Kam zmizely negativy Miloně Novotného - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

22. října 2003, 00.00 | Jen málokdo si s sebou na dovolenou nevezme fotoaparát, neboť vzpomínky si přímo říkají o vizuální dokumentaci. Učinil tak i fotografický samouk Miloň Novotný při cestě do Londýna v památném roce 1968. Soubor snímků, který odtamtud přivezl, je považován za jeden z nejlepších v historii české fotoreportáže. Některé z fotografií můžete právě nyní vidět na výstavě, kterou mu uspořádala virtuální World Webphoto Gallery.

Bohužel se jedná o výstavu posmrtnou, neboť tento umělecky i lidsky světlý zjev náhle ukončil svou pozemskou pouť roku 1992 ve věku dvaašedesáti let. Tedy právě v okamžiku, kdy se zdálo, že k němu osud po více než třiceti letech komunistického zahlížení obrací svou vlídnější tvář. Bylo to ale opravdu jen zdání. To, že totalitní režim Novotnému, který měl jako syn zámečníka a zemědělské dělnice paradoxně ideální původ, prakticky znemožnil publikovat, takže i umělcovy snímky v zahraničí vycházely buď anonymně nebo pod cizími jmény, ale i Novotného neokázalost a přísnost sama k sobě způsobily, že jeho tvorba nebyla dostatečně doceněna. V současné době o umělecký odkaz Miloně Novotného pečuje fotografka Dana Kyndrová. I její zásluhou dnes již nikdo nepochybuje o tom, že se jedná o klasika české reportážní fotografie a dokumentu.

Miloň Novotný byl neobyčejně plodný autor, který v některých obdobích publikoval kolem pěti set prací ročně. Nikdo ale už nezjistí, kolik vedle toho vytvořil negativů, které dávno neexistují. Kromě těch, jež zmizely za vlády bolševika, se ovšem jedná i o snímky, zničené samotným autorem poté, co je podrobil nemilosrdné a velmi náročné selekci. Škoda. Stálo by za to zjistit, jak vypadaly práce, které Miloň Novotný považoval za druhořadé ve srovnání s dokonalými záběry, jež se zachovaly.

World Webphoto Gallery přináší pod názvem „Pravá jména věcí“ 27 Novotného černobílých snímků. Ačkoli nejsou opatřeny popisky, dá se u mnoha z nich odhadnout, že byly pořízeny v Čechách, v autorově oblíbeném Londýně, v Moskvě, New Yorku, v Japonsku či v Indii, a to zřejmě převážně v šedesátých a sedmdesátých letech. Zmíněná absence popisků, kterou v mnoha případech pociťuji jako nedostatek, u reportážních a dokumentárních fotografií pak téměř bez výjimky, tady spíše zdůrazňuje jeden osobitý fenomén Novotného tvorby. Přestože se žánrově zařazuje do výše uvedené kategorie, ve skutečnosti její hranice bohatě přerůstá směrem k fotografii umělecké. Novotného citlivý pohled je leckdy i psychologizující, jako by zachycoval jemná duševní hnutí v tvářích zachycených osob. Nejednoznačnost místa, času a děje na snímcích, způsobená nepřítomností popisek, dává vyznít právě estetické kráse fotografií, autorově citlivosti pro obyčejné lidi i pro atmosféru situace, a nakonec také technické bravuře. Zapomenout nesmím ani na koření těchto záběrů, Novotného jemný humor.

Není mnoho reportážních fotografů, kteří si stejně cení krásy jako obsahu. Přesněji, je jich málo. A Miloň Novotný mezi ně patřil. Výtvarná krása jeho obrazů není obsahu nijak na újmu, neboť fotograf měl dokonalý smysl pro okamžité zhodnocení situace a vyhmátnutí nejvýstižnějšího okamžiku i detailu. Vlastní mu byla i zcela originální schopnost nahlédnout pod povrch zdánlivě všední či rovnou banální situace a objevit její skrytý půvab.

Takovým ukázkovým příkladem (v expozici označen číslem 22) je snímek, na němž malý černý chlapec pozoruje ryby, plovoucí v láhvi. Bezprostřednost a půvab výjevu jsou ještě podtrženy neobyčejnou plasticitou snímku, jejímž působením vyznívají rozostřené mrakodrapy v dáli nad vodní hladinou téměř chiméricky. Jako by chtěl autor naznačit, že stejně vzdálená je chlapci, zaujatému kouskem přírody v láhvi, hlučná civilizace. Nabízí se zde srovnání s „obyčejnými zázraky“ Keitha Cartera, kdyby ovšem Carterovy obrazy nebyly aranžované. Rovněž například námět fotografie č. 3, na němž je prodavač u stánku kdesi na periférii, se mohl pohledem jiného fotografa stát docela slušným žánrovým obrázkem. Novotný mu však vdechl život: z prázdné ulice mezi otlučenými domy čiší vlhko a chlad, proti kterým jsou i prodavačův kabát a placatá čepice nedostatečnou ochranou.

O autorově neobyčejném nadání svědčí i rozpětí jeho vyjadřovacích schopností. Vedle neokázale poetických záběrů všedního života (dívky s flétnami, č. 7) umí ve stejně obyčejné situaci navodit i dramatickou náladu (mladý kamelot na večerní ulici, č. 17), a odpovídajícím způsobem - jako filmovou sekvenci - zachytí také třeba jízdu mondénní čtveřice v kabrioletu. Ať se zaměří na cokoli, nikdy nenudí, neboť idea, myšlenka, nápad jsou prvním přikázáním tohoto umělce.

Dobře si fotografie prohlédněte. Třeba mi dáte za pravdu, že Miloň Novotný do puntíku naplnil představu, vyslovenou slavným Henrim Cartierem-Bressonem: „Zdvihá-li fotograf aparát k oku, podvědomě klade do stejného bodu oko, hlavu i srdce. A onen zlomek vteřiny výběru je jediným tvůrčím okamžikem fotografa; je to nashromáždění zkušeností, stylu života, způsobu myšlení, kultury, citlivosti a imaginace, náhody - a co já vím čeho ještě."

(Miloň Novotný: PRAVÁ JMÉNA VĚCÍ, World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz, do 3. 11.)