Krajiny mého těla aneb Buddhistická erotika - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

13. září 2002, 00.00 | Dovolí vám bloudit po svém těle, zlézat oblé pohoří zad, sjíždět srázem mezi svýma nohama či zabloudit v houštině ochlupení. Na svých fotografiích se totiž snaží zkoumavým pohledem zodpovědět otázku: co je mé tělo? Můžete se ptát spolu s ním - s Jiřím Melzerem v Galerii Velryba.

Jací vlastně jsme? Kladete si také někdy tuto otázku a hledáte odpověď? Možná, že by vám jistým vodítkem mohla být poslední výstava v galerii Velryba. A to hned ze dvou důvodů. Vystavující umělec je praktikující buddhista, takže pohled zvenčí na sebe sama je pro něho takříkajíc denním chlebem. Nahlédnutí do knihy, kam vpisují návštěvníci své dojmy, je pak v kontextu s celkovým vyzněním výstavy dalším impulsem k přemýšlení o tom, kdo jsme.

Jiří Melzer vystavuje ve Velrybě téměř po roce znovu. Loni uchvátil návštěvníky zvětšeninami nádherných fotografií, pořízených na Havaji, z nichž převážnou většinu představovaly detailní záběry rostlinstva. Byly to obrazy oslnivé barevnosti, avšak většinou nekonkrétní, plné výzev a tajemství. Letošní výstava je tematicky z jiného soudku. Jak napovídá název „Autakty“, jedná se o záběry vlastních tělesných partií. Krajina mého těla, říká přímo Jiří Melzer. Autor úvodního slova Jiří Zemánek vysvětluje název ještě jinak; slovo „autakt“ vnímá jako protiklad ke slovu „kontakt“, které vyjadřuje spojení dvou entit. „Autakt,“ vysvětluje, „je zvláštním druhem setkání sama se sebou, respektive poznáváním sama sebe“. Vzniklé snímky představují zcela cílevědomou, osobitou výpověď, která prozrazuje fotografickou zručnost, estetické cítění i schopnost abstrahovat svou představu od obecně platných symbolů.

Nechci rozhodně zamlčet, že se jedná o obrazy provokující. Melzer diváka vede tajemnou krajinou svých nejintimnějších míst. Pohled není filtrován vzdáleností, takže se opět, jako v případě havajské flóry, jedná z velké míry o detaily (pro úplnost: snímky byly pořízeny fotoaparátem Pentax 645N, objektivy 45 mm/2.8 a 120 mm/4.0). Slovo „krajina“ však autorem rozhodně nebylo zvoleno náhodně: spíše než „buddhistickou erotiku“, což je dost zjednodušující a řekla bych i záměrně senzaci vzbuzující podtitul z pera jinak znamenitého vykladače Jiřího Zemánka, připomínají fotografie, laděné do červené barvy, spíše povrch neznámé planety, snová zákoutí či enigmatické obrazce.

Samozřejmě, že se nejedná o nikterak převratný nápad. Melzerovo kouzlení s tělem jistým způsobem, zejména vysokou estetikou a kompozicí připomíná například snímky Romana Sejkota, ten však pracuje s humorným nadhledem a rafinovanými erotickými symboly, které jsou Melzerovým obrazům zcela vzdáleny. Velmi přesně to říká Zemánek: „Tyto pohledy nám umožňují uvidět tělo často zcela nově bez odstupu reprezentace, z níž vyrůstá a na níž je postaveno naše ego.“ Takže jsme skutečně blíž filozofii než erotice – i tentokrát jde o odpověď na otázku „kdo jsem“, přesněji „co je mé tělo“.

Umělcovy snímky jsou velmi intimní i díky faktu, že způsob, jakým zachytil různé partie svého těla, je dostupný právě jen jemu. Několikrát se zde například vyskytuje pohled seshora na spodní část těla a chodidla vsedě, autor však pokaždé využil jiného úhlu osvětlení i perspektivu, které způsobilo rozdílnou deformaci – jedna „krajina“ má tedy několik variant. Takto propojené části těla dávají ve spojení s využitím účinků světla a stínu překvapivé souvislosti, které pro diváka nemusejí být čitelné na první pohled.

Dále je autor fascinován svým ochlupením a opět neopomíjí ani velmi intimní sféry svého těla. Snímky však nepůsobí nijak lascivně, divák je spíše zaujat, jak nasvícením, maximálním přiblížením (v jednom případě až vnořením se do „houštiny“) či naopak větší partii zdůrazňujícím odstupem mohou vznikat útvary atakující jeho fantazii. Autor bral při práci na vystavené kolekci snímků ovšem v potaz krajinu celého těla – s jedinou výjimkou, a tou je pochopitelně hlava.

Při pozdějším prohlížení zápisů v návštěvní knize jsem byla znovu donucena ptát se, jací vlastně jsme. Tradičně trapné „vzkazy“ autorům, jimiž se to v ní hemží i jindy, tentokrát zcela přebily primitivní urážky, z nichž nejpublikovatelnější je výkřik: „Nestydo! Nestydatá!“ Trochu lépe vychovaní nesouhlasící návštěvníci výstavy pak Melzera obviňují ze snahy šokovat či dokonce z perverze.

Ptám se, zda je možné, aby detail mužského přirození vyvolal podobnou reakci u populace, která je značně vulgární erotikou zahlcována od rána do večera. Nehrajeme si náhodou na něco, přátelé? Jsme ještě vůbec schopni vnímat ideu uměleckého díla, tvůrcovo poselství, nebo už musíme mít všechno předžvýkáno? Onomu rozumnému člověku, který v návštěvní knize fotografa utěšuje, že i Ginzbergovi se před lety dostalo titulu „úchylného buzeranta“, vzkazuji: ještě celkem nedávno se v lepších domácnostech zakrývaly nohy židlím, aby nesváděly k hříšným myšlenkám …

(Jiří Melzer: AUTAKTY, Galerie Velryba, Opatovická 24, Praha 1, vstup volný, po–pá 12–21, ne 17–21)