Krásná těla pod vodou - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Libor Spacek

Libor Spacek

2. července 2004, 00.00 | Do svého oblíbeného café baru přivedl Libor Špaček (*1966) i přítelkyni a modelku Sabinu, která několikrát zasvěceně a věcně vstoupila do rozhovoru. Zdá se, že fotograf, jehož letos čekají výstavy v Divadle J. Grossmana, na Erotickém veletrhu na Výstavišti a v galerii Louvre na Národní třídě, dokáže svým tvůrčím nadšením nakazit každého, kdo se ocitne v jeho blízkosti.

Vaše fotografické začátky prý nebyly vůbec slavné … To je pravda, nejvíc mě odradilo vyvolávání fotek, to se nějak nepovedlo …

Takže jste musel odjet až do Ameriky, abyste se k fotografování vrátil? A proč vlastně až tam? Odjel jsem tam za bráchou a hodně cestoval. A když už vidíte Grand Canyon, New York a podobně, už vás to nutí fotografovat. Háček ale byl v tom, že jsem neměl aparát. Náhoda mě přivedla k jednomu fotografovi, byl to Polák, usazený 25 let v Americe. To bylo fajn, on na mě mluvil polsky, já na něj česky, takže jsme si rozuměli. Jeho první otázka byla: kolik máš peněz? Já jsem jich pochopitelně moc neměl. Tak mi dal na vybranou mezi lacinějším amatérským a dražším profi aparátem, který byl ale použitý. Odnesl jsem si ten profesionální. Pak jsem si u něj nechal vyvolávat filmy, a tak jsme se pomalu spřátelili. Nakonec mi nabídl, že k němu můžu dvakrát týdně docházet, a že mě bude po práci učit.

Takže žádný teoretický kurs? Ne, rovnou praxe. Probíral se mnou fotky, říkal mi, co jsem udělal špatně a mohl udělat líp, radil mi, naučil mě vyvolávat, zvětšovat … Byl taky první, kdo mi za fotku zaplatil. 150 dolarů za jedno políčko filmu. Připadalo mi to hodně, ale on povídá: zrovna takovou fotku jsem měl udělat, ale moje cestovní výlohy by byly větší než honorář za ni. Chodil jsem k němu dva roky a hodně mě naučil.

Co vás přimělo vrátit se do Čech? Všechno začalo tak, že se u nás jednoho dne objevil vynikající kameraman Jakub Šimůnek. Potřeboval v New Yorku někde přespat, a tak si našel nocleh u nás. Měl jsem v bytě po stěnách rozvěšeno několik svých fotografií, a on se zeptal: kdo to fotil? Přiznal jsem se. A on na to: kdy jsi dělal FAMU, že si tě nepamatuji?“ Řekl jsem mu, že jsem tuhle školu nestudoval. Fotky se Jakubovi líbily a věřil, že by ze mě mohlo něco být (smích). Vlastně na jeho popud jsem o FAMU začal vážně uvažovat. A tak jsem se vrátil do Čech.

A přihlásil jste se na FAMU? Chtěl jsem. Dali mi informace, co všechno si mám ke zkouškám připravit, kolik toho mám nafotit. A že přihláška i fotky se odevzdávají do konce prosince. Tak jsem s tím v prosinci přišel na školu a dozvěděl jsem se, že se přihlášky měly poslat do konce listopadu, do prosince jen fotky. Říkám, to snad nemyslíte vážně, tuhle informaci jsem dostal od vás! Odpověděli, že se s tím nedá nic dělat. Potvrdili mi to i na ministerstvu školství, kam jsem se odvolal. Vysvětlil jsem jim, že jsem v Americe všechno prodal a přistěhoval se zpátky jen kvůli studiu na FAMU. Řekli, že nejsem zapsán v jakémsi bulletinu, a i kdybych směl ke zkouškám a byl náhodou přijat, ostatní uchazeči by se určitě ozvali.

