pozornost šokováním.

Koláž, které Josef Fousek dal název Cizinec hledá byt, by mohla být ilustrací k některé knize Franze Kafky. Ani tento dobromyslně vyhlížející muž s kloboukem a kufrem není člověk z masa a kostí, nýbrž jen fantóm, který sem, na přízračně osvětlené schodiště zchátralého domu, prolíná z jiné dimenze. „Cizinec“ je dle mého soudu prací s nejpregnantněji vyhmátnutou pointou, a tudíž i výrazově nejsilnější z celého souboru. Velmi úspornými a přesto strhujícími výrazovými prostředky je vyjádřena i Cenzura, na jejímž expresivním charakteru se evidentně „podepsalo“ období, kdy vznikla (1970). V případě obrazu Apokalypsa, který nejméně ze všech vystavených prací vykazuje atributy koláže, dosáhl autor neobyčejně působivého efektu úpravou, pravděpodobně mechanickým poškozením negativu.

Dramatičnost, záhadnost, melancholie a fantasknost se na Fouskových kolážích prolíná s prostým, nepřeestetizovaným půvabem. Jeho nositeli jsou často právě symboly, které v některých případech působí jako znamení osudovosti, memento, ale i zklidnění, odevzdanost. Krása obrazů také nejednou vyrůstá z překvapivých souvislostí. V případě koláže Ruka a květ je to třeba osvěžující napětí mezi dívčí rukou a křehkým květem světlého máku na straně jedné, a hrubě strukturovaným, až industriálním okolním prostředím.

Zbývá dodat, že Josef Fousek získal vzdělání v oboru umělecké fotografie na Lidové konzervatoři pod vedením Jána Šmoka. Další lekce mu prostřednictvím svých peripetií poskytnul sám život. Fotografické koláže, o nichž píšu, nejsou totiž výsledkem chladné kalkulace estéta, nýbrž obrazem nitra vitální osobnosti, jež dokáže i zážitky napohled nepříznivé přetavit v očistném plameni inspirace.

(Josef Fousek: FOTOGRAFICKÉ OBRAZY, klub Koníček (restaurant Černý kůň), pasáž Lucerna, Vodičkova 36, Praha 1)