Jaké je žít s Cikány? - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

25. února 2002, 00.00 | A ještě s těmi nejchudšími - na východním Slovensku? Student pražské FAMU Milan Jaroš to zkusil. Po dva roky nahlížel svým hostitelům do talíře a téměř i do ložnic. Účastnil se jejich zábav i nadával s nimi na poměry. Výběr z fotografií, které tam pořídil, plných charismatu a "šťávy", vystavuje nyní v galerii Velryba.

S potěšením vás dnes zvu na skutečně dobrou výstavu. Jejím dějištěm je galerie kavárny Velryba, kam už si mnozí z nás zvykli chodit za vesměs velmi kvalitními výsledky tvorby fotografů mladší a nejmladší generace. Pochválila bych dramaturgii výstavní síně zejména za to, že klade důraz na tvůrce, kteří se vyznačují osobitým pohledem na svět a jeho tolikrát zaznamenané reálie, než aby sázeli na laciné podbízení se, jímž by možná dodali své galerii pochybný lesk „místa, kde si každý, kdo v kumštu něco znamená, přeje být viděn“.

Milan Jaroš (*1979) je absolventem Střední průmyslové školy grafické, a od roku 1998 studuje katedru fotografie FAMU. Tento pražský rodák, „dítě velkoměsta“, jak jej nazývá autor katalogového textu Viktor Kolář, se přibližně dva roky, nevyjímaje žádné roční období, věnoval sledování života východoslovenských Cikánů. A to nikoli jako nezúčastněný host, který přes den fotografuje exotické domorodce, aby se večer osprchoval teplou vodou a ulehl do čerstvě povlečené postele v civilizovaném hotelu. Namísto toho v maximální míře pronikl do prostředí, které jej zaujalo, a ztotožnil se s ním. Naučil se přespávat u romských rodin, jíst s nimi u jednoho stolu, být jim společníkem, říká Viktor Kolář. Situace zajisté nikoli pro každého, Milan Jaroš však viděl věc jasně: „Jsem rád za to privilegium být s těmi lidmi, poznat jejich životy se všemi radostmi a trápeními. Oni mají kdesi uvnitř obrovský kus svobody.“

Mladý fotograf zároveň přiznává, že ho mapování jejich existence (východoslovenští Cikáni patří k chudobou vůbec nejvíce postiženým) „polapilo“. Tento vnitřní vklad samozřejmě přenesl i do svých snímků, které lze charakterizovat jedním slovem jako „plné šťávy“. Na rozdíl od stále rozšířenějšího přístupu intelektuálů a politiků všech vrstev k této menšině, jenž je plný okázalého mentorování vůči „bílým“, neustálého vytváření pocitu viny v nich, se Jaroš snaží Cikány pochopit, ukázat to dobré, co v jejich společnosti přetrvalo, ale i zaujmout určité kritické postoje. Není Pánbůh, který by je povýšeně soudil, ale také není ten, kdo se podbízí jedněm a všechny mínusy hází na bedra druhých, jak je to právě dnes v kursu. Ač se jedná o snímky ze zcela specifického prostředí, nemá fotograf potřebu vytvářet otřásající sociologickou studii. Musím se přiznat, že decentnost a objektivita pohledu tohoto mladého muže je kromě vizuální krásy to, co mě na jeho obrazech hned napoprvé zaujalo. Objektivita je totiž dokladem osobnostní zralosti; k té se však mnozí, a podotýkám, že ne vždy vlastní vinou, někdy nedopracují ani do kmetského věku.

Je jaksi samozřejmé, že Jaroš využil výhod, které pro tuto oblast poskytuje černobílá fotografie, čímž se mnohým recenzentům nabízí srovnání se staršími snímky Josefa Koudelky z téhož prostředí. Fotografie mladého tvůrce jsou však minimálně žánrové, pouze občas – a to je asi to nejhorší, co se jim dá vytknout – lehce sklouzávají k jistému manýrismu. Zároveň však boří dnes tolik rozšířený módní mýtus, že jakákoli krása, nalezená v podobných syžetech, musí mít svůj základ v ošklivosti nebo alespoň v bizarnosti. Krása je podle Jaroše krásou i v cikánském prostředí, což potvrdí každý, kdo se zadívá třeba na snímek nemluvněte v kolíbce z prostěradla, zavěšeného u stropu. Osvětlení, zdůrazňující jemnou linii houpající ruky v popředí, dodává scéně intimitu a klid. Zvláštním půvabem a zároveň tajemstvím je obdařen i záběr zamlženého okna s otlučeným rámem, do nějž nahlíží nejasná lidská tvář.

Milan Jaroš dokáže vytvořit zcela civilní fotografie, nevyhýbající se ani méně lichotivým polohám ze života tohoto etnika. Ale jeho nejsilnější tvůrčí stránku bych viděla tam, kde výběrem určitého pohledu na situaci tvoří jakousi další realitu, s nádechem poetiky, avšak bez nemístné sentimentality. Tak se můžeme dívat například na záběr cikánských mužů, pasoucích v krajině kozy, na obraz dítěte, které se zamyšleně opírá o dřevěný sloup elektrického vedení a pod nohama má značku autobusové zastávky s dávno zničeným jízdním řádem, na odraz muže ve zpětném zrcátku starého auta, nad jehož přístrojovou deskou je umístěn malý krucifix.

Jaroš dokáže sdělit podstatné, aniž by musel sáhnout k nějakým levným výrazovým prostředkům. Disponuje dobrou schopností kompozice, pointuje vnitřní vztahy, dává jim téměř až příběhový rozměr. Lidi, které fotografuje, zná nikoli jen zdálky. Mohu jen souhlasit s Viktorem Kolářem, že mladý tvůrce směřuje ke svébytnosti výrazu a autorství v pravém smyslu slova. Zároveň bych však jeho slova, týkající se přímo života Cikánů, chtěla doplnit: nedílnou součástí svobody konání je (často bohužel) nutnost přijmout její důsledky. Svoboda bez této odpovědnosti je infantilita nebo zvůle.

(Milan Jaroš: CIKÁNI – VÝCHODNÍ SLOVENSKO 2000-01, Galerie Velryba, Opatovická 24, Praha 1, vstup volný, do 10. 3.)