Kolik bývalých bachařů si zaplatilo zájezd do Terezína? - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

31. července 2003, 00.00 | Je prvním žijícím českým autorem, který byl vybídnut, aby uspořádal přehlídku svého díla v prestižních prostorách pražského Rudolfina. Není divu, Pavel Baňka je významným a mezinárodně uznávaným autorem, jehož originální vnímání reality pokaždé překvapí, či ještě lépe – zaskočí. Výstava jeho dvou fotografických cyklů, spojených do jednoho vizuálně i filosoficky provokujícího útvaru, právě probíhá ve Veletržním paláci.

Otázku, která otevírá tento text, si položil fotograf Pavel Baňka (*1941), když poprvé navštívil Terezín. „Původně vojenská pevnost s tímto vězeňským komplexem na mne působila jako důstojný zpovědník, uchovávající vyzrazená tajemství,“ říká. Myšlenka ho napadla vlastně až poté, co vyslechl komentáře turistických průvodců v několika jazycích, mimo jiné i v němčině. Možná i pod jejím vlivem pak začal vznikat cyklus černobílých fotografií, zachycující různé podoby terezínských interiérů. Umělec přiznává, že nikdy předtím, tj. před rokem 1996, nepracoval na ničem, co by mělo povahu politického dokumentu, a patosu podobných míst se přímo vyhýbal. Jak uvidíme dále, má i série snímků z Terezína, vznikající podle Baňkových slov s dlouhými přestávkami až do roku 2002, do politického dokumentu daleko.

Výstava pod názvem „Terezín/Mansfield – Mansfield/Terezín“ vznikla ze dvou původně samostatných fotografických souborů, přičemž „Terezín“ dosud nebyl v České republice nikdy vystaven. To, co obě kolekce spojuje, jsou záběry opuštěných interiérů, kde je však atmosféra dosud intenzivně poznamenána lidskou přítomností, zejména utrpením a bolestí, i když v každém z obou případů jiného druhu. Mansfield, podle Baňky „obrovský komplex rudých cihlových budov, opuštěných, avšak zvenku stále působivých svou postviktoriánskou elegancí“, byl totiž dříve ústavem pro dlouhodobě nemocné a nepohyblivé děti a mladistvé z amerického Connecticutu. Přestože se autor věnoval jiným tématům, záhadný objekt, jenž sousedil s jeho dočasným bydlištěm, ho doslova vtáhl do svých útrob. Nalezl gigantické skladiště zdravotnického zařízení, nábytku, vozíčků, kolečkových křesel a přístrojů: „Pohled na ně mne uvrhl do duševního zmatku.“

Stejně jako v případě Terezína umělec neusiloval o politický dokument, byl v Mansfieldu dalek toho, aby vytvořil dokument o chátrajícím liduprázdném obřím depozitáři. Během pouhých čtyř měsíců loňského roku však vznikl sevřený cyklus sedmnácti barevných fotografií dvou velkých formátů, zobrazujících interiéry malých prázdných místností, které Baňka našel v jedné zvlášť zachovalé budově na okraji komplexu. Způsob obrazového ztvárnění je pro tohoto autora typický: každá fotografie má totiž malířskou koncepci, přesněji vypadá jako abstraktní obraz sestavený z výrazných barevných ploch a detailů, jimiž může být blok elektrických zásuvek stejně jako neumělý pokus o vytvoření hvězdnaté oblohy na stropě. „Fotografoval jsem je jako obraz v paspartě, tvořené pruhem podlahy a stropu, někdy i bočních stěn,“ vysvětluje Pavel Baňka. Tímto způsobem snímal i strop, „každodenní obzor pohledu dětí upoutaných na lůžko“. Dlužno říci, že právě tento pohled je tak autentický, že vzbuzuje v divákovi až pocity závrati.

Série z Terezína je naproti tomu tvořena pouze šesti černobílými fotografiemi velkého formátu. Autor se zaměřil na kontrast stroze účelových interiérů, v nichž se dozvuky barokní architektury projevují smělými klenbami, a – dnes již během času vlastně rovněž historických – novodobých prvků kolektivního ubytování: kachlíčkových stěn, vybetonovaných podlah, dlouhých řad vodovodních kohoutků, věšáků, jednoduchých lavic, a rovněž třeba elektroinstalace, bez sebemenší estetické snahy vedené po povrchu. Opuštěnost těchto míst jako by vyvolávala dávno zapomenuté stíny lidí, kteří zde pobývali, a užití protisvětla linoucího se ze zamřížovaného okna zase evokuje touhu po svobodě.

Výstavním souborem o Terezíně a Mansfieldu Pavel Baňka opět dokázal, že patří k nejcharismatičtějším českým výtvarníkům. Bez jeho invence a niterného citového vkladu, který je o to opravdovější, že umělec přistupoval k oběma objektům bez povinné citové zátěže, by podobný projekt zřejmě vyzněl jako pouhý efektní experiment. Přestože se – zejména v případě Mansfieldu – jedná o obměňování stejného modelu jen se zdánlivě nepatrným posunem, nemáme dojem, že by snímky nudily nebo jinak se vyčerpaly. Baňkův minimalismus je funkční: kromě originálního výtvarného zpracování zprostředkovává divákovi i pocit stereotypu a toho, co si jako zdravý nikdy zcela neuvědomí: že totiž nemocným čas utíká mnohem pomaleji.

Vězení a nemocnice. Na Baňkových fotografiích mají jejich interiéry cosi společného a zároveň ostře kontrastují. I v tom spočívá ono nedefinovatelné napětí, které nenechává divákovo vnímání v klidu. A právě napětí, pokus o zachycení pomíjivosti, autentičnost, nepopisnost, schopnost filosofického nadhledu a vše korunující originální a křehká imaginace jsou poznávacími znaky formálně i tématicky neobyčejně rozmanité tvorby Pavla Baňky.

(Pavel Baňka: TEREZÍN/MANSFIELD – MANSFIELD/TEREZÍN, 2.patro Veletržního paláce, Dukelských hrdinů 47, Praha 7, vstupenka zahrnující Pražské bienále 150/70, do 5. 10., v expozici nebylo dovoleno fotografovat)