Když si fotografové začnou pohrávat s divákem - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

14. května 2003, 00.00 | Cyklem černobílých záběrů pražské architektury “Ignác” chtěli autoři Lukáš Jasanský a Martin Polák vytvořit iluzi atmosféry počátků fotografování. Výsledek však dopadl poněkud rozpačitě, neboť nápad je postaven pouze na úmyslných prohřešcích proti fotografickým zásadám ...

Tvůrčí dvojice ve složení Lukáš Jasanský (*1965) a Martin Polák (*1966) se do povědomí ctitelů fotografického umění zapsala v poslední době zejména realistickým, syrovým a nepřikrášleným pohledem na český venkov – krajinu i lidská sídla. Tímto deromantizujícím pojetím jako by umělci vystoupili proti přežívajícímu trendu idealizování oblíbeného námětu: soustředili se na jinými fotografy opomíjené fádní scenérie plochého, do dálky otevřeného Polabí a dali divákům na vědomost, že vesnice mají s líbivou lidovou architekturou už dávno jen málo společného. Výstava pětadvaceti černobílých snímků tvůrčího tandemu, nazvaná prostě „Ignác“, kterou můžete do 8. června shlédnout v Ateliéru Josefa Sudka na Újezdě, je věnována známým budovám v Praze. Jedná se o autorský výběr ze souboru, jehož vznik je datován léty 1998 až 2001, a který byl prezentován již dvakrát – v Městské knihovně v Praze a v rakouské Kremži.

Jasanský s Polákem se většinou zaměřili na celky a polocelky objektů, pro něž není žádnou chybou použít slovo „zprofanovaný“: jako příklad uvedu letohrádky Hvězda a Belveder, Národní divadlo, Rudolfinum, Matyášovu bránu, Staroměstskou radnici) a nechybí ani známý pohled na Prahu přes svatomikulášskou kupoli. V menší míře věnovali pozornost i architektuře mladšího data vzniku (bývalý stranický hotel Praha, Loosova vila v Dejvicích, budova ČVUT tamtéž).V tiskové zprávě se o způsobu, jakým své záběry koncipovali, praví: „Jakoby nejistě komponované, někdy nedoostřené snímky pražských budov mohou připomenout staré obrázky prvních fotografů, na které pohlížíme trochu s úsměvem nad krásou naivního záběru a trochu s obdivem, jaké to muselo být tehdy dobrodružství fotografovat.“ A skutečně: ne všechny fotografie, zdá se, bezezbytku využívají předností černobílého materiálu. Některé právě nehýří kontrasty (Vyšehradská brána), mnohé jsou neostré, kompozice občas znatelně pokulhává (letohrádek Hvězda bez špičky) a působí amatérsky. Vysvětlení autorského záměru, které podává tisková zpráva, nebylo v době mé návštěvy z interních důvodů k dispozici. Divák tak neměl žádné vodítko pro to, aby pochopil, proč mají vystavené snímky rozdílnou kvalitu.

„Že takto dokážou působit fotografie současné, je buď obdivuhodné mistrovské umění autorů, v němž se snoubí zkušenost a profesionalita s dětskou hravostí, nebo podivná nadpřirozená hra, do které jsou Jasanský s Polákem sami vtaženi,“ pokračuje dále text tiskové zprávy. Přikláněla bych se k variantě hry, neboť tomu nasvědčuje i zvláštní nápad autorů, aplikovaný opět na část snímků: pokaždé na nich najdeme nějakou postavičku. Při bližším ohledání se můžeme důvodně domnívat, že se jedná o téhož „figuranta“, jen vždy dosazeného do jiné „role“: vleže, vsedě, s rukama vbok, po pás ve Vltavě i skotačivě vyčuhujícího z roští pod monstrózním hotelem. Tento nápad však bohužel vyznívá spíše rozpačitě.

Osobitý Jasanského a Polákův styl, který svou pronikavou civilností a demýtizací jakoby charakterizuje atmosféru začátku tisíciletí, a jenž přinesl vynikající ovoce zejména ve výrazném cyklu Krajiny (výběrem čtyř prací zastoupeném i na nedávné společné výstavě fotografů ze zemí střední Evropy a amerického Středozápadu v domě U Kamenného zvonu), v případě „Ignáce“ poněkud vyšeptal. Autorský záměr zůstává i přes výše uvedené vysvětlení nejasný, což je možná důsledek nevyváženosti výstavního souboru: zatímco některé snímky působí opravdu naivně, jiné splňují estetické i technické nároky, kladené na kvalitní černobílou fotografii. Pro diváka může být problémem identifikovat koncepci autorů jako hru – a to zejména při absenci jakéhokoli vodítka -, neboť zdánlivě klasicky seriózní přístup k námětu (černobílý materiál, tradiční objekty fotografického zájmu i moderní, esteticky zajímavé budovy, efekty světla a stínu) zkrátka mate. Podezření, že autoři vystavují kvalitní snímky spolu s těmi, které se „nepovedly“, se rozptýlit asi nepodaří. Vysvětlování pointy není nejlepší způsob, jak vyprávět anekdotu; tuto situaci však dojem z výstavy poněkud připomíná.

(Lukáš Jasanský, Martin Polák: IGNÁC, Ateliér Josefa Sudka, Újezd 30, Praha 1, út-ne, 12-18, vstup 20/10, do 8. 6.)