Kam s tak velkým talentem? - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

18. listopadu 2003, 00.00 | Lucie Bílá poděkovala na stránkách našeho nejoblíbenějšího bulvárního deníku Ondřeji Pýchovi za to, že ji umí vyfotografovat krásnou, a pokřtila jeho výstavu portrétů hvězd showbusinessu s lapidárním názvem Lidi! v Gallery Art Factory. První expozici zázračného dítěte české komerční fotografie v industriálním prostředí galerie, která byla původně tiskárnou, jsme si nenechali ujít!

Ondřej Pýcha (*1974) si jako pozadí zhruba padesátky svých aranžovaných portrétů slavných a nejslavnějších nedovedl představit žádnou klasickou galerii „s bílejma stěnama“, ale prostředí bývalé tiskárny mu padlo do oka, neboť je shledal „manhattanským“. Popravdě řečeno, ani já si nedovedu tyto dokonalé reflexe současné komerční kultury představit jinde než právě tady. Novodobý trend, nemilosrdně zavrhující vše, co zavání vyčpělými hodnotami, jakými jsou krása, harmonie, výjimečnost, romantika, apod., a vytvářející náhradní estetický ideál v jejich opaku, neobyčejně dobře souzní s tímto velmi barevným, rozpustilým a efektním světem, v němž není místa pro realitu.

Autor, který se do hledáčku aparátu dívá od svých třinácti let, je absolventem Střední uměleckoprůmyslové školy grafické, slavné Hellichovky, obor fotografie. Jeho pracovním nástrojem je Nikon 90 a 100, většinou fotografuje na kinofilm. Živí ho především zakázky pro hudební vydavatelství, dále PR snímky i módní fotografie. Po vzoru svých slavných modelů má také on vlastní image: je to vstřícný, nekomplikovaný mladý kluk, který si uvědomuje své kvality, ale i přes denní kontakt s celebritami zůstává „normální“. Alespoň tak působí z rozhovorů, které poskytl několika periodikům. Obdivuje Marka Seligera, Antona Corbijna, Davida LaChapella, je nadšen stylem Helmuta Newtona, k českým klasikům (Sudek, Ehm, Plicka, Sitenský) vyslovil „obrovský respekt“. Nefotografuje přírodu, architekturu ani zátiší.

Sympatický dvorní fotograf celebrit má skutečně talent. Vyzná se v kompozici, umí zmáčknout spoušť ve vhodnou chvíli, dokáže vyhmátnout to, co je na portrétované osobě zajímavé. A především – nikdy nenudí, stále aktivně vymýšlí něco nového. Hvězdy nám představuje jako důvěrné známé, kteří dělají vše pro to, aby diváka udrželi ve stálé pozornosti a v dobré náladě. Rozehrává rejstřík výrazových prostředků, které mají navodit dojem milé potřeštěnosti, dobrosrdečně přehrávané akčnosti, „těžké pohody“, nebo zase naopak atmosféru nadhledu, tajemství. Vše je naaranžované, občas i s lehkým násilím, každá tvář je maska, role. V hluboké defenzívě je kupodivu erotika nebo alespoň tolik oblíbený dvojsmysl. Jako by to byla ona pomyslná hranice, za kterou už není nic než hýřivě barevná pustina komerce.

Expozice podává celkem názornou instruktáž, jaká že jména jsou právě in. Kromě Lucie Bílé ve dvojím vydání tu jsou Black Milk, Simona Krainová s Bořkem Slezáčkem, Tomáš Rosický, Těžkej Pokondr, Jan Svěrák, Leoš Mareš, Mersí, Boldy, bývalý pan prezident, z cizozemských například Celine Dion či divý Ozzy. Nápady, v jaké scénce je zachytit, se navzájem předstihují ve ztřeštěnosti: Tomáš Dvořák v elegantním obleku a tretrách provádí skok do dálky přes barové stoličky, Vladimír Šmicer dribluje několika míči se známým odháknutým emblémem z nepochopitelných důvodů uprostřed bibliotéky strahovského kláštera, Jirka Korn za soumraku či před svítáním odpaluje golfovou holí míček z úst své choti, ležící na zádech mezi jeho nohama, Tomáš Hanák vytahuje rybářským prutem z vody oškubanou mrtvolku kuřete …

Někdy ovšem nepřijdou žádné oslnivé nápady. Pak musejí Jana Kirschner (stále) a Deph (jednou) hystericky křičet (naštěstí nejsou slyšet), Anně K. začnou divoce vlát vlasy, Martin Kučaj je přistižen u pisoirů a Ivan Manolov obdrží, zřejmě počítačovou cestou, démonicky nasvícený zrak. Posunutí barevného spektra se na Pýchových obrazech objevuje poměrně často a působí neprofesionálně. Rovněž značně odvážná perspektiva, vedoucí v několika případech k deformaci těla objektu, je diskutabilní.

Je tu však i několik portrétů, na nichž autor dokazuje, že rozhodně umí. Většinou jsou to ty, které v sobě obsahují napětí mezi atraktivitou a civilností, kdy portrétovaní mají možnost být více sami sebou (Dan Bárta). Fotograf si dokáže dobře poradit i s čtvercovým formátem, který mají dvě z jeho nejlepších prací – černobílé portréty Richarda Müllera a - ještě lepší, charismatičtější a více autentické - Ivy Bittové. Čtvercem je i rafinovaně jednoduchý barevný portrét Tomáše Rosického se zajímavou kompozicí. Skvělý záběr Alanis Morissette „v civilu“ na lavičce je shodou okolností Pýchovou nejúspěšnější fotografií (zpěvačka si ji vybrala na obal svého alba).

Ondřej Pýcha se neohlíží. Jeho světem je současnost, kariéra nemá zatím žádné zatáčky či slepé ulice. „Focení je nejvíc o důvěře,“ říká módním obratem. Omyl Ondřeji, chce to krom talentu a zvládnutého řemesla i životní zkušenost, schopnost nezůstat na povrchu a nenechat se oslnit, mít cit a umět vidět i to, co vidět není. Komerce by neměla být programem na celý život.

(Ondřej Pýcha: LIDI!, Gallery Art Factory, Václavské náměstí 15, Praha 1, po – ne, 10 – 18, vstup 50, do 28.11.)