To nebylo příjemné … To tedy ne, taky jsem chtěl hned zpátky do Ameriky. Ale Šimůnek mi řekl: ty FAMU nepotřebuješ. Nabídl, že mi bude dělat odpovědného zástupce, abych si mohl zažádat o živnosťák na fotopráce, pak jsem si zařídil ateliér …

Ale vaše původní profese je úplně jiná, že? Ano. Vyučil jsem se dřevomodelářem v TOSu Čelákovice, pak jsem si večerně dodělal průmyslovku, prošel jsem taky makléřským kursem …

Práce se dřevem je také tvůrčí … Moc mě to bavilo. Snažil jsem se třeba vyrábět servírovací stolky z barevného dřeva a různé drobnosti, které se mi líbily v zahraničních katalozích. Když mi bylo sedmnáct, vyrobil jsem si dětskou kolíbku (smích).

Ale zpátky k fotografii. Jaké přístroje používáte pro fotografování pod vodou? Digitální přístroje Olympus, ale hlavně klasický profi aparát Canon EOS 3 s příslušnými objektivy. A vodovzdorné pouzdro, v tomto případě od firmy Bruder UW Technik. Snažil jsem se, aby bylo kvalitní a přitom jsem finančně nevykrvácel. Je z polykarbonátu a můžu se s ním potopit až do hloubky 80 metrů.

A světelná technika? Světla pro nás vyrábí výjimečný člověk, pan Josef Šotola z Křivic u Týniště nad Orlicí. Tu vesnici možná ani nenajdete na mapě (smích)! Bez nadsázky můžu říct, že moje fotky vznikají díky němu, protože mi dělá to dobré světlo, které si fotografové vždycky přejí. Ať si vymyslím cokoli, vždycky najde nějaké řešení. A ještě něco: pod hladinou zásadně nepoužívám blesk, ale silné potápěčské baterky.

Jistě máte i kvalitní potápěčskou výzbroj … Pobyt pod vodou mi ulehčuje vybavení od firmy Sopras, která dodává na trh celý sortiment pro potápěče, a pro kterou jsme se Sabinou nafotili katalog na rok 2004. Pro velký úspěch i v zahraničí jsme dostali zakázku i na katalog příštího roku.

Kdy vás vlastně napadlo fotografovat pod vodou? Pod vodou jsem začal fotit před třemi lety. Nejprve vodní živočichy, hlavně všelijaké zajímavé ryby. Ale tady se moc experimentovat nedá, ryba je prostě ryba. Fotografovat ženské tělo pod vodou, aranžovat, vymýšlet, třeba i dělat chyby, to je mnohem zajímavější. Například jen přesvědčit modelku, aby se i pod vodou pohybovala přirozeně, žádná křeč. Každá to nedokáže, Sabina je nejlepší. A nejhezčí.

Kdy jste se definitivně rozhodl mezi rybami a ženami? Asi při mé první výstavě v Café baru Alternatif v Mezibranské. Tam to bylo půl na půl – ryby a akty. A tam také akty zvítězily.

Dokáže vás odradit nepříznivá kritika? Naopak, motivuje mě. Právě při téhle výstavě jsem zaslechl názor: myslí si, že je fotograf, když fotí nahaté ženské pod vodou. A mě takové řeči motivují, abych byl příště zase o stupínek lepší. Vždycky si v duchu říkám, příště se to bude líbit i vám. Dostávám hodně přirovnání k české avantgardě 20.-30. let, někdo v tom vidí Drtikola, ale já si stejně myslím, že jsem svůj, protože akty pod vodou tímto způsobem i technikou ještě nikdo neprezentoval.

Myslíte, že byste o někom mohl říci: tohle je můj vzor? Ano, Henri Cartier-Bresson a můj kamarád, fotograf Israel Colon z New York City. A taky obdivovatel podmořské přírody i krásných žen Steve Lichtag, další kamarád, který mi pro fotografování pod vodou dal taky dost cenných rad.