Kanada očima českého fotografa - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

8. září 2006, 00.00 | Také vám kdysi říkali, že se na své povolání máte připravovat již od útlého mládí? Životní cesta fotografa Josefa Sloupa (*1946) je důkazem, že na to, co by skutečně chtěl dělat, může člověk klidně přijít až mnohem později. Fotografovat začal až po třicítce, a dnes má na kontě nejen spolupráci s mnoha časopisy a agenturami, ale i ceny ve dvou ročnících soutěže Czech Press Photo. Nyní je zářijovým hostem virtuální World Webphoto Gallery.

Probuzení vážného zájmu o fotografování u Josefa Sloupa časově souvisí s jeho emigrací do Kanady. Snad jej podnítila fascinující severoamerická příroda, ale spíš byl reflexí nové skutečnosti, do níž muž, blížící se střednímu věku, přišel, a která byla oproti šedi a krotkosti komunistické normalizace barevná a plná života. Právě to můžeme totiž vycítit z jeho fotografií – navzdory dvanácti letům, které v Kanadě strávil, zůstala neotupená jeho schopnost nacházet okamžiky a situace, plynoucí z odlišné mentality i zvyklostí.

Josef Sloup za mořem vystudoval fotografii, později pracoval ve studiu jako portrétní fotograf, ještě později absolvoval kurs reklamní fotografie, a začal se živit jako volný tvůrce. Roku 1992 se rozhodl pro návrat do vlasti. Od té doby jsou hlavním pilířem jeho tvorby reportáže včetně doprovodných fotografií, s nimiž se můžeme setkat zejména v časopise Koktejl, pro který Sloup jistou dobu pracoval i jako obrazový redaktor.

Způsobem pohledu může Josef Sloup připomínat Vladimíra Birguse, jeho zpracování námětu je však méně chladně výtvarné, je v něm naopak více humoru a lidského tepla. Pětatřicítka barevných snímků, vystavená ve virtuální galerii pod souhrnným názvem Kanaďané, prozrazuje autora, uvyklého stylu, který vyžaduje „učesání“ syrové reportážní fotografie do podoby, stravitelné pro čtenáře populárně psaných magazínů. Toto určité přizpůsobení je fenoménem současnosti, která preferuje stravitelnost kvůli konzumentovi, jehož vzdělání a zájem má sice širší rádius než tomu bylo dříve, zároveň však jde podstatně méně do hloubky. Autor čtenáři nabízí hezké a dílem i velmi vtipné momentky, jakési žánrové obrázky, jejichž pointu však zapomenete, než otočíte další stránku. I v tom můžeme najít reflexi dnešního světa, kdy téměř vše je určeno pro rychlou spotřebu, a co bylo včera, už je staré.

Mě osobně nejvíc zaujaly snímky, které jsou méně dílem okamžiku a naopak více výtvarně vynalézavé. Děti, bruslící na kluzišti uprostřed města, včetně scenérie, jakoby zarámované oblouky osvětlení i jejich odrazem na hladké ploše, děvčátko u prolézaček, které vypadají jako barevná miniatura obrovité zástavby v pozadí, lidé, sedící pod stínem, jenž na hladkou stěnu promítá zvlněná římsa. Anebo dvě postavy – člověk se svým stínem v průhledu mohutné skulptury. Zaujmou ale i autorem přesně načasované záběry: tázavě se obracející člen vojenské kapely ve stínu mrakodrapů, husa, která si zvědavě prohlíží pasažéry v minivláčku, či asijský majitel ve dveřích svého obchodu se svatebními róbami.

Srovnám-li však Sloupovy vypointované momentky se záběry jiných žánrově spřízněných autorů, konkrétně např. Františka Dostála (beru samozřejmě v potaz, že Sloup fotí barevně a Dostál černobíle), s lítostí konstatuji, že jejich kvalitě zůstal autor něco dlužen. Vlčák, prohlížející si v galerii expresivní obrazy, je fantastickým námětem – pokud by záběr byl šťastněji, tj. zajímavěji komponován, nebyl rozostřený a barevně nepravděpodobný. U dost fádně působícího snímku č. 23 je zase poměr tmavé, zastíněné plochy v popředí příliš velký (což je oblíbená chyba začátečníků). I zmíněná husa není bez vady: škoda, že se její hlava ztrácí na bílém pozadí. Také v případě dvou mužů, sedících na trávníku na skulpturách ušatých zvířátek, mohl vzniknout působivý humorný snímek. Aktéři scény, živí i neživí, jsou bohužel zabíraní příliš zdálky, takže málo vynikne např. zvědavý „pohled“ kovového zvířátka na jednoho z mužů, a čitelnosti snímku příliš neprospěje ani malý kontrast. Autoři zároveň do expozice zahrnuli i několik fotografií, které možná mají své opodstatnění jako doprovod k reportáži (č. 4, 8, 15), ale smysl jejich umístění jako samostatných artefaktů mi uniká.

Výstava fotografií Josefa Sloupa ukazuje další rozměr virtuální galerie, která se vedle léty prověřených fotografických velikánů typu Tarase Kuščynského, Jana Saudka či Markéty Luskačové nebojí dát prostor i autorům „užitkové“ fotografie, tvořících hlavně pro média. V osobě Josefa Sloupa se navíc jedná o tvůrce, který na poměrně dlouhou dobu ztratil kontakt s českým prostředím, a tedy i s potenciálním publikem. Otázkou však je, zda objem Sloupovy tvorby nemá někdy negativní vliv na její kvalitu.

(Josef Sloup: KANAĎANÉ, World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz, do 3.10.)