Jiné podoby slavných - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

18. února 2002, 00.00 | Ludvík Vaculík, břitce "vyprovázející" dva soudruhy ze sjezdu spisovatelů roku 1968, fešný junák Milan Uhde (v roce 1967), naslouchající Zábranovi a Škvoreckému, stařičký Josef Váchal s kaligrafickým rukopisem Krvavého románu ... Vše v nové monografii Dagmar Hochové, zachycující hvězdy československého spisovatelského nebe během téměř padesáti let!

Určitě byste mohli i vy z lidí, které znáte, vytřídit pár těch, o nichž si myslíte, že o životě něco vědí. Prosím, nemyslím tím jedince, kteří vás při každé vhodné i nevhodné příležitosti zavalují informacemi o tom, jak se na ně lepí smůla, pronásleduje je šéf, nebo že se již poněkolikáté špatně oženili/vdaly. Dokonce ani ty, kteří, potkají-li vás, byť jen náhodou, v doprovodu osoby opačného pohlaví, ihned vědoucně pomrkávají a pronášejí hlubokomyslné věty o užívání. Mám na mysli vzácné, a bohužel také solitérní exempláře, jejichž život sice nebyl procházkou růžovým sadem, ale právě to je místo zatrpklosti obdařilo nadhledem, shovívavým vcítěním do ostatních lidských duší, avšak také intuitivní bystrostí, která většinou na jeden až dva pohledy bezpečně rozezná, koho má před sebou.

Mezi osobnostmi fotografického umění bych takto definovala Dagmar Hochovou. Pro příklad nechci tentokrát sahat ke snímkům, které se s jejím jménem již tradičně spojují, totiž k záběrům dětí, a ani k dalším kategoriím příbuzným. Zobrazují totiž lidi zajímavé, pro širší veřejnost však anonymní. V současné době se na knižním trhu objevila další monografie fotografky, která zachycuje výhradně osoby veřejně známé – české spisovatele.

Kniha Konec chleba, počátek kamení …, vydaná ve spolupráci s nakladatelstvím Torst, měla velmi zajímavou a dlouhou genezi, jejíž „ideový počátek“ lze klást až někam do doby fotografčina dětství – také o tom v textové části svým osobitým způsobem vypráví. První fotografie vznikla roku 1949, kdy Hochová zachytila básníka Františka Halase s rodinou, o jedenáct let později zvěčnila Františka Hrubína. To však byly pouze akce příležitostné; systematicky začala na portrétech literátů pracovat až před sjezdem Svazu československých spisovatelů v červnu roku 1967, kdy byla vyzvána, aby vytvořila snímky k rozhovorům s autory, o nichž nebylo jasné, zda se přikloní k myšlenkám Pražského jara nebo zůstanou svázáni s oficiálním vedením. Byli mezi nimi například Jan Drda, Ludvík Aškenazy nebo Miloš V. Kratochvíl. Nezůstalo jen u toho a počet portrétovaných se během jediného roku iniciativou vlastní i spoluprací s Lidovými novinami rozrostl o mnoho dalších; určitě nelze vynechat sérii vynikajících snímků básníka a překladatele Bohuslava Reynka a všestranného umělce Josefa Váchala. Velmi silné záběry pak Dagmar Hochová pořídila při reportážích z legendárního sjezdu spisovatelů roku 1968, jemuž dominovala otevřená „vzpoura“ Ludvíka Vaculíka, Milana Kundery a Václava Havla.

V období, kdy podle slov Dagmar Hochové „spisovatelé začali mizet v emigraci, base, kotelnách, maringotkách a jejich díla v šuplících“, vzniklo ještě několik málo portrétů (Ludvík Vaculík, Jiří Kolář, Karol Sidon). První impuls sestavit z fotografií knihu vyšel roku 1981 od Jana Vladislava, realizace se však dočkal až o patnáct let později. Autorka pak doplnila starší portréty novými snímky těchže umělců a také tvůrci mladší generace či předtím nedokumentovanými.

Vydání knihy doprovází menší výstava některých fotografií, publikovaných v knize. Je jich patnáct a můžete je vidět v Malé výstavní síni Boženy Němcové v Památníku národního písemnictví na Strahově. I když se třeba nestanete majiteli knihy, stojí expozice za shlédnutí. „Snažila jsem se hledat momenty, které profesionální fotografové dneska nehledají“, říká autorka v textové části monografie. „Dnes se fotograf přiřítí na smluvené místo, nafotí – a frrr, už je pryč. Já se snažila zachytit kromě tváří i mezilidské vztahy. Všechna setkání navíc probíhala v uvolněné atmosféře, žádné šup sem, šup tam. Na fotografované jsem si udělala čas vždycky – ať se dělo, co se dělo.“ Přesně takhle působí snímky i na diváka. Nemusí to být právě dojemně důstojný Bohuslav Reynek, jehož fotografování Hochová trefně okomentovala: „Ono se to nádherně fotografuje – bláto, všechno seschlý, poházený. Zkrátka bída je pro fotografa daleko vděčnější než měšťácký sen.“ I když – ať chcete nebo ne, váš zrak se co chvíli vrací k tomuto velikánu ducha, strávivšímu zbytek svého života v rozpadajícím se statku, k jeho smířenému pohledu, k vyhublým stařeckým rukám, hladícím tvora na zcela opačném konci života – mourovaté kotě.

Je tu písmák Josef Váchal, který prý fotografku nejprve vyhnal, ale i portrét Ludvíka Vaculíka z roku 1997, vystižený s odzbrojující přirozeností, radostný, jakoby se vznášející Jiří Kratochvil (1997), velmi civilní Josef Hiršal na terase paláce Adria (1967), diskutující Jiří Kolář ve svém pařížském ateliéru (1986), Jan Skácel s cigaretou mezi rty na židli proti holé stěně (1967), osamělý a i trochu odcizený, Vladimír Burda z profilu, připomínající lehce přidrzlého krasavce francouzského typu (1967), senzitivní a tázavé oči Karla Pecky (1997) a další. Společným jmenovatelem těchto černobílých záběrů je Hochové empatie nebo, chcete-li, její životní zkušenost, která jí dává schopnost proniknout dovnitř portrétované osobnosti. Jsou to obrazy citlivé, živoucí, s velkou charakteristickou silou. Muži a ženy na nich vás zaujmou, ať už znáte jejich díla osobně nebo jen z doslechu. Chybí už jen popisky, jimiž autorka osobitě popisuje okolnosti fotografování. Ty jsou jen v knize.

Není pochyb o tom, že unikátní kolekce portrétů soudobých českých (respektive československých) literátů najde širokou obec zájemců. Mimo své umělecké kvality je i dokumentem, mapujícím nezanedbatelný úsek dění, které sice připravilo půdu současnosti, nicméně už pomalu vstupuje do historie.

(Dagmar Hochová: KONEC CHLEBA, POČÁTEK KAMENÍ …, Malá výstavní síň Boženy Němcové Památníku národního písemnictví, Strahovské nádvoří 1, Praha 1, út-ne 9-17, vstupné 30/15, do 17. 2.)