Masopust v jednadvacátém století - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

25. ledna 2002, 00.00 | Je místo na světě, kde můžete běžně, nu, alespoň jednou v roce potkat piráta ve svetru, dědka z billboardu nebo mluvícího koně. To místo se jmenuje Roztoky u Prahy a tyhle figury jsou masky masopustního reje, jenž tam každý rok pořádají. Snímky této barvité zábavy od sedmi fotografů zvučných jmen vám nyní nabízí Komorní galerie Domu Josefa Sudka.

Upřímně doznávám, že můj vztah k lidovým tradicím není jednoznačný. Romantický pohled na „zábavy našich předků“ dostal mohutnou trhlinu zcela nedávno, v době, kdy se naplno provalily světonázorové priority afghánských tálibů. Dala jsem si totiž do souvislosti jejich jednání, bezpochyby založené na extrémně tvrdě dodržovaných tradicích, a zdánlivě nevinnou informaci o zvycích, spojených se svátkem svaté Lucie, kterou jsem našla kdesi v nedělní novinové příloze. Tady je: tzv. „lucky“, které večer obcházely chalupy, směly ženě, neuposlechnuvší zákazu draní peří v tento den, rozmetat její práci. Došlo mi, že řadě lidových tradic se usmíváme a bereme je jako romantické a barvité, protože se jim nemusíme podřizovat. Sotva si ale uvědomujeme, že pro nás, dítka postmoderního individualismu založeného na osvícenství, by mnohé, převážnou většinou společnosti striktně dodržované zvyky nejspíš představovaly dost tvrdý zásah do osobní svobody.

Tolik úvaha na počátek recenze o fotografiích, dokumentujících tradici, která naopak vždy patřila k nejoblíbenějším, i když v posledních padesáti letech postupně – až na výjimky – vymizela. Řeč je o masopustu, při němž se lidé bujarým způsobem loučili s obdobím dostatku, aby se pak po dlouhých čtyřicet dní postili. Tradici masopustních veselic, nerozlučně spojených s průvody leckdy notně připitých a rozkurážených masek, obnovili v Roztokách u Prahy, kde se o obecní vzruch už několik let stará nadšenecké Sdružení rodičů Roztoč pod vedením Jitky Tiché. Spoluorganizátorka akce a kurátorka výstavy v Komorní galerii Domu Josefa Sudka, Táňa Pekárková k tomu poznamenává, že fotografie dokazují, že masopust v Roztokách a nedalekých Úněticích je záležitostí, která již má jak svou tradici, tak originální masky a nenahraditelnou atmosféru.

Uvidíte-li snímky, nelze než souhlasit. O tom, že se věhlas roztocké zábavy již dostatečně rozšířil, svědčí účast několika významných mistrů objektivu, kteří přišli, viděli a vyfotografovali. A nyní vystavují. Je jich sedm – Jan Pohribný, Stanislav Boloňský, Jiří Pekárek, Josef Mirovský, Veronika Zapletalová, Lada Krupková a dokonce i Markéta Luskačová, která sem zajíždí z Londýna. Právě probíhající expozice je aktualizovaná verze velmi úspěšné loňské výstavy ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy (v zámku).

Co nám sedmero fotografů nabízí? Snímky z oboru kvalitní fotodokumentaristiky, které, ať už v podobě barevné nebo černobílé, originálně mapují průběh celého masopustního reje, přičemž – i ve zdánlivě velkém, monotematickém množství – uchovávají čitelnost rukopisu každého autora. A věřte, že je zajímavé sledovat v druhém plánu, co je jako jedince zaujalo nejvíc, čemu věnovali největší pozornost. Můžete i srovnávat, neboť některé osoby i situace jsou zde zachyceny v několika tvůrčích verzích.

Josef Mirovský jako jediný se věnoval „předehře“ masopustního reje, totiž přípravě masek, líčení aktérů a posledním úpravám. V černobílém provedení tak vznikly nejen různě komické momentky ale i několik snímků jemně poetických (dívka, líčící se ve střepu zrcadla nebo dítě, tajně a dychtivě přihlížející mezi rozvěšenými látkami, působícími jako „opony tajemství“). Pořídil i velmi bezprostřední detail udivených dětských obličejíků, sledujících už vlastní rej. Portrétů v expozici není moc, ale jsou velmi charakteristické. Lada Krupková například představila dva „duchy“ s očima prostřiženýma v lajntuchu a vousáče s velkým kulatým předmětem, snad bubnem, z podhledu, Jan Pohribný dívčí masku ve fialovém, stojící za jakousi dělící čárou mumraje.

Největší pozornost samozřejmě přitahuje vlastní průvod a vše kolem něho. A tady se fotografové „vyřádili“, ať už rej pojali klasicky jako zábavu, nebo se pokusili dát některým situacím vlastní výklad. Stanislav Boloňský postavil čtveřici černobílých záběrů na kontrastu roztroušené skupinky lidí nebo dokonce jednotlivce s osluněnou a ještě spící volnou krajinou. Daleký horizont, osamělá třešeň v polích a ojedinělé masky, s nimiž jako by zde v tichu přírody zmíral divoký hluk karnevalu, dávají snímkům až lyrické vyznění. Někteří tvůrci se zase s úspěchem pokusili o zachycení groteskního kontrastu starodávného, lidsky vřelého veselí se stále komercionalizovanější současností: opět Stanislav Boloňský, jednou v barevné podobě, zkombinoval bizarně ustrojené lidi s billboardy a karosériemi luxusních aut, podruhé černobíle zachytil jeptišky, koně, Kecala a medvěda ve společnosti nenápadité „reklamy na úspěch“. Markétě Luskačové se podařil kousek: před dědkem v buřince na billboardu spořitelny Wüstenrot vyfotila jeho dvojče-masku.

Nefalšovaná radost ze sousedské zábavy vane i z dalších záběrů. Ať již je to Pekárkova rozverná markytánka, nejprve s kusem špeku nad hlavou, později tancující s pirátem ve svetru, setkání masek v čele s čápem se štěkajícím psem na silnici, jak je zachytil Boloňský, finále zábavy v hostinci (zřetelně robustnější pojetí Jana Pohribného) nebo maskované děti na traktoru, za nimiž kdosi nese dopravní značku s nápisem HNŮJ (Mirovský). Opravdu je na co se dívat.

Nejspíš jste masopust nikdy nezažili. Fotografie, o nichž píšu, vás třeba jen pobaví, dozvíte se z nich o životě jiných lidí, což je koneckonců i jejich účel. Možná však, že pro vás budou inspirací, abyste letošní masopustní rej v Roztokách u Prahy, který se bude konat již za pár dní, počátkem února, navštívili, byť jen jako diváci.

(MASOPUST V ROZTOKÁCH – Luskačová, Krupková, Zapletalová, Boloňský, Mirovský, Pekárek, Pohribný – Komorní galerie Domu Josefa Sudka, Maiselova 2, Praha 1, út-ne 11-18, vstup 20/10, do 17. 2.)