Madony a démoni - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

demoni fotografie

demoni fotografie

27. května 2005, 00.00 | Vše, co naši předkové měli v úctě, co milovali a čeho se báli, je uchováno v lidových zvycích. Ty už dlouhá léta mapuje nestor českých fotografů Ludvík Baran. Výstavu jeho snímků, na nichž jsou krojované nevěsty i masopustní maškary, si můžete až do září prohlédnout v České národní bance.

Výstava, která právě probíhá ve foyeru kongresového sálu České národní banky, je jakýmsi dvojím ohlédnutím do minulosti. Především žánrem: folkloristika bývala hojně pěstována v první polovině minulého století, zejména v letech dvacátých a třicátých, kdy byl lidový prvek nesmírně „in“. V současné době se národopisné fotografii sice někteří umělci stále věnují (vzpomeňme si kupříkladu na půvabný masopust v Roztokách, jak ho zachytil Jan Pohribný), ale nikdo nepopře, že pouze okrajově. Každopádně je nenávratně pryč doba národopisných studií, jakými proslul zejména klasik české folkloristiky Karel Plicka.

Tato skutečnost souvisí s významem lidových tradic v životě dnešní společnosti. Ačkoli existuje snaha, a často úspěšná, po jejich kříšení, nemůže z logiky věci natrvalo přinést úspěch. Folklórem se stále více budou zabývat specializované spolky, takže tradice již jsou a budou udržovány uměle. Je to možná smutná, ale nevyhnutelná pravda: všechno, co nemá propojení se současností, s životem lidského společenství, je odsouzeno k zániku, v lepším případě k umělému udržování. Nedělejme si iluze, že životnost lidových tradic na jižní Moravě je nějakou výjimkou. I tam se zvyklosti dodržují pouze kvůli zábavě, která je dnešním fenoménem číslo jedna. To, že lidové slavnosti kdysi mívaly ještě jiné významy, už zajímá pouze etnology.

Tvorba Ludvíka Barana (*1920) je takovým reliktem z doby dávno minulé. Dlužno říci, že slovo „relikt“ jsem nepoužila ani náhodou v negativním či posměšném smyslu. Spíše naopak. Ludvík Baran v době, kdy se i do opery chodí ve skejťáckých kalhotách, ukazuje význam svátku v běhu lidského života jako okamžiku výjimečného. To například reprezentují portréty nevěst v lidových krojích. Vždyť i ta nejchudší dívka byla alespoň jednou, v den svatby, středem pozornosti sousedů pro svůj zdobený kroj. Byly však i jiné příležitosti, jak se na chvíli vymanit z víru všedních povinností slavnostním vzezřením – návštěva kostela v neděli, tancovačka, poutě, a nakonec i vlastní pohřeb, protože se pohřbívalo v nejlepším oděvu, jaký člověk vlastnil.

Ludvík Baran toto vše chce říci svými fotografiemi. Není to pouhopouhý etnografický obrazový záznam krojů z jednotlivých oblastí, nýbrž i zachycení lidových zvyků, reflektujících po svém, tj. s humorem, i když někdy trochu černým, běh života. Třicítka barevných zvětšenin je tematicky rozdělena na ukázky lidových svatebních krojů, masopustních maškar, čertovských kostýmů, svátečních oděvů vdaných žen s dětmi, a konečně smrťáckých masek. Autor dává přednost portrétům, z nichž do tzv. madon skutečně promítá klasické zobrazování Panny Marie s dítětem, jak je vídáme na kostelních obrazech. Jako by tím chtěl vyjádřit, že Marie byla původně také prostá venkovská dívka, takže mohla vypadat stejně jako Baranovy modelky.

V případě maškar se Baran pouští i do dokumentu, kdy kromě aranžovaných scén („čerti“ s láhví) snímá i okamžiky masopustního veselí. Mezi nejlepší záběry tohoto druhu patří vynalézavě komponovaná fotografie dvojice smrtek – jedné bílé a druhé černé! -, které kráčejí po polní cestě, a kolem nich obíhá zuřivě štěkající voříšek. Autor se v první řadě soustředí na osoby, a prostředí, v němž se pohybují, se zdá být podružné. Ale jen zdánlivě. Divák si brzy uvědomí, že prostředí plnohodnotně vnímá, i když je jen naznačené (svatební pár na dřevěné pavláčce). Zdůraznění podstatného patří ke kladům tvorby tohoto autora. A také nenápadné upozornění na zajímavé detaily: proč jinak by si například k fotografování vybral právě dva „čerty“, kteří se po světě promenují s typicky slováckými klobouky, anebo smrtku, jejíž tělo je zdobeno knoflíky bílého pracovního pláště?

Nejstarší snímky výstavního souboru jsou ze sedmdesátých letech, ty nejnovější Ludvík Baran pořídil před třemi lety. Svému učiteli Karlu Plickovi vzdal poctu charakteristickým a velmi půvabným portrétem s houslemi, kterou v expozici rovněž uvidíte. Etnografie, k níž díky Plickovi přilnul, se mu stala celoživotním zájmem, i když pracoval jako kameraman Čs. televize, filmový teoretik či vyučoval na FAMU. Jako režisér se podílel na několika národopisných filmech (Svatba v Ivanově, Jihočeská maškara), a je rovněž spoluautorem knih o lidové architektuře (Lidové umění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Lidový malovaný nábytek).

Baranova expozice je voňavým zavanutím z dob minulých. I kdyby nenašel následovníka, stačí, že nám zůstanou tyto jeho fotografie. Historické, ale přesto dýchající laskavostí, a velmi životné. Když byl ostatně u příležitosti své březnové výstavy v Náchodě žertem dotázán, zda podobné bytosti, jaké fotografuje, tedy polednice, čerti, vodníci a lesní víly skutečně existují, pětaosmdesátiletý umělec se jen usmál: „Ano, viděl jsem je, když jsem byl mlád, vždy spíše z dálky…“

(Ludvík Baran: MADONY DÉMONI, foyer kongresového sálu ČNB, Senovážné nám. 30, Praha 1, vstup volný, do září 2005)