Když voda a světlo čarují - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Spacek akty

Spacek akty

26. listopadu 2004, 00.00 | Vstoupíte-li v těchto dnech do Galerie Louvre na Národní třídě, ocitnete se v pohádce. Nebo alespoň ve snu. Všude kolem vás se budou míhat půvabná a pružná těla vodní vil, zahalená jen do stříbřitých bublinek. Potápějící se fotograf (či fotografující potápěč) Libor Špaček zde totiž 3. listopadu zahájil výstavu svých unikátně pojatých fotografií.

Libor Špaček přiznává, že tato první velká výstava je jeho velkou satisfakcí za několik let pilné práce, hledání a experimentů, které nakonec jeho fotografický styl dovedly k dokonalosti. Jen si to představte: fotografovat a zároveň hlídat, aby pohyby a výraz tváře modelky byly přirozené („voděvzdorné“, jak říká Špačkova přítelkyně a nejoblíbenější fotografický objekt, Sabina Časarová), kontrolovat osvětlení, a to všechno ve skafandru a s kyslíkovým přístrojem. Tedy nic jednoduchého, vždyť fotografování pod vodou má navíc své vlastní optické zákony. Čemuž se v případě těchto éterických, rozhodně nikoli samou snahou upachtěných obrazů, téměř ani nechce věřit. Život Liborovi neusnadnili ani mnozí fotografové v „malém českém smrdutém rybníčku“, kteří hlasitě dávali najevo, že tomu co dělá, nevěří. Ano, spojení klasických technik ateliérové fotografie se snímáním pod vodou mohlo skutečně působit nevšedně, ale proč nezkusit něco nového, zvlášť, když k tomu má někdo lepší předpoklady než většina ostatních?

Skutečně není nejlehčí nenechat se zviklat, a jít si za svým. I kdyby se to ale stalo, byl by Libor Špaček dobrý fotograf, třeba reportážní. To, že se zařadil mezi nejpozoruhodnější zjevy české fotografické scény, potvrdil i šéf Grafiky Publishing Jan Březina, který Špačkovu výstavu otevřel. Mezi návštěvníky jsem zaslechla několik pozitivních názorů, jeden mi ale připadal zvlášť trefný: „Kdybych inscenoval Dvořákovu Rusalku, chtěl bych, aby scénu vyzdobil Libor svými fotografiemi.“ Tahle poznámka byla zajímavá i z jiného důvodu; jako by vyjadřovala vlastní charakter autorových snímků. Ano, většinou se jedná o akty, půvabná ženská těla, která nemohou nechat žádného zdravého muže v klidu. Umělec jim svým pojetím dodává zdravou porci smyslnosti, celý výjev však halí do závoje nepřeslazené, současné romantiky. Špačkovy akty pod vodou jsou vzrušující a romantické, a je právě uměním autora, jak dokáže obě tyto vlastnosti sladit v jeden působivý (a obrazově důvěryhodný) celek.

Expozici v Galerii Louvre tvoří asi třicítka většinou černobílých fotografií, jejichž rozměr se pohybuje od 50 x 37,5 cm do 58 x 41 cm. Barevné snímky jsou zde zastoupeny jako protipóly svých černobílých inverzních variant, což poskytuje zajímavý efekt i srovnání. Tím, že jsou všechny práce datovány letošním rokem, jako by autor naznačoval, že i v jeho tvorbě začal jakýsi předěl. Doba hledání vlastního výrazu i toho, jak jej technicky pojmout, je pryč, teď už se dočkáme hlavně vybroušení Špačkova unikátního stylu. Autor v současné době hlavně pracuje s klasickým profesionálním aparátem CANON EOS 3 s příslušnými objektivy a používá voděvzdorná pouzdra z polykarbonátu od firmy BS Kinetics, která mu dovolují ponořit se (a fotografovat) až do hloubky 80 m. Nevyhýbá se však ani digitální technice (CANON D10). Zajímavostí je, že kromě speciálně vyrobených světel na 230/110 voltů s výkonem 1000W občas používá pod vodou i externí blesk, a jako doplňující světlo silné potápěčské baterky.

Voda a světlo. Dva prvky, které rozhodujícím způsobem utvářejí akty pod vodou Libora Špačka. Možná, že jen uskutečnil tajnou touhu fotografů několika generací po jakémsi odhmotnění krásných těl, která fotografovali. Z mnoha snímků přece cítíme snahu zbavit model pozemské profánnosti a povýšit jej na ideál, překračující všechny, i fyzikální zákonitosti. Měli ale k dispozici jen světlo, takže zůstali tak trochu na půl cesty. Libor Špaček však zkrocením vody dokázal tuto vizi naplnit zcela.

(Libor Špaček: UNDERWATER FINE ART NUDES 2004, Galerie Louvre, Národní 20, Praha 1, do 29.11.)