Lidé v ohrožení - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

26. listopadu 2001, 00.00 | Žijí ve válce, v totalitě, stojí frontu na příděl chleba, nebo se baví ve stínu Velkého bratra. Fotografie Davida Neffa nechtějí upoutat šokem a naturalistickým líčením hrůz, svou kultivovaností nás však vybízejí k zamyšlení.

Fotograf David Neff (*1970) je znám čtenářům prakticky všech českých periodik, nejvíce však deníku Mladá fronta, s níž navázal dlouholetou spolupráci. V současnosti je členem její nově vzniklé fotoagentury MAFA. Jeho práce byla několikrát oceněna v prestižní soutěži Czech Press Photo a do povědomí širší veřejnosti se zapsal roku 1998, kdy autorův vysoce emocionální snímek ze záplav na Slovensku získal titul Fotografie roku. Ten a ještě mnohé další Neffovy fotografie jsou součástí výstavy, prostě nazvané „O lidech“, která měla v minulém týdnu vernisáž v Leica Gallery Prague.

Není třeba zdůrazňovat, že těžiště práce vystavujícího autora je v živé reportážní fotografii, které se mimochodem začal věnovat velmi záhy, v době sametové revoluce a zejména po zkušenostech z krvavého odstranění Ceauşescova režimu v Rumunsku. Od té doby navštívil další místa na zemi, kde se něco děje, například také Afghánistán a Kubu. Tam vznikly i snímky, které můžete vidět v galerii Leicy.

Ač se David Neff někdy pohybuje na pěkně horké půdě, nesklouzl do polohy sběratele ustřelených hlav, dětí umírajících hlady a jiných šokujících skutečností, které většinou provázejí společenské otřesy. Protože má sebevědomí profesionála, nemusí si je získávat vybočováním z řady za každou cenu. Na vnímavého diváka působí po svém, a řekněme, že rafinovaněji.

Slovo „rafinovaný“, které jsem použila v předchozí větě, však možná není zcela přesné. Navozuje totiž představu něčeho vykalkulovaného, vymyšleného pouze na efekt, má zkrátka lehce pejorativní podtext. Ten však v Neffově případě vůbec není na místě. Na rozdíl od mnoha svých kolegů totiž fotograf pracuje s citem, jenž dává jeho záběrům nejen krásu, ale i hloubku často až filosofickou. Zapůsobí mnohem silněji než šokem, a to je právě podstatou oné, řekněme bezděčné, rafinovanosti.

Obrazy hrůz padnou na člověka jako masa vody, která má zpočátku svou tíži, pak se ale rozleje a vyschne. Na Neffových fotografiích nejprve objevujeme sdělení, krásu, a cosi uvnitř nás se sevře teprve v okamžiku, kdy si uvědomíme, kde byl záběr pořízen. Portréty dětí, které v sobě mají důstojnost téměř biblickou, jsou v pravém slova smyslu krásné, i když se jedná o malé Afghánce, prožívající svůj nejistý osud v nuzných obydlích. Na jiném snímku vidíme pýchu v očích bojovníka. Není mu jistě ani šest let, ale má samopal. Záběr není dramatický, provokuje však k otázkám. A to je další přínos Neffovy tvorby, civilnost, která divákovi umožňuje, aby si osud zobrazených lidí promítl do života svého, svých bližních, prostředí, v němž žije.

K nejzajímavějším bych přiřadila i dvě fotografie téhož afghánského bojovníka, jenž na jednom snímku pije z dlaní vodu řeky, na jejímž břehu sedí, na druhém se toutéž řekou brodí. Jeho osamělost je osamělostí štvaného zvířete, které vychutná okamžik nejistého klidu, aby se vzápětí opět pustilo do boje o svou existenci.

Zatímco záběry z Afghánistánu jsou výhradně barevné, pohled na každodenní život lidí na Kubě rozdělil David Neff mezi fotografii barevnou a černobílou. Svého diváka uvádí do zeměpisných i společenských podmínek jasně odlišných od těch v předchozím případě, výrazové prostředky však zůstávají tytéž a nemění se ani umělcův objekt zájmu: člověk. Opět žádné drastické scény; záběry blaseované mládeže, gestikulujících mužů a postávajících mulatek jako by ani nešly pod povrch, zchátralosti někdejší perly Karibiku, Havany, dodává Neffův objektiv dokonce jakýsi nádech pitoresknosti. Snímek muže, nabízejícího přímo na silnici půlku prasete, zatímco žena v pozadí ukazuje trs banánů, spíše upamatovává na komické situace plynoucí z totalitního nedostatku všeho. Jsou to ale obrazy lidské vitality, která už dnes drobnými výhonky víc a víc obtáčí nemotorné monstrum „socialismu“, aby je nakonec při první příležitosti nevyhnutelně pohltila jako pralesní vegetace.

Stejně živé jsou i fotografie příslušníků tradičních cikánských rodin a prostředí, v němž žijí, jež doplňují výstavu. Právě zmíněná Fotografie roku, řádová sestra utěšující zoufalou matku, která při povodních přišla o své děti, je však v jistém smyslu výjimkou a prvním krokem na cestě k fotografické senzaci za každou cenu, ke ztrátě lidské empatie, jíž si na Neffově tvorbě velmi cením.

Při hodnocení vystavovaných snímků jsem několikrát – v souvislosti s reportážní fotografií možná zdánlivě nepatřičně – použila výrazu „krásný“. David Neff však ve své tvorbě spojuje pohotovost zpravodajce s pohledem estéta, malíře. Své vynikající znalosti řemesla využívá k tomu, aby ji nadstavbou intuice a stylizované výpovědi přivedl k dokonalosti. A jeho velkou devízou je právě cit, jímž dociluje, že divák je vtažen do děje, aniž by byl šokován. A to je hodně, mistře Neffe …

(David Neff: O LIDECH, Leica Gallery Prague v prostorách Amadeus Prague, Sarajevská 25, Praha 2, po-pá 9-18, vstup volný, do 21. 12.)