Kam kráčíš, francouzská fotografie? - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

2. května 2003, 00.00 | Povědomost o soudobé francouzské fotografii u nás není příliš rozsáhlá. Proto lze jen uvítat, že nám Francouzský institut ve své galerii nabízí zhruba čtyřicítku fotografických prací od sedmi autorů, narozených mezi léty 1954 a 1976. Vystavená kolekce je výběrem z francouzského Národního fondu pro současné umění a nese prostý název Transfigurace.

„Svoboda pro umělce znamená možnost poněkud uniknout nadvládě obrazů a zamyslet se, jak se věci mohou stát tím, čím jsou, když je figury takto transfigurují,“ vysvětluje smysl pojmenování poněkud krkolomně ředitel institutu Didier Montagné ve svém úvodním slově. Čekáme-li však od expozice svěží a neotřelé nápady a zejména kvalitativní jednolitost, budeme zklamáni. Sice se v ní najdou zajímavé momenty, ale ty jsou bohužel vyváženy nevýraznou šedí některých koncepcí. Srovnám-li tento výběr s právě probíhajícím přehledem současné fotografické tvorby ze střední Evropy a amerického Středozápadu v domě U Kamenného zvonu (jenž má, pravda, na své straně výhodu většího rozsahu), vynikne myšlenková i interpretační pestrost druhé expozice zcela zřetelně. A ani soudobá česká fotografická obec věru nemusí trpět žádným minderwertigkeitskomplexem.

K vystavujícím autorům, kteří zaujmou, patří Florence Chevallier (*1955), rodačka z legendární marocké Casablanky. Je zastoupena jediným dílem, a to ze série, která nese právě jméno tohoto města. Snímek, zobrazující liduprázdný, polovypuštěný plavecký bazén, jenž od převalujících se kalných mořských vln pod stejně našedlou oblohou odděluje úzká navigace, vroubená sloupky, připomíná obrazy Kamila Lhotáka. Nevelká, ale intenzivní barevná škála, absence čehokoli živého s výjimkou vysoko letícího racka, plošnost téměř bez perspektivy a konečně prostá kompozice propůjčují scenérii nádech surreálna, opuštěnosti, bezčasovosti. Snímek by vypadal dobře i v černobílém provedení, jak si můžeme ověřit při pohledu na rubovou stranu letáčku, který byl k výstavě vydán.

Stéphane Couturier (*1957) je dalším autorem, který zaujme. Úvodní slovo jej charakterizuje jako „fotografa prostor procházejících proměnou, jejichž minulost se zdá být nenapravitelně pryč a budoucnost je nejistá“, což aplikováno na obě vystavené práce takříkajíc sedí. První je velkoplošný záběr jedné stěny obrovitého paneláku na moderní pařížské periférii La Défense. Ačkoli byla fotografie pořízena jako barevná, příliš barev na ní nenajdeme: je to obrovská šedivá plocha oken ještě zakrytých igelitem, která je absencí jakéhokoli ohraničení (země-obloha) odsouzena k nekonečnosti. Jediným oživením tu jsou stopy po zaasfaltovaných spárách a velké červené číslice, označující zřejmě patra. Autorovi se tímto záběrem podařilo vyvolat depresivní pocit odosobněnosti, prázdnoty, ale i určité mysterióznosti. Druhý snímek zaujme především záměrně nevyváženou kompozicí, kontrastem ostře barevné stěny a temného stínu, v němž je vykrojen malý průhled do sousední pusté a vybydlené místnosti. Autor nastoluje napětí mezi umístěním tohoto bodu, jakoby bezvýznamným, a jeho klíčovostí pro chápání obrazu. Redukce architektonického celku na velké barevné plochy znepokojuje divákovu pozornost a vyvolává dojem vniknutí do snového světa.

Mathieu Bernard-Reymond (*1976) přináší deset obrazů, zobrazujících tuctové, anonymní scény či krajiny. Dříve či později si povšimneme, že se na nich opakují některé osoby, a skutečně, autor své digitální záběry podrobuje počítačovým zásahům. Nejedná se však o „naklonování“, nýbrž „implantaci“ osoby, zachycené v různých časových odstupech. Výsledek není nezajímavý, pouze se můžeme ptát po smyslu tohoto konání, a nápad, uskutečněný v deseti vizuálně poněkud stereotypních exemplářích, je nakonec už k nepřežití.

„Zdá se mi, že fotografie krajiny musí ukazovat něco jiného, než co je jen pitoreskní nebo úchvatné,“ říká další z vystavujících, Corinne Mercadierová (*1955). Autorčiny obrazy z pobřeží tento záměr bezezbytku splňují: jsou neokázalé, syrové, pořízené jakoby letmo a bez velkého výběru scenérie. K jejich syrovosti a oproštěnosti od jakékoli dekorativnosti přispívá i rozostřenost, záměrná ledabylost kompozice, strohé barvy, zvláštní, někdy dramatické osvětlení. Smysl dalších dvou, tématicky odlišných, které zobrazují jakousi kazajku volně levitující v prostoru a židli v přízračném osvětlení, mi zůstal i přes vysvětlení, že se jedná o „nostalgickou imaginaci“, utajen.

Valerie Bélinová (*1964) je zastoupena sérií snímků, jakýchsi černobílých zátiší, jež upoutávají hrou světel a stínů, zdůrazňujících linie snímaných nádob. První fotografie zaujmou, další už představují ušlechtilou nudu, neboť nápad se nikam neposunuje. Dva „portréty“ Patricka Tosaniho (*1954), promítané na papír pokrytý slepeckým písmem, mohou skrývat hlubší význam (evokovat vjemy zrakově postiženého), avšak z hlediska estetického působí jako nápad pro nápad. Za omyl ale považuji relativně velký prostor, věnovaný fotografiím rodilé Angličanky Andrey Keen (*1967). Nepostrádají sice vizuální půvab, ale jsou příliš popisné, a vyznívají sterilně.

Transfigurace tedy dopadla poněkud nevyrovnaně. Pořadatelé slibují další výstavy současné francouzské fotografické tvorby na podzim, tentokrát s větším zaměřením na jednotlivé osobnosti, takže nezbývá než doufat, že budou mít při výběru šťastnější ruku.

(TRANSFIGURACE – Nástin současné francouzské fotografie, Galerie Štěpánská 35, Francouzský institut, Praha 1, po-pá 10-19, so 10-13, vstup volný, do 30.5.)