Manželský soulad v galerii - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

21. října 2005, 00.00 | Nevěřte omílanému moudru o tom, že protiklady se přitahují. I v případech, kdy se to navenek zdá, mají ve skutečnosti oba partneři hodně společného. Jako například manželé Katarína a Pavel Brunclíkovi, kteří do konce října společně vystavují v galerii Bayer&Bayer v Řetězové ulici.

Připomeňme si, že je tomu právě rok, co proběhla reprezentativní výstava Pavla Brunclíka v Mánesu, která vzbudila velký ohlas (údajně byla jednou z nejnavštěvovanějších expozicí zmíněné výstavní síně v roce 2004), což bylo dalším potvrzením obliby autora podmanivých přírodních fotoobrazů mezi širší veřejností. Brunclíkovy velkoformátové fotografie, jichž je tentokrát vzhledem k rozměrům galerie pouze deset, opět potvrzují cit svého tvůrce pro dynamiku krajiny, lhostejno zda středoevropské nebo exotické. Fotograf neupřednostňuje krásu žádné z nich, nepředestírá ji ani žádostivému oku divákovu jako triumfální podívanou barev a útvarů. Jako by vnímal půvab krajiny ze zcela jiné a překvapivé strany - jaksi civilněji a hlouběji než sběrači ohromujících pohledů. Představuje divákovi hru decentních barevných odstínů, které scenérii podle umělcova momentálního záměru zplošťují v zajímavou strukturu, anebo ji činí plastickou. I tento malý detail prozrazuje Brunclíkovo fotografické mistrovství.

Ve skutečně existující krajině si za vydatné pomoci světla vytváří jakousi svoji realitu s vlastními zákony, v níž už začíná být jedno, v které části světa se nachází. „Mezi mými fotkami jsou dva metry čtvereční bahna z Islandu. Je to náhoda, skoro sošný útvar. Jednou mi k tomu bahnu redaktor v jednom časopise řekl: To jste kvůli tomu musel jet na Island?“ vystihl tento aspekt autor. A dodal, že musel, protože podobné světlo, které z obyčejného bahna vykouzlí tajemný útvar, je právě jen na Islandu. Pavla Brunclíka maximálně ovlivnila jeho záliba v malířství dvacátého století a jeho novátorských postupů v práci s tvary a barevnými vrstvami. Umělec ani nezastírá, že na fotografování ho nejvíce zajímá výtvarná stránka věci, které podřizuje vše ostatní.

Naopak expozice Kataríny Brunclíkové (známé též pod dívčím jménem Hanová) může být pro mnoho milovníků fotografického umění velkou neznámou. Mladá absolventka Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě se vydala zdánlivě úplně jinou cestou než její partner. Namísto osamělých přírodních scenérií vyhledává civilizaci, záběry mají většinou nepřirozenou barvu, jejíž odstíny suplují obvyklou barevnou paletu, jsou neostré a jakoby uspěchané. Může se tudíž zdát, že Katarína měla velkou odvahu, když se rozhodla vystavovat v těsném sousedství uznávaných prací svého manžela. Pravdou je, že expozice poskytuje zajímavé srovnání dvou tvůrčích technik, a díky promyšlenému výběru exponátů se divák může dopídit i otázky na odpověď, zda mají něco společného.

Pro malou výstavní kolekci vybral Pavel Brunclík zřejmě nejdecentnější ze svých fotoobrazů. Za ukázkový přístup k fotografované materii s důrazem na výtvarnou stránku tu lze považovat třeba fascinující pohled na deštěm zaplavené polní brázdy a cesty Toskánska (o němž fotograf jistě ne nadarmo tvrdí, že jde o výtvarně nejzajímavější krajinu, kterou v Evropě viděl). Tím Brunclíkova expozice koresponduje s umírněnou barevností exponátů v místnosti, věnované jeho ženě. To však není všechno. Ani Brunclíkové nejde o dokonalé zobrazení reality. Vybírá si z ni jen části, skrze něž vyjadřuje spíše sama sebe, a tudíž skutečnost transformuje po svém. I ona klade poměrně velký důraz na výtvarnou stránku svých fotografií, protože posun barev, kaleidoskop ploch a jakoby „neukázněné“ světlo jsou nositeli jejího poselství.

Většina z těch diváků, kteří stojí před některým z jejích obrazů, si může říkat „nerozumím“ či „není to šálek mého čaje“, ale autorka stejně dosáhne svého. I je dostihne snová atmosféra jakéhosi bezčasí, postav bez tváří, pohybujících se v podivném světě. U snímků Pavla Brunclíka nebývá jasné měřítko, tedy zda se jedná o letecký pohled nebo detail ze dvou metrů. Kateřina Brunclíková zaskočí záběry, které se tváří jako neumělý záznam reality, jakýsi pohled průmyslovou kamerou, ale divák vzápětí zjistí, že i zde je měřítko nejasné. Autorka komponuje z ploch, skvrn, světel, rozostřených postav a věcí obraz, který lze (možná příliš jednoznačně a nepřesně) vyložit jako vyjádření pocitů odcizení, samoty a chladu, čišících z aseptického a nebezpečného světa. Náznaky k takovému výkladu tu jsou.

Co má tedy tvorba manželů Brunclíkových společného? Především ani jeden z nich nestojí o doslovný záznam skutečnosti. Oba – každý po svém – vidí za obrazem v hledáčku ještě to poselství, které je určeno výhradně jim. A to se pak snaží převyprávět divákovi. Ani jeden neposkvrňuje objektiv hledáním líbivosti, i když třeba právě v případě Pavla by to bylo tak snadné. Drobet provokativnosti Kataríny i Pavlův klid a vyrovnanost jsou navíc jen dvěma stranami téže mince zvané život.

(Katarína Brunclíková, Pavel Brunclík: FOTOGRAFIE, galerie Bayer&Bayer, Řetězová 7, Praha 1, út-so 12-18, do 29.10.)