Krajina podle Wenderse, příroda podle Hellera - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

22. ledna 2002, 00.00 | Oba mají k fotografii úzký vztah, ani pro jednoho však vlastní fotografická tvorba nepředstavuje hlavní zdroj obživy. Americký filmový režisér německého původu a český podnikatel v oboru digitálního zpracování fotografie nyní vystavují v malých expozicích své snímky krajiny a přírody. Wenders vypráví o velkoleposti, Heller o tichých zázracích.

Wim Wenders je německý režisér, jehož domovem je už jistou dobu Amerika. Z jeho tvorby jsou asi nejznámější filmy „Stav věcí“ (oceněný roku 1982 Zlatým lvem v Benátkách) a „Paříž, Texas“, který pro změnu obdržel roku 1984 Zlatou palmu v Cannes. Ve slovnících se o něm dočtete, že výrazně ovlivnil dějiny německého a mezinárodního filmu a že jeho osobitá estetika má hodně společného s umělcovým vztahem k hudbě, zejména rockové.

Nový pohled na tuto zajímavou osobnost nám nabízí pražské kino Aero, v němž právě probíhá ve spolupráci s Goethovým institutem Praha retrospektiva Wendersových filmů. A protože jen málokdo ví, že Wim Wenders se úspěšně věnuje i fotografování, usoudil pořadatel přehlídky, že by bylo moudré, seznámit filmové fanoušky i s jeho záběry. A tak jich zhruba dvacítku umístil v předsálí kina. Úmysl pěkný, řešení však nepříliš šťastné. Stěna zakouřeného, byť útulného bistra totiž není to pravé pozadí pro výstavu fotografií, hluk pohostinského zařízení tohoto typu má daleko k atmosféře, kde by divák mohl v klidu a pohodě vstřebávat své dojmy.

Co nám nabízí filmový režisér v pohostinské roli fotografa? Převážně krajinu. Ačkoli snímky nemají popisky, téměř jistě vás napadne, že vznikly ve Spojených státech. Kdo viděl film Paříž, Texas, vzpomene si, že podobnými místy putuje na počátku hlavní hrdina. Rozlehlé pustiny, proťaté jen tu a tam silnicí, si přímo říkají o barvu a panoramatický formát. Divákova pozornost se upíná k dalekému horizontu, který má zřejmě v druhém plánu symbolizovat opojení svobodou, dálkami. Naprostá většina záběrů byla pořízena ve dne, a to za počasí, které krásu solitérních skal neobvyklé hnědočervené barvy, stejně červené půdy, pokryté ostrůvky zlatavé trávy, a jiných přírodních zajímavostí ještě zdůrazní. V okamžiku, kdy autor použil stejné podmínky, totiž téměř kýčovitě jasnou oblohu s několika nadýchanými obláčky i jako scenérii shluku dávno nesloužících průmyslových zařízení, která tiše rezivějí daleko od civilizace, vytvořil obrazy, vzbuzující dojem opuštěnosti, marnosti, věčného vítězení přírody nad snažením lidských červů.

Na fotografiích je dobře znát, že jejich tvůrce má cit pro obrazové zaznamenávání skutečnosti. Rozhodně není obyčejným amatérem, který po stovce snímků typu „mamka a Eiffelovka“ zkusil „dělat umění“. Krajinu, kterou fotografuje, má rád, dokáže zachytit její nepříliš rozsáhlou ale zajímavou, drsnou barevnou škálu, nechává na diváka působit osvobozující vzdálenost obzoru, pohraje si i s neobvyklými momenty (silnice pod dramatickými oblaky, hnědočervená masa skály, vystupující ze stínu). Přesto se při prohlížení snímků neubráníme pocitu jistého stereotypu, plynoucího možná právě z poměrně jednostranného výběru expozice. I tak se jedná o nápaditý počin Goethova institutu, který umožnil poznat známou osobnost i z jiné tvůrčí stránky.

Na rozdíl od Wima Wenderse je fotografická tvorba Jiřího Hellera dostatečně známa. V Malé (opravdu malé) galerii specializované fotografické prodejny FOTO VIDEO Milan Škoda ve Vodičkově ulici je sice vystaveno pouhých šest jeho snímků, mnozí se však jistě upomenou na soubor Hellerových fotografií pražských graffiti, které v březnu 1998 představilo kultovní Rock Café. Velmi často se objevují také na titulu webovské stránky firmy CD-FOTO BLER, kde probíhá jakási týdenně obměňovaná minivýstavka, a s jedním tisícem přírodních záběrů tohoto autora se mohou setkat též návštěvníci některých pražských nemocnic.

I pouhých šest vystavených velkoplošných zvětšenin barevných snímků dokáže prozradit, že jejich tvůrcem je člověk, který má k přírodě důvěrný vztah. Cením si zejména detailních záběrů rostlin, v nichž Jiří Heller projevil kromě vyspělé fotografické techniky i svůj cit pro křehké přírodní vazby a souvislosti. Přitom jsou to obrazy prosté a osvěžující krásy koncipované tak samozřejmým způsobem, jako by nám autor říkal: toto všechno se dá vidět na obyčejné louce, v obyčejném lese, musíte se ale umět dobře dívat.

I záběry zasněžené horské krajiny, které by někdo jiný pořídil třeba efektně kalendářovým způsobem, mají v sobě spíš úžas a tichou pokoru pozorovatele před majestátem přírody, před zázraky, které umí rozehrát. Tady bych právě hledala rozdíl mezi pojetím krajiny obou recenzovaných autorů: zatímco Wenders se krásou zaznamenané krajiny pyšní, Heller ji prožívá, prociťuje. Režisér Wenders vidí úchvatnou scenérii především jako dějiště případného příběhu, fotografu Hellerovi je krajina ve všech svých podobách příběhem samým. Obě malé výstavy jsou zajímavé, i když – právě vzhledem k velikosti - nikoli reprezentativní. Doporučila bych je všem, kteří mají rádi dobře a nápaditě udělané snímky krajiny a přírody, aniž by očekávali nějaké velké experimenty. Cit, schopnost objevování nové krásy i tam, kde už bylo zdánlivě vše objeveno, ztišení duše před věčným majestátem, který nás převyšuje, je totiž v tomto případě nad všechny experimenty.

Dvě fotografie ze zahájení výstavy Jiřího Hellera: Foto-Video Milan Škoda

(WIM WENDERS, kino Aero, Biskupcova 21, Praha 3, do 31. 1.,