Kouzlo okamžiku a trvání v čase - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

10. prosince 2002, 00.00 | Jedna mladá herečka nedávno uvedla v magazínovém interview, že při sobě stále nosí fotoaparát. Zvěčňuje všechno, co ji zaujme, a tak se snímky vlastně stávají jakýmsi jejím deníkem. Zřejmě nevědomky, ale jinak docela přesně učinila skutkem radu, kterou fotograf Bohdan Holomíček dává všem začínajícím fotografům. Neboť z vlastní zkušenosti dobře ví, že tyto na první pohled všední okamžiky jsou neopakovatelné. Mnoho lidí zatouží během svého života vrátit se ve vzpomínkách zpátky, nemají však nic, čím by mohli svou cestu proti toku času podpořit.

Vzpomínky a paměť mohou být stejně tak kletbou jako bohatstvím, záleží na tom, co člověk prožil, a možná ještě více, do jaké podoby své zkušenosti přetavil. Přiznávám, že jsem znovu a znovu fascinována starou pravdou, že to, zda je něčí život takzvaně šťastný, není vůbec závislé na postavení, majetku, ani dalších věcech, které lze považovat za záviděníhodné. Nahlédneme-li do životopisu Bohdana Holomíčka, možná nám připadne, že je to osud pro umělce až příliš obyčejný. Ale zřejmě právě proto tvoří fotografie, jejichž působivost netkví v překvapování pozorovatele bůhvíjakými divy, nýbrž v silné emotivní výpovědi o každodenním životě. Uměním pak je, že zážitky soukromého charakteru dokáže zpracovat takovým způsobem, že přestávají být intimní záležitostí a stanou se zprávou o světě, nebo alespoň o určitém jeho koutu v jisté době. Snímky jsou černobílé, a to zřejmě proto, aby barvy nezakrývaly onu šedou, často smutnou skutečnost, jak výstižně říká Jan B. Hurych. A aby se v nich nerozpustilo kouzlo okamžiku a jinde zase ono trvání v čase, dodává.

Ano, kouzlo okamžiku a trvání v čase je přesně to, co vás na první pohled osloví na Holomíčkových sedmadvaceti fotografiích, které jsou poslední letošní výstavou virtuální World Webphoto Gallery. Nemám moc ráda zvyklost, podle níž mají být prosincové aktivity zaměřeny „vánočně“ nebo dokonce „bilančně ke konci roku“, ale myslím, že právě tato expozice se svým charakterem hodí k zamyšlení a klidu dlouhého zimního večera. Zmíněné kouzlo okamžiku a trvání v čase se totiž díky autorovu citlivému pohledu prolínají a vytvářejí zvláštní realitu: situace na snímcích nás oslovují tak, jako bychom je sami prožili, i když děti na nich nejsou naše a zobrazenou krajinou jsme možná nikdy nejeli. Ano, podobné zážitky a postřehy máme také – jen pokaždé propadly naším vnímáním jako sítem a nás nikdy nenapadlo je zachytit.

Kolikrát jsme třeba v zimě jeli venkovskou otevřenou krajinou a padal na nás pocit opuštěnosti, když se za sklem míhaly holé větve stromů, trčících z polí, na nichž ležel mokrý sníh. Pro nás všední zážitek, pro umělce však pocit, který stojí za zaznamenání. A tak, navštívíme-li druhý virtuální sál galerie, najdeme zde hned několik krajin, zachycených tak, jak je Bohdan Holomíček vidí nejčastěji: okénkem, někdy i přes volant svého auta, pohled jako výseč ze skutečnosti. Je tu zima mrazivá a jasná, syrové předjaří nebo možná pozdní podzim, a dokonce léto. Zdá se, že fotograf nejméně ve dvou případech zachytil podobu téhož místa z různých úhlů, za odlišného počasí i osvětlení, čímž zdůraznil proměnlivost a jedinečnost každého okamžiku, ač se scenérie (třeba i po léta) zásadním způsobem nemění. Jednou nám, možná z žertu, podává i pohled z druhé strany – a je z toho působivý záběr starého auta, opuštěného na silnici uprostřed polí s odtávajícím sněhem. Umělcovým úmyslem rozhodně není vytvářet konkrétní krajinářské obrazy, nýbrž zachytit atmosféru, a proto se nebrání ani průhledu zamlženým sklem či kapkami deště, protisvětlu a odrazům.

Ačkoli už je většinou nevnímáme, jsou tu stále s námi: reklamy a propaganda vůbec. Právě proto, že je příliš nepouštíme do svého vědomí, často ani nepostřehneme jejich prvoplánovitost a stupiditu, která v různých souvislostech ještě vynikne. Bohdana Holomíčka zaujalo právě toto kouzlo nechtěného a správným úhlem pohledu vytvořil jakési komorní grotesky. Jediným problémem této části expozice je příliš malý rozměr fotografií, který snižuje rozlišitelnost obrázků a sloganů reklam, a tím často nedopřeje nápadům zcela vyznít.

A pak tady máme fotografie a momentky z rodinného alba. Všímavějším neunikne, že na všech je nejdůležitější „osobou“ pes. Ať už je to přirozeně působící „dvojportrét“ autora se čtyřnohým oblíbencem, záběr batolete v postýlce, kde je však podle kompozice zcela jasné, že byl pořízen hlavně kvůli psovi, nebo zřejmě aranžovaný snímek, na němž psík bezradně sedí před záhadou tajuplného kabalistického obrazce na zdi. Úplně odlišný je záběr, na němž je zachycen pes v rychlém běhu po písčité mořské pláži. Rozostření, způsobené pohybem, a omezená světelnost snímku, pořízeného při oblačném západu slunce, mu dodává podmanivou atmosféru snu nebo prchavé vzpomínky. Zvíře tedy slouží i jako jakýsi „odlehčující“ prvek, který pomáhá fotografie, zachycující rodinné prostředí, zbavit v některých případech přílišné subjektivity. Tu však vyvažuje také bezprostřednost autorova pohledu.

Vystavené fotografie Bohdana Holomíčka jsou takové, jak je známe: citově angažované, laskavé, spontánní a přesto kultivované, prozrazující pozornost a všímavost. Zachycují věci, situace a scenérie na první pohled obyčejné, důvěrně známé téměř každému. A v tom je právě jejich kouzlo: při pohledu na ně si teprve uvědomujeme, že to, co sami denně míjíme, děláme a prožíváme, tyto okamžiky v mnoha variacích jsou barevná vlákna, z nichž je utkán náš život.

(Bohdan Holomíček: SRDEČNĚ ZDRAVÍM, World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz)